Povídka a báseň

podívej, řekl, ta povídka,
všichni věděli, že jsem to já.

proboha, já na to, to si s tím pořád
nedáš pokoj?
myslel jsem, že napíšeš
povídku, kde vykreslíš mě?
co se s ní stalo?

tu povídku o mně
si nemusel psát!

zapomeň na to, řekl jsem, to není
důležité.

vyskočil a práskl dveřmi;
sklo se nerozbilo
ale garnýž a záclona
spadly.

pokusil jsem se dokončit jednoaktovku
vzdal jsem to
a šel spát.

zazvonil telefon.

poslouchej, řekl, když jsem k tobě přišel
netušil jsem, že se budu takhle
chovat.

to je v pořádku, já na to.
uklidni se

opřel jsem se, abych usnul
a napadlo mě:
teď o něm nejspíš napíšu
báseň.
zdá se, že není úniku, pomyslel jsem si,
každého vždycky naštve pravda
i když tvrdí
že v ní věří.

usnul jsem a báseň napsal
ráno.