Nezapomenutelný úsměv

měli jsme zlaté rybky, které kroužily kolem dokola
v míse na stole poblíž těžkých závěsů
zakrývajících pohádková okna a
moje matka, vždy usměvavá, chtěla, abychom byli všichni
šťastní, říkala mi, ,,buď šťastný, Henry!"
a měla pravdu: je lepší být veselý, když
můžeš,
ale otec mě i ji opět několikrát týdně bil,
zuřil v celých jeho šesti stopách a dvou palcích, protože nemohl
pochopit, co na něho zevnitř útočilo.

moje matka, chudák,
chtěla být šťastná; bita dvakrát třikrát do
týdne mi říkala, abych byl šťastný: ,,Henry, úsměv!
proč se vůbec neusmíváš?"

a pak se chtěla usmát, aby mi ukázala jak a byl to ten
nejsmutnější úsměv, co jsem kdy viděl.

jednoho dne ty zlaté rybky zemřely,
všech pět, plavaly na hladině břichem vzhůru,
oči stále otevřeny
a když se otec vrátil domů, hodil je kočce
na podlahu v kuchyni a my jsme se dívali, jak se matka
usmívá.

Z anglického originálu A Smile To Remember přeložil v roce 2006 trasprd