Když jsem se vrátil do Los Angeles, našel jsem si laciný hotel kousek od Hoover Street a ležel jsem tam v posteli a chlastal. Nějaký čas, asi tři nebo čtyři dny, jsem byl v lihu. Nemohl jsem se donutit, abych si přečetl inzeráty na volná místa. Už jenom ta představa, že bych měl zase sedět před nějakým člověkem u psacího stolu a tvrdit mu, že chci práci a jsem schopen ji dělat, už to na mne bylo moc. Abych řekl pravdu, celý život mi připadal úděsný; děsilo mě, co všecko musí člověk stihnout, jen aby měl co jíst a kde spát, a taky něco na sebe. Tak jsem radši ležel v posteli a chlastal. Když chlastáš, ten svět venku tam pořád ještě je, ale aspoň ti právě v té chvíli nejde po krku.
Jednou pozdě večer jsem se vyškrábal z postele, oblékl se a šel do centra. Octl jsem se na Alvarado Street. Šel jsem po ní, dokud jsem nenašel slibný bar a nezapadl tam. Bylo tam narváno. U baru už byla jenom jedna stolička volná. Zasedl jsem ji. Objednal jsem si skotskou a vodu. Napravo ode mne seděla špinavá blondýna, zjevně násoska, už trochu oplácanější; krk a tváře jí začínaly podklesávat, ale v jejích rysech se přece jen zachovala krása a tělo vypadalo ještě mladě, pevné a pěkně tvarované. A jisté je, že měla dlouhé a rozkošné nohy. Když tahle dáma dopila svého panáka, zeptal jsem se jí, jestli chce ještě. Řekla, že ano. Tak jsem jí ho koupil.
„Banda debilů, co,“ povídá ona.
„Všude, ale tady zvlášť,“ souhlasil jsem.
Zaplatil jsem další tři nebo čtyři rundy. Nemluvili jsme. Pak povídám dámě: „Tak, a to je šlus. Jsem suchej.“
„To myslíš vážně?“
„Ano.“
„A máš kde spát?“
„Mám zaplacený ještě dva nebo tři dny.“
A nemáš žádný prachy? Žádnej chlast?“
„Ne.“
„Pojď se mnou.“
Šel jsem za ní ven z baru. Všiml jsem si, že má pěkný zadek. Došli jsem spolu do nejbližšího krámu s chlastem. Řekla prodavači, že chce dvě sedmičky whisky, šest piv, dva balíčky cigaret, bramborové lupínky, míchané oříšky, minerálku a dobrý doutník. Prodavač to namarkoval. „Pošlete to,“ řekla, „na účet Wilbura Oxnarda.“ „Tak počkat,“ řekl on. „Budu si muset zavolat.“ Vytočil číslo a mluvil chvíli do telefonu. Pak zavěsil. „Je to v pořádku,“ řekl. Pomohl jsem jí s taškami a vyšli jsme ven.
„Kam s tím vším půjdem?“
„K tobě. Máš auto?“
Dovedl jsem ji ke svému autu. Koupil jsem ho na vrakovišti v Comptonu za pětatřicet dolarů. Mělo polámaný péra a z chladiče teklo, ale jezdilo to.
Když jsme dojeli ke mně, hodil jsem pivo do ledničky, nalil dva panáky a postavil je na stůl. Sedl jsem si a zapálil si doutník. Posadila se na pohovku proti mně a dala si nohu přes nohu. Měla zelené náušnice. „Sekáč,“ řekla.
„Cože?“
„Myslíš si, že seš sekáč, že seš neodolatelnej!“
„Ne.“
„Ale jo, myslíš. To se na tobě pozná. Stejně se mi líbíš. Líbil ses mi hned od začátku.“
„Vytáhni si ty šaty trochu vejš.“
„Máš rád nožky?“
„Jo. Vytáhni si ty šaty vejš.“
Udělala to. „Ježišmarjá, vejš, ještě vejš!“
„Poslyš, nejseš doufám nějakej magor? Toulá se tu jeden takovej, co obtěžuje holky, sbalí je, vezme je k sobě do kvartýru, svlíkne je a pak do nich vyřezává nožíkem křížovky.“
„Já to nejsem.“
„Taky jsou maníci, co tě vošoustaj a pak tě rozsekaj na malý kousky. Pak se najde kus tvý řiti nacpaný v odpadní trubce na Playa Del Rey a levý prso na smeťáku dole na pobřeží…“
„To už leta nedělám. Vyhrň si tu sukni vejš.“
Zvedla si sukni vejš. Bylo to jako počátek života a smíchu, jako skutečný význam slunce. Šel jsem k ní, sedl si k ní na pohovku a políbil ji. Pak jsem vstal, nalil další dvě sklenky a vyladil rádio na KFAC. Chytili jsme začátek nějakého Debussyho.
„Tobě se líbí taková muzika?“ zeptala se.

Později v noci, když jsme si povídali, jsem spadl z pohovky. Ležel jsem na zemi a díval se nahoru na ty nádherné nohy. „Kočičko, já jsem génius,“ řekl jsem, „ale nikdo kromě mě to neví.“
Koukla se na mne dolů. „Vstaň z tý podlahy, ty pitomče, a přines mi něco k pití.“
Přinesl jsem jí panáka a stočil se do klubíčka vedle ní. Připadal jsem si fakt jako vůl. Později jsme si lehli do postele. Bylo zhasnuto a já na ni vlezl. Dvakrát nebo třikrát jsem zasunul a pak jsem se zastavil.
„Ty, jak se vlastně jmenuješ?“
„Doprčic, není to jedno?“ odpověděla.