3:16 a půl…

tady jsem prý velký básník
a mně se chce odpoledne spát
a jsem si vědomý smrti jako obrovského býka
který se na mě vyřítí
a mně se chce odpoledne spát
a jsem si vědomý válek a mužů zápasících v ringu
a jsem si vědomý dobrého jídla a vína a dobrých žen
a mně se chce odpoledne spát
jsem si vědomý lásky ženy
a mně se chce odpoledne spát,
vykláním se do slunečního světla za žlutou záclonou
přemýšlím, kam odletěly letní mouchy
vzpomínám si na tu nejkrvavější Hemingwayovu smrt
a mně se chce spát.

jednou se mi nebude chtít odpoledne spát
jednou napíši báseň, která promění tamty kopce
na sopky
ale zrovna teď se mi chce odpoledne spát
a někdo sem ě ptá: „Bukowski, kolik je hodin?“
a já říkám: „3:16 a půl.“
cítím se hrozně provinile. cítím se nepřístojný, zbytečný,
pitomý, cítím
že se mi chce odpoledne spát,
bombardují kostely, dobrá, to je v pořádku,
děti jezdí v parku na ponících, dobrá, to je v pořádku,
knihovny jsou plné tisíců vzdělávacích knih,
v nedalekém rádiu je spousta skvělé hudby
a mně se chce odpoledne spát,
mám v sobě hrob, který říká:
no co, ať to udělají ostatní, ať si vyhrají,
mě nechejte spát,
moudrost je ve tmě
míhá se tmou jako metly,
půjdu tam, kam odletěly letní mouchy,
zkuste si mě chytit.