Já a Faulkner

jistě, vím, že jsi unavený mluvením o tom, ale
neustálým opakováním toho samého pořád dokola,
to je jako když se snažili rehabilitovat to, co vypadá tak strašně
a zteřele a pro ně důležitě, to dělá každý,
protože každý je z jiného těsta
a každý musí vycházet z toho, co tu bylo před ním
neustále dokola,
to je jejich osobní malinkatý zázrak,
jejich kousek štěstí.

dnes stejně jako vždycky jsem pomalu
popíjel tohle dobré červené víno a poslouchal symfonii za
symfonií z tohodle černého rádia nalevo.
některé symfonie mi připomněly jistá města a jisté pokoje,
vybavily mi ty určité lidi, kteří, nyní již dlouho po smrti, mohli
opustit hřbitovy.

a pasti a klece a kosti a hnáty.

lidi, kteří prorazili s radostí a šílenstvím a
nepřekonatelnou silou.

v maličkých podnájmech, kde jsem spatřil zázraky.

a stejnětak teď po desetiletích poslouchání si opět poslechnu
novou práci, kterou jsem nikdy neslyšel, která je naprosto
svěží, ranní slunce.

je nesčetně mnoho druhů překvapení vycháejících na té
lidské obloze.

hudba je rozpínavý a nekonečný tok pekelného
výzkumu.

spisovatelé jsou na stránce omezeni jen na jistou míru popisu a
pocitů, zatímco hudebníci se pohybují v nekonečném neomezenu.

zrovna teď je to starý dobrý Tchaikowsky lkající a strádající
prostřednictvím páté symfonie,
ale je právě tak dobrá jako když jsem ji slyšel prvně.

už docela dlouho jsem neslyšel jednoho z mých oblíbených, Ericka Coatese,
ale vím, že když budu dál pít dobré červené a poslouchat,
bude se mnou.

jsou spousty, spousty dalších.

tohle je pouze další báseň o pití a poslechu
hudby.

ještě jednou, jo?

ale podívejte se na Faulknera, on nemluví pořád dokola o tom samém,
popisoval to samé
místo.

tak mě tedy, prosím, nechte ještě jednou oživit
ty velikány: klasické skladatele současnosti i
dob minulých.

sňalo mi to oprátku z hrdla.

možná to povolí
tu vaši.

Z anglického originálu Me And Faulkner přeložil v roce 2007 trasprd