Já proti světu

když jsem byl malej kluk,
ptali se mě třeba,
jestli bych raději sežral kýbl hoven
nebo vypil kýbl chanek.
podle mě to bylo jasný.
„to je jasný,“ povídám. „radějc
ty chcanky.“
a oni,
„a co když tě donutíme sežrat voboje.“
byl jsem v tý čtvrti novej.
„to jo,“ ušklíbl jsem se.
„to teda jo!“
byli na mě čtyři.
„jo,“ řekl jsem, „vy a kdo
ještě?“
„si vystačíme sami,“
prohlásil ten největší.
napálil jsem ho pěstí
do břicha.
vzápětí jsme se všichni váleli
po zemi a prali.
lezli si do rány,
ale pořád měli
přesilu.
vytrhl jsem se a pelášil
pryč.
„uplakánek, fňukánek!“ huákali.
„maminčin mazánek!“
měli recht.
běžel jsem bez zastavení až domů,
vběhl jsem na cestu k baráku,
na verandu, vtrhl jsem do
domu
a tam táta bil
mámu.
máma křičela.
na zemi byly střepy.
napřáhl jsem se a začal bušit do táty.
ale protože byl o hodně vyšší, nedosáhl
jsem mu výš než na
stehna.
najednou prásk červená a
fialová a zelená
a ležím na podlaze.
„ty hajzlíku zasranej!“ syčel fotr,
„co si to dovoluješ!“
„nebij mého chlapečka!“ křičela
matka.
ale mně bylo fajn protože
ji přestal
bít.
pro jistotu jsem vstal a ubalil
jsem mu ještě jednu.
zase spousta barev
a ležím na
podlaze.
když jsem se sebral,
fotr seděl na jedné židli
a matka na druhé
a oba tam jenom tak seděli
a koukali na mě.
prošel jsem kolem nich do
svého pokoje a sedl jsem si
na postel.
zaposlouchal jsem se
jestli se dole nemláti
nebo nekřičí.
ale bylo tam ticho.
najednou jsem nevěděl
co dělat.
venku to nestálo za nic
a doma
jakbysmet
a tak jsem tam jenom tak seděl.
vtom jsem si všimnul pavouka jak si na
okně dělá pavučinu.
našel jsem sirku, šel jsem k oknu,
škrtl a seškvařil ho.
najednou mi bylo líp.
o moc líp.