8/2/92 - 1:16

Co dělají spisovatelé, když nepíšou? Já, já chodím na dostihy. A dřív jsem hladověl nebo dřel.
Dnes se spisovatelům vyhejbám - a taky každýmu, kdo si říká spisovatel. Ale od sedmdesátýho do pětasedmdesátýho roku, když jsem se rozhodl sedět a psát, nebo umřít, ke mně spisovatelé chodili - samý básníci. BÁSNÍCI. A všiml jsem si něčeho zajímavýho: nikdo z nich neměl žádnej zjevnej příjem. Když vydali nějakou knihu, kniha se neprodávala. A když uspořádali recitační večer, většinou přišlo jen málo lidí, tak 4 až 14 dalších BÁSNÍKŮ. Všichni ale bydleli v docela pěknejch bytech a měli spoustu času vysedávat na mým gauči a pít moje pivo. Získal jsem si pověst divocha, kterej pořádá mejdany, kde se dějou hrozný věci a kde tančí bláznivý ženský, který všechno rozbíjejí. Říkalo se, že vyhazuju lidi z verandy a že je u mě pořád policie atd. Hodně z toho byla pravda. Ale taky jsem musel odevzdávat články svýmu nakladateli a do časopisů, abych měl na činži a na chlast, a to znamenalo, že musím psát. Ale tyhle... básníci... psali jen poezii... jejich věci mi připadaly prázdný a pompézní... ale oni to psali, chodili docela dobře oblečený, zdálo se, že mají co jíst, a měli spoustu času na žvanění - o svý poezii a o sobě. Často jsem se jich ptal: „Jak to děláte? „Ale oni tam jen seděli a usmívali se na mě a pili moje pivo a čekali na moje bláznivý ženský a doufali, že na ně něco zbyde - sex, obdiv, dobrodružství atd.
Začalo mi bejt jasný, že se těch patolízalů musím zbavit. A postupně jsem odhalil jejich tajemství. Většinou byla v pozadí MATKA. Matka se o tyhle génie starala, platila činži a jídlo a oblečení.
Vzpomínám si, jak jsem jednou seděl u jednoho z těch BÁSNÍKŮ. Byla to nuda a nebylo co pít. Básník si stěžoval, jak je to nespravedlivý, že není uznávanej. Nakladatelé a všichni se proti němu spikli. Pak na mě ukázal prstem a řekl: „I ty jsi řekl Martinovi, aby nevydával moje věci!“ Nebyla to pravda. On ale pokračoval. Stěžoval si a žvanil o dalších věcech. Pak zazvonil telefon. On ho zvedl a mluvil velice opatrně a tiše. Pak zavěsila otočil se ke mně.
„To byla moje matka. Je na cestě sem. Musíš odejít!“
„To je v pořádku, rád bych se s ní setkal.“
„Ne! Ne! Je hrozná! Musíš odejít! Okamžitě! Pospěš si!“
Sjel jsem dolů výtahem a odepsal ho.
Znal jsem dalšího. Matka ho živila, koupila mu auto, platila mu pojištění a činži, a dokonce za něj napsala několik básní. Neuvěřitelný. A to trvalo několik desítek let.
A byl tu ještě jeden. Vždycky mi připadal spokojenej a dobře živenej. Každou neděli odpoledne vyučoval poezii v místním kostele. Měl pěknej byt. Byl členem komunistický strany. Říkejme mu Fred. Jednou jsem se zeptal starší paní, která chodila na jeho kurzy a velice ho obdivovala: „Jak to Fred dělá?“ „Fred nechce, aby to nikdo věděl, ale vydělává si umejváním dodávkovejch aut.“
„Dodávkovejch aut?“
„Ano, znáte ty dodávky, co rozvážejí kafe a sendviče do podniků. Tak ty umejvá.“
Po několika letech jsem se dověděl, že Fred vlastní několik činžáků a žije z činží. Když jsem se to dověděl, opil jsem se a jel k němu. Bydlel nad malým divadlem. Velice umělecký. Vyskočil jsem z auta a zazvonil. Fred neotvíral. Věděl jsem, že je doma. Viděl jsem skrz záclony jeho stín. Šel jsem zpátky do auta a začal troubit a křičet: „Frede, pojď mi otevřít!“ Pak jsem do jednoho okna hodil lahev od piva. Lahev se odrazila. Fred vyšel na balkón a díval se na mě. „Bukowský, jdi pryč!“
„Frede, pojď dolů a já ti nakopu prdel, ty komunistickej latifundisto!“
Fred se vrátil dovnitř. Já stál venku a čekal na něj. Nic se nedělo. Pak mě napadlo, že telefonuje na policii. Policajtů jsem už viděl dost. Nasedl jsem do auta a jel domů.
Další básník bydlel v jednom domě na nábřeží. Pěknej barák. On nikdy nepracoval. Často jsem se ho ptal: „Jak to děláš? Jak to děláš?“ Nakonec mi řekl: „Rodiče vlastní činžáky a já pro ně vybírám činži. Oni mi za to platí.“ Platili mu sakramentsky dobře. Ale aspoň mi to řekl.
Některý z nich to nikdy neřeknou. Znal jsem dalšího. Psal docela slušný básně, ale nepsal jich moc. Vždycky měl pěknej byt. Taky jezdil na Havaj a na různý jiný místa. Byl ze všech těch básníků nejklidnější. Vždycky měl vyžehlený šaty a nový boty. Vždycky byl oholenej a ostříhanej; měl krásný bílý zuby. „Jak to děláš?“ Nikdy mi to neřekl. Nikdy se ani neusmál. Vždycky jen stál a mlčel.
A pak jsou takový, co žijou z milodarů. O jednom z nich jsem napsal báseň, ale nikdy jsem ji nevydal, protože mi ho bylo líto. Tady je kus tý básně:

Jack se splihlejma vlasama, Jack, kterej vyžaduje peníze, Jack s velkým břichem, Jack s hlasitým hlasem, Jack, kterej všemu rozumí, Jack, kterej poskakuje před ženskejma, Jack, kterej si myslí, že je génius, Jack, kterej bleje, Jack, kterej pomlouvá lidi, který mají štěstí, Jack, kterej stárne a stárne, Jack, kterej pořád chce peníze, Jack, kterej o všem jen žvaní, ale nic nedělá, Jack, kterýmu všechno projde, Jack, kterej mluví o starejch časech, Jack, kterej mluví a mluví, Jack s nataženou rukou, Jack, kterej terorizuje slabý, zatrpklej Jack, Jack z kaváren, Jack, kterej chce bejt uznávanej, Jack, kterej nikdy nepracuje, Jack, kterej přeceňuje svý schopnosti, Jack, kterej nepřestává žvanit o svým nedoceněným talentu, Jack, kterej obviňuje druhý.
Znáte Jacka, včera jste ho viděli, zejtra ho zase uvidíte a příští tejden zase.
Jack všechno chce a nic nedělá, chce všechno zadarmo.
Chce slávu, chce ženský, chce všechno.
Svět plnej Jacků, svět, kterej se řítí do záhuby.

Už mě unavuje psát o básnících. Ale musím ještě dodat, že si ubližujou tím, že žijou jako básníci, místo aby žili nějak jinak. Já jsem pracoval jako obyčejnej dělník do svejch padesáti let. Byl jsem pořád mezi lidma. Nikdy jsem netvrdil, že jsem básník. Neříkám ovšem, že živit se prací je něco úžasnýho. Většinou je to příšerný. A často musíte tvrdě bojovat, abyste o tu příšernou práci nepřišli, protože venku čeká 25 dalších, který ji vezmou. Ovšemže je to nesmyslný, ovšemže vás to ničí. Ale tahle zkušenost mě naučila nemluvit o nesmyslech, když píšu. Myslím, že občas musíte ponořit hlavu do bahna, myslím, že musíte poznat vězení, nemocnici. Myslím, že musíte zakusit, jaký to je nejíst 4 nebo 5 dní. Myslím, že žít s bláznivejma ženskejma je dobrý pro páteř. Myslím, že když projdete peklem, můžete psát s radostí a úlevou. Říkám to jen proto, že všichni básníci, který jsem kdy poznal, byli patolízalové. Kromě svý neschopnosti snášet utrpení nemají o čem psát.
Ano, vyhýbám se BÁSNÍKŮM. Vyčítáte mi to?

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení