24/8/92 - 0:28

Už 8 dní a nocí mi je 72 let, a to už nikdy nebudu moct říct.
Posledních pár měsíců se necítím dobře. Jsem unavenej. Tělesně i duchovně. Smrt nic neznamená. Horší je, že se ploužím jako mrtvola a přestávají mě napadat nový slova. To mi dává zabrat.
Mám opuchlej dolní ret. Nemám žádnou energii. Dneska jsem nešel ani na dostihy. Ležel jsem v posteli. Strašně unavenej. Nedělní davy na závodišti jsou nejhorší. Nemůžu se dívat na lidský tváře. Je to hrozně těžký. Ve tváři každýho člověka vidím celej jeho život, a to je strašnej pohled. Když vidíte tisíce tváří v jednom dni, vyčerpá vás to od hlavy až k patě. V neděli je závodiště nabitý. Je to den amatérů. Pořád jen řvou a nadávají. Zuří. Pak všechno prohrajou a jdou domů. Co jste očekávali?
Před několika měsíci jsem byl na operaci oka. Operace nebyla tak jednoduchá jako informace, který jsem dostal od lidí, který mi říkali, že takovou operaci měli. Slyšel jsem Lindu, když mluvila po telefonu s matkou: „Říkáš, že to trvalo jen pár minut? A že jsi pak jela sama domů?“ Někdo jinej mi řekl: „To nic není, je to hned hotový a můžeš pokračovat v práci jako obvykle.“ Všichni mluvili o tý operaci naprosto ležérně. Je to procházka parkem. Nikoho jsem se na nic neptal, ale stejně mi to říkali. A po nějaký době jsem tomu začal věřit. I když jsem nemohl pochopit, jak je možný přistupovat k operaci oka stejným způsobem jako ke stříhání nehtů.
Když jsem byl poprvé u doktora, prohlídl mě a řekl mi, že budu muset jít na operaci.
„O.K.,“ řekl jsem. „Tak dobře.“
„Cože?“ řekl doktor.
„Udělejte to hned.“
„Tak rychle to nepůjde,“ řekl. „Nejdřív vás musím objednat v nemocnici. A pak se musíte připravit. Ukážeme vám film o tý operaci. Trvá to asi 15 minut.“
„Ta operace?“
„Ne, ten film.“
Během operace vám vyndají oční čočku a dají vám umělou. Tu vám přišijou a oko si na ni musí zvyknout. Stehy vyndají asi za 3 tejdny. Není to žádná procházka parkem a netrvá to „pár minut“.
Když jsem byl po operaci, matka mojí ženy mi řekla, že tenkrát mluvila o postoperační proceduře. A ten starej chlápek? Toho jsem se zeptal: „Jak dlouho to trvalo, než se vám po operaci opravdu zlepšil zrak?“ „Nejsem si jistej, jestli jsem tu operaci vůbec měl,“ odpověděl.
Možná mám napuchlej ret, protože jsem pil z misky, ze který pijou moje kočky.
Dneska večer se cítím trochu líp. Šest dní tejdně na dostihách vyčerpá každýho. Někdy si to zkuste. A pak pište román.
Smrt mi asi dává nějaký znamení.
Nedávno jsem přemejšlel o tom, jak bude vypadat svět beze mě. Nic se nezmění. Všechno bude pokračovat jako dřív. A já tu nebudu. Dost podivný. Popeláři přijedou a odvezou odpadky a já tu nebudu. Za dveře mi hodí noviny a já si pro ně nepůjdu. Nemožný. A ještě horší je, že mě nějakej čas po smrti lidstvo opravdu objeví. Všichni, který se mě báli nebo mě nenáviděli, mě najednou budou uznávat. Všichni budou číst moje knihy. Moje slova budou všude. Budou se zakládat kluby a společnosti. Bude to nechutný. Bude natočenej film o mým životě. Udělají ze mě mnohem odvážnějšího a talentovanějšího člověka, než ve skutečnosti jsem. A udělají mnohem víc. Bohům z toho bude na blití. Lidstvo má přehnaný představy o všem: o svejch hrdinech, o svejch nepřátelích i o svý důležitosti.
Hajzlové. Mrtvej se budu cítit líp. Zatracený lidstvo. Noci začínají bejt chladný. Možná zaplatím účet za plyn. Vzpomínám si na jednu ženskou z L. A., kterou zastřelili, protože neplatila účty za plyn. Jmenovala se Láska. Jednou přišel někdo z plynárny a chtěl plyn zavřít. Láska se bránila. Už si nepamatuju čím. Asi lopatou. Pak přijeli policajti. Už přesně nevím, co se stalo. Myslím, že vytáhla něco ze zástěry a policajti ji zastřelili.
Tak dobře, zaplatím ten účet.
Dělá mi starosti můj román. Je to o jednom detektivovi. Pořád ho dostávám do nemožnejch situací a pak ho z nich musím vytahovat. Někdy o tom přemejšlím na dostihách. A vím, že můj nakladatel je zvědavej. Možná si myslí, že to není dost literární příběh. Říkám mu, že literární je všechno, co dělám, i když se snažím, aby to literární nebylo. Měl by mi už konečně věřit. Když to nebude chtít, vydám to někde jinde. Bude se to prodávat stejně dobře jako všechno, co jsem napsal. Ne proto, že by to bylo lepší, ale proto, že je to stejně dobrý a moji šílený čtenáři na to čekají.
Když se dneska v noci dobře vyspím, možná se ráno probudím a nebudu mít napuchlej ret. Umíte si představit, jak se s tím napuchlým rtem nakláním k pokladníkovi a říkám mu: „ 20 dolarů na šestku.“ Jasně. Vím. Ani by si toho nevšimnul. Moje žena se mě zeptala: „Neměl jsi to vždycky?“
Proboha.
Víte, že kočky prospí 20 hodin ze čtyřiadvaceti? Není divu, že vypadají líp než já.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení