Barevní ptáčci

sousední byt ve věžáku
a on ji v noci mlátí a ona vříská a nikdo to nezastaví
a další den ji vidím
jak stojí na chodníku s natáčkami ve vlasech
a obrovitý zadek má napěchovaný do černých
kalhot, stojí na slunci a říká:
„krucinálfagot, 24 hodin na tomhletom místě, nikdy se
nikam nepodívám!“

pak vyjde on, hrdý, malý matador,
hromada sraček, břicho mu visí přes plavky –
kdysi to mohl být pohledný chlapík, mohl být,
teď tam oba stojí a on říká:
„myslím, že si půjdu zaplavat.“
ona neodpovídá a on jde k bazénu
a skočí do vody bez ryb, bez písku,
do peroxidově-kodeinové vody,
a já stojím u kuchyňského okna, popíjím kafe
snažím se vymazat ten rozmazaný, páchnoucí obrázek -

nakonec nemůžete žít pod jednou střechou s lidmi,
aniž byste si je chtěli
někam zařadit.
pokaždé, když spláchnu záchod, slyší mě. pokaždé,
když jdou
spát, slyším je.

ona brzy zajde dovnitř a pak vyjde se dvěma barevnými
ptáčky
v kleci. nevím, co jsou zač. nemluví. jen
se tak trochu pohnou, jako by trhli ocasními pírky
a kadí. nic jiného nedělají.
ona tam stojí a dívá se na ně.
on vyjde ven: náš malý plavec, náš malý matador,
noří se z bazénu,
mokrá nehezká bílá kůže, svírá ho látka jeho
promočených plavek.
„vrať se s těma ptákama do baráku!“
„ale ptáčci potřebují slunce!“
„řekl jsem, vrať ty ptáky do baráku!“
„ptáčci umřou!“
„poslouchej mě, řekl jsem: VRAŤ TY PTÁKY
DO BARÁKU!“
sklání se a zvedá je, její obrovitý zadek v černých
kalhotách
vypadá tak smutně.
práskne za ní dveřmi. pak to slyším.
BUCH!

její vřískot

BUCH!          BUCH!

její vřískot

pak: BUCH!

a její vřískot.

nalévám si další kávu a uvědomuji si, že se
změnil: obvykle ji mlátí jenom
v noci. mlátit manželku ve dne v noci nedokáže jen
tak někdo. i když na to moc nevypadá
je to tady jeden z mála opravdových
mužů.