Ať se práší za kočárem

byla taková oblíbená průpovídka, ani nevím, co to
znamenalo, stál jsem na rohu v polovině 30. let,
z huby mi viselo cigáro, jako drsňákům
ve filmech, dostat pivo na sekeru
byla frajeřina a jednou za čas
trochu whisky, ale nikde nikdo neměl prachy,
ani otcové, ani synové, a všichni jsme
blufovali, byli jsme drsňáci, co už taky, zevlovali
jsme po ulicích, protahovali svaly, tu a tam
jsme si skočili na pláž, ale holky to táhly
s těma, co měli prachy a auťáky (i v těžkých dobách
existovali pracháči), byli to cucáci s kanárkově žlutýma
kabrioletama, zastavovali na rozích, otvírali dveře,
smáli se, všechny bych je zvládl levou zadní, ale
na to děvčata kašlaly, jezdily s pracháčema na projížďky,
vlasy jim vlály ve větru, bylo to k posrání,
postávali jsme na rozích ulic, z huby nám
visela cigára a nebylo prč být drsní,
nebylo o co se rvát a zbývala jen nenávist
k našim fotrům, kteří seděli doma na zadku nebo si
celý den četli noviny, nemohli najít práci, akorát jim visely
panděra a životy, vysušené mrtvé a zbytečné životy.

na večeři fazole a maso z konzervy, stejně jsme
rostli jako z vody, kousek po kousku jsme se
drali ze starých šatů, pozdě v noci jsme utíkali
z domovů a postávali na ulicích pod lampami nebo
sedávali na lavičkách v parku a chlastali víno, pivo, džin,
kecali jsme, kouřili, hlavně ať se práší za
kočárem.
byli jsme drsňáci, kteří neměli proč být drsní,
byli jsme děti krize
a zapřísahávali jsme se, že nikdy v životě nebudeme
jako naši otcové nebo dědové.
my se přes ty sračky a lumpárny
dostanem.

my jsme totiž něco věděli.
seděli jsme ve tmě, kouřili a pili
a něco jsme věděli.
šlo jenom o to, kdo z nás se tam
dostane první.

konečky cigaret nám žhnuly ve
tmě.
byli jsme maximálně dokonalí.
smích krájel stupidní vzduch
jako nože.

Los Angeles 1935.