23/6/92 - 0:34

Poslední 2 roky píšu víc a líp než kdykoli předtím. Jako bych po pěti desetiletích psaní konečně začal opravdu psát. Ale poslední 2 měsíce začínám bejt unavenej. Je to především tělesná únava, ale taky trochu duchovní. Moje tvůrčí síly pomalu slábnou. Je to strašná představa. Mým ideálem bylo pokračovat až do smrti. V roce 1989 jsem překonal TBC. Letos to byla operace oka, ale můj zrak se zatím nezlepšil. A bolesti v pravý noze, kotníku a chodidle. Malý poruchy. Trochu kožní rakoviny. Hlásí se smrt. Jsem prostě stařec, to je všechno. Nikdy jsem se nedokázal upít k smrti. Dostal jsem se na pokraj, ale neumřel jsem. A teď si zasloužím žít s tím, co mi zbejvá.
Takže poslední 3 večery jsem nepsal. Mám se zbláznit? I v nejhorších chvílích cítím, jak ve mně bublají slova. S nikým nesoutěžím. Nikdy jsem netoužil po slávě ani po penězích. Chtěl jsem jen dobře psát, to je všechno. A psát jsem musel, abych nepodlehl něčemu horšímu, než je smrt. Psaní je pro mě nutnost.
A když začnu pochybovat o svý schopnosti psát, přečtu si nějakýho jinýho spisovatele a uvědomím si, že není čeho se obávat. Soutěžím jen sám se sebou. Chci psát dobrý věci, chci psát s vervou a silou a radostí a nebát se riskovat. Jinak bych to nedělal.
Jsem dost moudrej, abych zůstal izolovanej. Návštěvy ke mně chodí jen zřídka. Když někdo přijde, moje kočky lítají jako šílený. A moje žena začíná bejt jako já. Nechci, aby taková byla. Pro mě je to přirozený. Ale ne pro Lindu. Jsem rád, když si vezme auto a někam jede. Koneckonců, já mám svý dostihy. Vždycky můžu psát o závodišti, o tý prázdný díře uprostřed ničeho. Chodím tam a obětuju se, zabíjím tam čas. Čas musíte zabíjet. Zatímco čekáte. Nejkrásnější chvíle trávím u týhle mašiny. Ale musíte mít taky špatný chvíle, abyste mohli mít dobrý chvíle. Musíte zabít deset hodin, abyste mohli žít dvě hodiny. Ale taky musíte dávat pozor, abyste nezabili VŠECHEN čas, abyste nepromarnili CELEJ život.
Spisovatelem se stanete tím, že děláte instinktivní věci, který vás posilujou, který vás chrání před smrtí zaživa. Pro každýho to znamená něco jinýho. A pořád se to mění. Například já jsem kdysi musel pít, pít až na pokraj šílenství. Dávalo mi to inspiraci, dávalo mi to slova. A potřeboval jsem nebezpečí. Musel jsem riskovat. S chlapama. Se ženskejma. V autě. Na dostihách. Musel jsem hladovět. Riskoval jsem ve všem. Dávalo mi to inspiraci. Dělal jsem to desítky let. Teď se to změnilo. Dneska potřebuju něco hlubšího, neviditelnějšího. Cítím to ve vzduchu. Slova, který říkám, slova, který slyším. Věci, který vidím. Pořád se ještě občas potřebuju napít. Ale dneska vnímám nuance, odstíny. Inspirujou mě věci, který si skoro neuvědomuju. A to je dobrý. Dneska píšu jinej druh sraček. Některý lidi si toho všimli.
„Osvobodil ses,“ říkají mi.
Uvědomuju si, co cítí. I já to cítím. Moje psaní je jednodušší, ale vřelejší, temnější. Čerpám z novejch zdrojů. Blízkost smrti mě posiluje. Mám samý výhody. Vidím a cítím věci, který mladý lidi nevidí. Ztratil jsem sílu mládí a našel jsem sílu stáří. Tvůrčí síla mě nikdy neopustí. Hmm. Ale teď mi dovolte jít do postele, je skoro jedna hodina ráno. Nechci tu žvanit celou noc. Smějte se, dokud můžete. . .

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení