Spálení

a ty radosti minulosti
vzpomínám na Husopasku v Hollywood Parku
1950,
červené kabáty a trumpety
a tváře rozzářené noži a chybami;
jsem připravený na definitivní
ústup;
mám starodávný petrolejový hořák,
svíčky, 22 plechovek polévky od Campbella
a 80letého strýce v Andernachu
v Německu
který byl kdysi burgermeistrem toho
městečka, kde jsem se
tak dávno narodil.
po celém těle mě bolí melodie bolesti
a lidé mi klepou na dveře
vcházejí dovnitř a pijí se mnou
a mluví,
ale neuvědomují si, že jsem s tím sekl,
uklidil jsem kuchyni
vyhnal myši zpod postele
a připravuju se
na ten největší plamen vůbec.

dívám se na budovy a mraky a ženy,
čtu noviny, zatímco se mi trhají tkaničky,
sním o matadorech odvážných a býcích odvážných
a lidech odvážných a kočkách odvážných
a otvírácích odvážných.
strýc mi píše roztřesenou rukou:
„Jak se má tvoje holčička,
a jsi na tom dobře se zdravím? Neodpověděl jsi
na můj poslední dopis…“

„Milý strýčku Heinrichu,“ odpovídám,
„moje holčička je velmi chytrá a hezká
a taky hodná. Doufám, že jsi
spokojený a zdravý. Posílám ti fotografii
Mariny. Napiš, až budeš
moci. Je to tu stejné
jako
vždycky.
S láskou,
Henry“