Předmluva

Už je to déle než rok, co John Bryan rozjel svůj undergroundový týdeník OPEN CITY v obýváku malého dvoupatrového domku, co si -pronajal. Poté se časopis přestěhoval do jednoho bytu naproti přes ulici, potom na jedno místo v obchodní čtvrti na Melrose Avenue. Leč padá na něj stín. Šíleně velkej a ponurej. Náklad se zvyšuje, ale reklamy se nehrnou, jak by měly. Na druhé straně města, v jeho lepší části, má sídlo L. A. Free Press, už zavedené noviny. Reklam fůra. Bryan si sám udělal nepřítele, když pra~oval nejdříve pro L. A. Free Pr~ss a náklad jim zvednul z 16 000 na více než trojnásobek. Jako kdybyste vybudovali Národní armádu, a pak se přidali k revolucionářům..; Samozřejmě že nejde pouze o souboj mezi OPEN CITY a FREE PRESS. Jestli jste už četli OPEN CITY, tak víte, že jde o větší boj. OPEN CITY si to rozdává s velkými zvířaty, těmi největšími zvířaty, a PRÁVĚ TEĎ se pár takových velkejch zvířat slízá uprostřed ulice, a jsou to fakt hnusný velký hovada. Je zábavnější a nebezpečnější pracovat pro OPEN CITY, patrně nejříznější plátek ve Státech. Ale srandou a nebezpečím si máslo na topinku nenamažete a kočku nenakrmíte. Topinku oželíte a kočku nakonec sníte.
Bryan je typem šíleného idealisty a romantika. Odešel, nebo byl vyhozený, odešel a byl vyhozený - kydalo se tam hodně hnoje - z časopisu Xerald Examiner, protože měl námitky, že Ježíškovi, který byl na obálce vánočního čísla; vyretušovali ptáka a koule. "A přitom to ani není můj Bůh, ale je
jich," poznamenal.
Tenhle zvláštní idealista a romantik vytvořil OPEN CITY. "Co kdybys nám tak každý týden psal fejeton?" obrátil se na mě a poškrábal se na té své zrzavé bradce. Víte, když jsem si tak představil všechny ty fejetony a fejetonisty, připadlo mi, že to bude děsná otrava. Ale šel jsem do toho, a nezačal jsem fejetonem, ale recenzí Táty Hemíngwaye od A. E. Hotchnexa. A pak jsem jednou přišel domů z dostihů, sedl jsem si a napsal nadpis, PAMĚTT STARÉHO CHLAPÁKA, otevřel jsem si pivo, a psaní šlo samo. Nebylá v tom taková ta napjatost anebo pečlivé vyřezávání s tak trochu otupělou čepeli, jaké bylo zapotřebí, když jsem psal pro Atlantic Monthly. Nemusel jsem ani jen tak vyťukávat fádní a ledabylé žurnalistické fráze (hm, že by žargon??). Jako kdyby na mě nebyly žádné tlaky. Stačilo si sednout k oknu, zvednout pivo a počkat si, až se to rozjede. Co chtělo přijít, přišlo. A Bryan nikdy nedělal problémy. Odevzdal jsem mu nějaký výtisk - tenkrát ze začátku - a on si ho proletěl a povídá: "V pohodě, to beru." Po čase jsem mu to jenom dal a on už to ani nečetl. Rovnou ho vrazil do regálu: "Beru. Co je novýho?" Ted' už neříká ani "Beru." Akorát mu podám povídku a je to. Usnadnilo mi to psaní. Představte si to sami: absolutní svoboda psát, co je libo. Dobře jsem si to užil, a občas jsem se i něco natrápil. Převážně jsem však měl pocit, jak šel týden za týdnem, že píšu lépe a lépe. Před vámi právě leží výběr ze sloupků asi za čtrnáct měsíců.
Ona totiž rychlost dává poezii pěkně na frak. Když vám přijmou báseň, máte naději, že ji vytisknou o 2 až 5 roků později. V polovině případů nevyjde nikdy, případně později vyjde několik konkrétních veršů, slovo za slovem, v díle nějakého slavného básníka, a pak vám je jasné, že svět za moc nestojí. Samozřejmě to není chyba poezie - jde jen o to, že se taková spousta sráčů pokouší psát a chce tb mít vytištěné. Ale PAMĚTI... to si sednete s pivem a praštíte do stroje v pátek nebo v sobotu nebo v neděli a okolo středy věc koluje po celém městě. Dostávám dopisy od lidí, kteří v životě poezii nečetli, ani mou ani ničí jinou. Chodí za mnou - je jich opravdu až hrůza - a klepou mi na dveře a chtějí mi říct, že PAMĚTI STARÉHO CHLAPÁKA je fakt zvedají ze židle. Nějaký tulák, houmlesák, ke mně přitáhne cikána se ženou a kecáme, bavíme se o hovadinách a pijeme do půlnoci. Žena pracující na ústředně dálkových hovorů z Newburghu ve státě New York mi posílá peníze. Chce, abych přestal pít pivo a začal zdravě jíst. Ozve se mi šílenec, který si říká Král Artuš" a žije v Révové ulici v Hollywoodu. Chce mi pomoct při psaní. Ve dveřích se mi objeví lékař: "Čtu váš sloupek a myslím, že vám mohu pomoci. Mám za sebou psychiatrickou praxi." Pošlu ho do háje.
Doufám, že vám tento výběr pomůže. Chcete-li mi poslat peníze, v pohodě. Chcete-li mě nenávidět, taky v pohodě. Kdybych byl vesnický kovář, nesrali byste se se mnou. Ale já jsem jen starý chlap s několika prasáckými historkami. A píšu pro časopis, který, stejně jako já, může chcípnout zítra ráno.
Je to všechno strašně divné. Tak si představte, že kdyby Ježíškovi nevyretušovali ptáka a koule, tuto knížku byste si nepřečetli. Tak budete šťastni.
Charles Bukowski, 1969