Prohnaní zabijáci

u dveří stojí 4 chlápci
všichni metr devadesát
a tipnul bych je
tak na metrák,
prohnaní zabijáci.
pojďte dál, říkám,
a oni vchází se svým pitím
a obklopují starého pána –
takže ty jsi Bukowski, co?
jo, vy zasraný zabijáci, co
chcete?
no, nemáme auto
a Lee potřebuje zavést do jednoho nočního klubu
v Hollywoodu.
tak jedem, říkám.
nastupujeme do mého auta
všichni na mol
a kdosi v zadu říká:
už dlouho čteme tvoje básně,
Bukowski, a já na to:
už dlouho je píšu,
hošku. vysadíme Leeho v nočním klubu
pak se zastavíme pro pivo a doutníky
kterými by se dala zničit
stratosféra.
zpátky doma sedím se zabijáky
a pijeme a kouříme.
je to jaksi příjemné.
zjišťuju, že je všechny přepiju a překouřím
ale dochází mi, že v oblastech, jako jsou rvačky
na trávníku
už nemám co říct.
ti hajzlíci prostě strašně mládnou
a strašně rostou.
když vytuhnou
dám jim všem polštář a deku
a ujistím se, že típli všechny
doutníky.

ráno to byli jen 3 velcí hoši
uvolnění, dva z nich
blili v koupelně.
za hodinu
už byli pryč.

čtenáři mých básní
nemůžu říct
že se mi nelíbili.