18/1/92 - 23:59

Pohybuju se mezi svým románem a básní a závodištěm a pořád jsem ještě naživu. Na závodišti se toho moc neděje, je tam jen spousta lidí a já s nima. A taky se tam musím nějak dostat, tam a zpátky. Na dálnici vidíte, jaká je většina lidí. Naše společnost je založená na konkurenci. Každej chce, abyste prohráli, aby on mohl vyhrát. Je to hluboce zakořeněnej pocit a na dálnici se to projevuje. Pomalý řidiči vás chtějí zablokovat, rychlý řidiči vás chtějí předjet. Já jezdím asi stovkou, a tak předjíždím a jsem předjížděnej. Rychlý řidiči mi nevadí. Uvolním jim cestu a nechávám je předjet. Rozčilujou mě pomalý řidiči, který jezdí sotva devádesátkou v rychlým pruhu. A občas vám zablokujou cestu. Pak jedete pomalu za nima a můžete si je dobře prohlídnout. Tyhle lidi mají ospalou duši, jsou zahořklý, hrubý, krutý a hloupý.
Nějakej hlas mi teď říká: „Jsi hlupák, že si to myslíš. Ty jsi ten hlupák.“
Některý lidi se zastávají podprůměrnejch lidí, protože si neuvědomujou, že podprůměrný lidi jsou podprůměrný. A neuvědomujou si to proto, že jsou sami podprůměrný. Žijeme v podprůměrný společnosti, a proto se lidi chovají tak, jak se chovají. Ale to je jejich věc a mně je to jedno, jenže s nima musím žít.
Jednou jsem byl na obědě s několika lidma. U vedlejšího stolu seděla jiná skupina lidí. Mluvili hlasitě a pořád se něčemu smáli. Ale jejich smích byl falešnej a nucenej. A tak to pokračovalo.
Nakonec jsem řekl lidem u našeho stolu: „To je hrozný.“
Jeden z nich se ke mně obrátil, sladce se usmál a řekl: „Jsem rád, když jsou lidi veselý.“
Nic jsem na to neřekl. Ale cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek. K sakru.
Lidi poznáte na dálnicích. Lidi poznáte u stolu. Lidi poznáte v televizi. Lidi poznáte v supermarketech atd. Všichni jsou stejný. Co můžete dělat? Smířit se s tím. Dát si další drink. Taky se mi líbí, když jsou lidi štastný. Ale moc štastnejch lidí jsem neviděl.
A tak jsem se dostal na závodiště a sedl si na svý místo. Byl tam nějakej chlápek, kterej měl červenou čepici kšiltem dozadu. Jednu z těch čepic, kterou dostanete na závodišti. V ruce měl rozpis závodů a harmoniku. Začal na harmoniku hrát. Neuměl to. Jen do ní foukal. A nebyla to Schoenbergova dvanáctitónová stupnice. Byly to 2 nebo 3 tóny. Pak mu došel dech a začal číst rozpis.
Přede mnou seděli tři chlápci, který tam jsou každej den. Jednomu je asi 60 a vždycky má hnědý šaty a hnědej klobouk. Vedle něj seděl další chlápek, asi pětašedesát, bílý vlasy, sněhobílý vlasy, křivej krk a kulatý ramena. Další byl nějakej orientálec, asi 45 let, kterej kouřil jednu cigaretu za druhou. Před každým závodem se radili, na kterýho koně budou sázet. Byli úžasný, trochu jako ten Bláznivej Křikloun, o kterým jsem už psal. Řeknu vám proč. Seděl jsem za nima už dva tejdny. Žádnej z nich nikdy nevyhrál. A to sázeli i na koně, který měli docela dobrou šanci na vítězství. Tím myslím 2 ku 1 nebo 7 ku 1. To je asi 45 závodů krát 3. To znamená, že nevyhráli ani jednu ze 135 sázek. To je opravdu překvapující statistika. Přemýšlejte o tom. Kdyby si každej z nich vybral nějaký číslo, například 1 nebo 2 nebo 3, a pořád na něj sázel, museli by něco vyhrát. Ale protože přeskakovali z jednoho čísla na druhý a spoléhali na svůj mozek a vědomosti, nikdy se netrefili. Proč tam pořád chodí? Nestydí se za svou neschopnost? Ne, spoléhají, že vyhrajou příště. Jednou vyhrajou. A vyhrajou hodně.
Jistě chápete, proč mi tenhle počítač připadá tak dobrej, když se vrátím z dostihů a z dálnice. Prázdnej monitor, na kterej můžu psát slova. Moje žena a mojich 9 koček mi připadají jako největší géniové na světě. A taky jsou.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení