16/3/92 - 0:53

Nevím proč, ale mám určitý představy o spisovatelích z minulosti. Moje představy nejsou dokonce ani přesný. Jsou prostě moje a jsou skoro úplně vymyšlený. Například Sherwooda Andersona vidím jako malýho chlapíka s trochu zakulacenejma ramenama. Pravděpodobně byl vysokej a chodil zpříma. Na tom nezáleží. Já si ho představuju svým způsobem. (Nikdy jsem ho neviděl na fotografii.) Dostojevskýho vidím jako obtloustlýho, vousatýho chlápka s planoucíma, tmavě zelenejme očima. Nejdřív byl příliš tlustej, pak příliš hubenej a pak zase tlustej. Nesmysl, jistě, ale mě se to líbí. Dokonce si myslím, že Dostojevský toužil po malejch holčičkách. Faulknera vidím trochu nejasně jako pomatenýho chlápka, kterýmu páchne s pusy. Gorkýho vidím jako tajnýho opilce. Tolstoje vidím jako člověka, kterej se dokázal rozzuřit kvůli ničemu. Hemingwaye vidím jako někoho, kdo se učí tančit za zavřenejma dveřma. Célina vidím jako někoho, kdo nemohl spát. Cummingse vidím jako velkýho hráče kulečníku. A tak bych mohl pokračovat dál.
Tyhle vize jsem měl v době, kdy jsem byl hladovějící spisovatel, pološílenej a neschopnej zařadit se do společnosti. Měl jsem málo jídla a spoustu času. Spisovatelé mi připadali kouzelný. I dveře otvírali jinak než ostatní lidi. Jakmile se ráno probudili, okamžitě si dali drink. Život byl pro ně zatraceně těžkej. Každej den měli pocit, že se prodírají mokrým betonem. Udělal jsem si z nich svý hrdiny. Moje představy o nich mě povzbuzovaly. Přemejšlet o nic bylo mnohem lepší než číst jejich knihy. Například D. H. Lawrence. Pěkně zlomyslnej chlapík. Věděl toho tolik, že byl pořád nasranej. Krásný, krásný. A Aldous Huxley... ohromnej mozek. Měl takový vědomosti, že ho z toho bolela hlava.
Ležel jsem hladovej na posteli a přemejšlel o nich.
Literatura byla tak... romantická. Jo.
Skladatelé a malíři byli taky dobrý, byli šílený, pokoušeli se o sebevraždy a dělali podivný a nepřístojný věci. Sebevražda mi připadala jako dobrý řešení. Několikrát jsem se o ni pokusil, málem se mi to povedlo, ale ne docela. A dnes je mi skoro 72. Moji hrdinové už dávno umřeli a já musím žít s jinejma. Některý jsou nový tvůrci, jiný se stávají slavný. Nejsou to pro mě stejný lidi. Dívám se na ně, poslouchám je a říkám si, je tohle všechno? Vypadají spokojeně... stěžujou si... ale vypadají SPOKOJENĚ. Postrádají vášeň. Vášnivý jsou jen neúspěšný umělci, který si myslí, že jejich neúspěch zavinily vnější síly. A produkujou strašný věci.
Už se nemám na koho soustředit. Nemůžu se soustředit ani sám na sebe. Dřív jsem byl pořád ve vězení, vyrážel jsem dveře, rozbíjel okna, pil 29 dní v měsíci. Dneska jen sedím u počítače a poslouchám klasickou hudbu. Šetřím se. A proč? Abych se dožil 80 či 90 let? Nevadí mi, že jednou umřu... ale nechci umřít letos. Chápete?
Nevím, ale dřív bylo všechno jiný. Spisovatelé mi připadali víc jako... spisovatelé. Dělaly se zajímavý věci. The Black Sun Press. The Crosbys. Caresse Crosbyová vytiskla jednu z mejch povídek ve svým časopisu Portfolio, společně se Sartrem, pokud si vzpomínám, a s Henry Millerem a Camusem. Už ten časopis nemám. Lidi mi všechno kradou. Pijou se mnou a kradou. Proto jsem pořád víc sám. Někomu jinýmu se musí stejskat po divokejch dvacátejch letech a po Gertrudě Steinový a Picassovi... po Jamesu Joycovi, Lawrencovi a dalším.
Zdá se mi, že nám to už nejde jako dřív. Jako bysme vyčerpali všechny možnosti, jako bysme už nic nemohli udělat.
Sedím tu, kouřím cigaretu a poslouchám hudbu. Jsem zdravej. Doufám, že píšu stejně dobře nebo dokonce líp, než jsem psal dřív. Ale všechno ostatní, co čtu, mi připadá tak... nacvičený... jako dobře vybroušenej styl. Možná jsem toho moc přečetl, možná jsem četl až příliš dlouho. Po desetiletích psaní (a napsal jsem hromady knih), když čtu jinýho spisovatele, přesně poznám, kdy předstírá, lži bijou do očí, uhlazenost skřípe... vím, co bude následovat v další větě, v dalším odstavci... Postrádá to jiskru, není v tom žádnej elán, žádný riskování. Je to práce jako každá jiná, jako opravování vodovodu.
Dokud jsem obdivoval druhý spisovatele, bylo to pro mě lepší. I když vždycky nebyli tak obdivuhodný a úžasný.
V duchu jsem viděl Gorkýho v nějakým ruským zapadákově, jak někomu říká o tabák. Viděl jsem Robinsona Jefferse, jak mluví s koněm. Viděl jsem Faulknera, jak zírá na zbytek rumu v lahvi. Samozřejmě to bylo hloupý. Mládí je naivní a starý jsou hlupáci.
Musel jsem se přizpůsobit. Každý z nás, dokonce i dneska, může najít další větu a je možný, že ta věta nakonec všechno vyjádří. Můžeme se na to vyspat a doufat, že všechno dobře dopadne.
Pravděpodobně jsme stejně dobrý, jako byli ty parchanti v minulosti. A některý mladý lidi si o mně myslí totéž, co jsem si myslel já o nich. Vím to, dostávám od nich dopisy. Přečtu je a pak je vyhazuju. Tohle jsou ty úžasný devadesátý léta. Tohle je ta další věta. A pak další. Až nakonec nebude nic.
Jo. Zapálím si ještě jednu cigaretu. A pak se vykoupu a půjdu spát.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení