Psal osamělou krví

když tu tak sedím
v přítelově domě
a píšu
vedle psacího stroje nacházím černou knížku:
Jeffers: Hněvej se na slunce.
na Jefferse často myslím,
na jeho skály a jeho jestřáby a jeho
odloučenost.
Jeffers byl skutečný samotář.
ano, musel psát.
snažím se myslet na samotáře, kteří se nikdy
neprojeví
nijak,
a napadá mě, že ne, to není silné,
jakýmsi způsobem je to mrtvé.
Jeffers žil, o samotě
a pronášel svá stanoviska.
jeho skály a jeho jestřábi a jeho odloučenost
měly význam.
psal osamělou krví
muž lapený v koutě
ale v jakém koutě
bojoval do posledního znaménka

„Postavil si svou skálu,“ poslal vzkaz
nádherné dívce, která stanula u jeho dveří,
„běž si postavit svou.“
byla to stejná dívka, která ojela Erzu,
a napsala mi, že Jeffers ji takto
poslal pryč.
HNĚVEJ SE NA SLUNCE.
Jeffers byl skála, která nebyla mrtvá.
jeho kniha leží vedle mě, když tu píšu.
myslím na všechny jeho lidi, jak se řítí z útesů
jak se oběšují, jak se střílí,
jak berou jedy…
uzavření před nesnesitelným lidstvem.
Jeffers byl jako jeho lidé:
vyžadoval dokonalost a krásu
a v lidské podobě
je nenacházel. nacházel ji v nelidských
podobách. já už nejsem nelidské podoby vyčerpal,
hněvám se na Jefferse. ne,
nehněvám. a kdyby ta dívka přišla k mým dveřím
taky bych ji poslal pryč. nakonec,
kdo by chtěl následovat starého
Eze?