Dva druhy pekla

Seděl jsem v jednom a tom samém baru po 7 let od 5 ráno
(ten den mě barman pustil o 2 hodiny dříve)
do 2 ráno.

někdy jsem si vůbec nepamatoval, jak jsem
se dostal zpátky do mého pokoje.

bylo to, jako kdybych seděl na té barové stoličce
věky.

neměl jsem žádné peníze, ale panáky pořád
byly,
nebyl jsem tehdy žádný barový šašek,
nýbrž barový blázen,
ale občas potká blázen většího
blázna, aby
ho obdivoval
a
to bylo frekventované
místo.

vlastně jsem to měl promyšlené: čekal jsem, až se
stane něco
neobyčejného,
ale jak roky plynuly,
nic takového se nestalo
krom:

rozbitých zrcadel na baru, bitka se 7 stopovým
obrem, flirtování s lesbou, spousta věcí
jako volání negr, negr a
vysvětlování, že jsem si
nezačal atd. atd. atd.

jednoho dne jsem se prostě zvedl a opustil
místa

tohoto druhu

a začal jsem pít sám a našel jsem společnost
zcela vyhovující

potom, když byli bozi znuděni mírem v mém
srdci, zaklapání dopadla na moje dveře: ženy,
bozi poslali na starého blázna
ženy

a ženy přijížděly jednou za čas a když to skončilo s
jednou,
bozi ihned - anižby mě nechali vydechnout - poslali
další.

a vše začínalo jako chvilkový zázrak - jako postel a to
dobré dopadlo
špatně

moje chyba, samozřejmě, ano, to mi
řekli

ale pamatoval jsem si těch sedm let na baru, sotvakdy jsem se
s někým vyspal

bozi prostě člověka nenechají pít samotného, žárlí na
jeho jednoduchou sílu a spásu, pošlou ženy
zaklepat na dveře.
pamatuji si všechny ty laciné hotely, bylo to jako když ženy
byly to jediné: jemné, lehounké zaklepání na dveře a pak:
"slyšela jsem hrát tu hudbu ve vašem rádiu... jsme
sousedé, bydlím na 603, ale nikdy jsem vás neviděla
na chodbě..."

"pojď dovnitř..."

a pak jde o tvé koule a tvá nedotknutelnost, Mužská Svoboda,
prý není potřeba
a pak si vzpomeneš na ten bar,
když jsi se posadil vedle 7 stopového obra a shodil
mu jeho kovbojský klobouk a zařval:
"Vsadím se, žes cucal matce kozy až do tvejch
dvanácti!"

někdo v baru říkal: "hej, pane, nechte to být, je to mentální
případ, je to pičusek, co neví, co
říká!"

"Já vím PŘESNĚ co říkám a zopakuju ti to:
Vsadím se, žes cucal..."

vyhrál, ale ty jsi přežil, nepřipadá v úvahu, aby jsi zemřel, když mě
ti bohové připravili všecky ty klepající ženy a ty jsi zažil
první z těch krátkých zázraků.

ten druhý boj byl mnohem férovější: byl pomalý, pitomý a stejnětak
trochu vystrašený a šlo to dobře pěkně dlouho
právě jako se ženami, které mi bozi
seslali.

ty rozdílné životy, myslím, že jsem měl se ženami
štěstí.

Z anglického originálu Two Kinds Of Hell volněji přeložil v roce 2006 trasprd