Černá a bílá

určitě jsem přišel jak dělo
protože ráno jsem se
probudil
v malé posteli ve starém
hotelovém pokoji.
ani jsem si nebyl jistej,
co je to za město.
šel jsem se mrknout
z okna.
bylo to někde
hodně vysoko.
hluboko pode mnou
se lidi a auta
míhali jako
ve
snu.
chtěl jsem se zabít
nebo jsem si to aspoň
myslel,
tak jsem zkusil otevřít okno,
to by
se
skákalo.
jenže okno otevřít nešlo,
musel jsem vymyslet
něco jinýho.

někdo
zaklepal.
„dál,“ houkl jsem.
byla to macatá černoška,
pokojská.
stál jsem tam v
trenýrkách.
pokojská to nekomentovala a
převlíkla
postel.

„znáte nějaký dobrý způsob,
jak se zabít?“ nadhodil
jsem.

„vy se chcete za-
bít?“ zeptala se.

„jo.“

„spíš vypadáte, že se potřebujete
něčeho napít.“

„jo.“

„já něco vobjednám.“

zvedla
sluchátko.
objednala whisky
a pivo.

„co je to za město?“
zeptal jsem se.

„St. Louis.“

„už tu děláte
dlouho?“

„dva roky...“

měla prachovku
a tou oprašovala nábytek.
prachovka měla smetáček
z černých a bílých
pírek.

„nechte toho,“ ozval jsem se.

„čeho?“

„toho prášení.“

přistoupila ke mně a
tou prachovkou mě oprášila.
nejprv zepředu
a pak
zezadu.

někdo
zaklepal.
šel jsem ke kalhotám
a našel peněženku.
otevřel jsem,
převzal pití, nechal
dolar.

„fakt je to
St. Louis?“ ujistil jsem se.

vzala tác,
otevřela láhev whisky, nalila dvě skleničky
do půlky a dolila je
sodovkou.
pak otevřela dvě
piva.
seděli jsme na kraji
postele,
ťukli jsme si a šli do
toho.

„první je nejlepší,“
usmála se.

„jasně...“

seděli jsme tam a popíjeli.

„ty nemusíš dělat?“
zeptal jsem se.

„co jako myslíš?“

„no jako ty pokoje, ty
to tu nemusíš
uklízet?“

„voni mě nevyhoděj.
hele, fakt se chceš
zabít?“

„asi jo.“

„nejseš si tím jistej?“

„někdy jsem si
jistější.“

„moje sestra se zabila.“

nalil jsem ještě dvě.

na rádiu bylo 10:37.

„co děláš?“

„jsem nezaměstnanej.“

„už si někdy dělal?“

„mockrát.“

seděli jsme tam a popíjeli.

někdy dolila ona,
někdy já.

brzy bylo skoro
poledne.

nakonec jsme skončili
v posteli.

asi jsme
usnuli.
když jsem se vzbudil,
pomalu se
smrákalo.

viděl jsem, že se
oblíká.
když byla hotová,
šla ke dveřím,
otevřela je, vyšla na
chodbu a byla
fuč.

vstal jsem a sedl jsem si
do křesla a čuměl z
okna.

díval jsem se, jak se
dole míhají
světla mrňavých
autíček.

a pořád jsem nevěděl,
co se
sebou.