9/12/91 - 1:18

Ubývají mi síly. Už 5 minut tu sedím a dívám se na sponku na papíry. Když jsem se včera vracel ze závodiště, stmívalo se. Byla řídká mlha. Vánoce se přibližujou jako harpuna. Najednou jsem si uvědomil, že jsem na dálnici skoro sám. Pak jsem uprostřed silnice uviděl velkej nárazník a kus chladiče. Včas jsem se vyhnul a podíval se doprava. Bylo tam několik nabouranejch aut, čtyři nebo pět, ale nic jsem neslyšel. Nikdo tam nebyl, žádnej oheň, žádnej kouř, žádný světla. Jel jsem příliš rychle, takže jsem si nevšimnul, jestli v těch autech byli nějaký lidi. Večer se najednou změnil v noc. Někdy se stane něco naprosto neočekávanýho. Během několika vteřin. A všechno se změní. Jste naživu. Jste mrtvý. A všechno pokračuje.
Jsme slabý jako papír. Spoléháme na náhodu uprostřed pravděpodobnosti. Jsme tu jen dočasně. A to je to nejlepší a zároveň to nejhorší. Pomíjivost. Proti tomu nemůžete nic dělat. Desítky let můžete meditovat na vrcholu hory a nic tím nezměníte. Můžete změnit sami sebe, můžete přijímat realitu, ale i to je možná špatný. Možná příliš myslíme. Vnímejte svý pocity a míň myslete.
Všechny ty nabouraný auta byly šedý. Podivný.
Líbí se mi, jak filozofové analyzujou pojmy a teorie, který tu byly před nima. Dělají to už staletí. Ne, tak to není, říkají. Je to takhle. A tak to pořád pokračuje a zdá se, že je to rozumný. Filozofové by se měli vyjadřovat lidsky. Teprve až se to naučí, budou jejich myšlenky srozumitelnější a taky zajímavější. Myslím, že se to už začínají učit. Klíč je v jednoduchosti.
Psaní musí mít spád. Slova můžou bejt zmrzačený a kostrbatý, ale když mají spád, čtenáře potěší. Opatrný psaní je mrtvý psaní. Myslím, že Sherwood Anderson patřil k těm, kdo si uměli hrát se slovy, jako by to byly kameny nebo kousky jídla. Anderson svý slova MALOVAL. A byly tak jednoduchý, že jste viděli proudění světla, otvíraní dveří, zářící stěny. Viděli jste koberce a boty a prsty. Anderson užíval ty pravý slova. Rozkošný. Ale zároveň byly jako kulky. Někdy vás vyvedly z míry. Sherwood Anderson něco věděl, měl instinkt. Hemingway se příliš snažil. Z jeho knih to úsilí cítíte. Jako by svý knihy skládal z tvrdejch bloků. Anderson se smál, když vyprávěl něco vážnýho. Hemingway se smát neuměl. Člověk, kterej píše ve stoje v 6 hodin ráno, nemá smysl pro humor. Chce jen něco dokázat.
Dneska večer jsem unavenej. K čertu, dost se nevyspím. Rád bych spal celý dopoledne, ale když chci stihnout první závod ve 12:30, musím vyrazit kolem jedenáctý, než přijde pošták. A většinou chodím spát ve 2 ráno. V noci několikrát vstanu a jdu se vychcat. Jedna z koček mě probouzí každej den přesně v 6 ráno. Musí jít ven. A před desátou mi volají osamělý lidi. Neberu telefon, mám záznamník. Chci říct, že mám přerušovanej spánek. Ale jestli nadávám jen na tohle, pak jsem na tom skvěle.
Příští 2 dny se nejedou žádný dostihy. Budu spát do dvanácti a budu se cítit o deset let mladší. K sakru, to je směšný - kdybych byl o deset let mladší, bylo by mi 61, a to považujete za dobrý? Nechte mě brečet, nechte mě brečet.
Je 1 hodina ráno. Proč nepřestanu psát a proč nejdu spát?

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení