22/11/91 - 0:26

Můj jedenasedmdesátej rok byl strašně produktivní rok. Napsal jsem víc slov než kdykoli předtím. A přestože spisovatel je špatnej kritik svý vlastní práce, věřím, že píšu pořád stejně dobře - tím chci říct, že píšu tak dobře, jako jsem psal ve svým nejlepším období. S tím má hodně společnýho tenhle počítač, kterej jsem si koupil 18. ledna. Teď je jednodušší dostat slovo z mozku (nebo odkud vlastně přichází). Přenáší se rychleji do prstů a odtud na monitor, kde je okamžitě vidět - naprosto jasně. Ale nejde jen o rychlost, je to spíš proudění, řeka slov, a když jsou ty slova dobrý, ať přirozeně proudí. Už žádný kopie, žádný přepisování. Dřív jsem potřeboval jednu noc na psaní a druhou na opravování. Teď opravuju všechny pravopisný a gramatický chyby přímo v originálu a nemusím nic přepisovat. Nikdo nečte rád rukopis, ani spisovatel ne. Vím, že to zní afektovaně, ale není to afektovaný. Prostě vám to pomáhá vyjádřit svý myšlenky jasně. A to je dobrý. A jestli takhle ztrácím svou duši, pak jsem pro.
S počítačem mám taky špatný zkušenosti. Jednou, když jsem psal už 4 hodiny a měl pocit, že mám úžasný štěstí - uhodil jsem do nějaký klávesy - a najednou jsem viděl modrej blesk a všechny už napsaný stránky zmizely. Dělal jsem všechno možný, abych je dostal zpátky. Ale byly pryč. Ano, měl jsem nastavený automatický ukládání, ale nebylo to nic platný. To se mi stalo už několikrát, ale nikdy jsem nepřišel o tolik stránek. Musím vám říct, že to je strašnej pocit, když vám zmizí napsaná stránka. Už několikrát jsem ztratil 3 nebo 4 stránky románu. Nebo celou kapitolu. Tak jsem to všechno prostě přepsal. Když tohle děláte, vždycky něco ztratíte, nějakej důležitej detail, kterej vám unikne, ale na druhý straně zase něco získáte, protože vynecháváte pasáže, který se vám moc nelíbily, a přidáváte pasáže, který jsou lepší. Takže? Je to dlouhá noc. Už se probudili ptáci. Manželka a kočky si myslí, že jsem se zbláznil.
Ptal jsem se na ten „modrej záblesk“ odborníků, ale ty mi nic neřekli. Zjistil jsem, že většina odborníků toho moc neví. Stávají se podivný věci, který nejsou v knihách. Teď, když o počítačích vím trochu víc, myslím, že vím, co mohlo zachránit mojí práci před tím „modrým bleskem“...
Nejhorší bylo, když se mi jednou počítač úplně zbláznil, vyluzoval podivný hlasitý zvuky, monitor byl chvílema úplně černej a já nemohl dělat vůbec nic. Pak jsem si všimnul něčeho, co vypadalo jako nějaká tekutina, která jako by ztuhla na monitoru a kolem dvířek poblíž „mozku“, kolem těch dvířek, kam strkáte diskety. Jedna z mejch koček počítač pochcala. Musel jsem ho odnést do opravny. Mechanik byl pryč. Když prodavač vyndal část „mozku“, vystříkla mu na košili žlutá tekutina. „Kočičí chcanky!“ zařval. Chudák. Opravdu chudák. Počítač jsem tam nechal. V záruční smlouvě ale nebylo nic o kočičích chcankách. Museli vyndat všechny vnitřnosti z „mozku“. Oprava trvala 8 dní. Během tý doby jsem se vrátil ke svýmu psacímu stroji. Bylo to, jako když se snažím rozbíjet kameny holejma rukama. Musel jsem se znovu naučit psát. Musel jsem se opít, abych se do toho znovu dostal. A zase jsem jednu noc psal a druhou opravoval chyby. Ale byl jsem rád, že ten psací stroj mám. Mám ho už 5 desetiletí a zažili jsme spolu hodně dobrejch věcí. Když se počítač vrátil z opravny, s jistým smutkem jsem uložil psací stroj zpátky do kouta. Pak jsem se posadil k počítači a slova lítaly jako bláznivý ptáci. Už jsem neviděl žádný modrý blesky a nemizely žádný stránky. Všechno bylo lepší. Ty kočičí chcanky všechno zlepšily. Když dneska odcházím od počítače, vždycky ho přikryju velkým plážovým ručníkem a zavřu dveře.
Ano, tohle byl můj nejproduktivnější rok. Víno je lepší, když správně stárne.
S nikým už nesoutěžím a nepřemýšlím o nesmrtelnosti, vůbec mě to nezajímá. Důležitá je AKCE, dokud jste naživu. Koně, který vyrážej ze startovací brány, všichni ty žokejové, ty malý ďáblíci v barevnejch dresech. Krása je v pohybu a v riziku. Kašlu na smrt. Existuje jen dnešek a dnešek a zase dnešek. Ano.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení