Moyamensingské vězení:

hráli jsme v kostky na vězeňském dvoře, zatímco
blbci hráli fotbal s roztrhanou košilí
schumlanou do míče
jednou nebo dvakrát denně jsme toho museli nechat
na mušce samopalu ze strážní věže –
mířil na nás nějaký bachař s prázdnou
tváří, ale
proboha, i tak jsme dál nějak hráli
a díky troše schopností
a štěstí
mi zanedlouho patřily všechny peníze na dvoře.
a ráno a během následujících dnů –
mí bachaři, donašeči, lháři, chmatáci,
rváči, blázni, pasáci, feťáci,
zapomenutí ideální američtí prezidenti, kuchař,
vlastně všichni mí kritikové mi říkali
„pane Bukowski“, jakási prchavá nesmrtelnost,
řekl bych,
ale skutečná jako prasečí hlavy nebo mrtvé květiny,
a tam mě to zasáhlo
plnou silou:
„pan Bukowski,“ nepřekonatelný hráč v kostky,
boháč ve světě, kde skoro nejsou peníze.
nesmrtelnost.
nerecitoval jsem jim Shelleyho, ne,
a všechno mi došlo po večerce:
štíhlí hoši, které jsem nechtěl
steaky a zmrzlina a doutníky, které jsem už
chtěl,
a pěna na holení, nové žiletky, poslední číslo
New Yorkeru.
úžasnější nesmrtelnost než Nebe v Pekle,
a dál jsem si jí užíval, dokud mě
nevyhodili na ulici
zpátky k psacímu stroji,
zase nevinného, líného, vyděšeného
a smrtelného.