28/8/92 - 0:40

Život je plnej nástrah a hodně z nás do nich padá. Samozřejmě se jim snažíme vyhnout. To nám pomáhá zůstat tak živý, jak jen můžeme, dokud neumřeme...
Dopis přišel z kanceláře jedný televizní stanice. Byl velice stručnej, stálo tam, že mě chce navštívit nějakej chlápek, říkejme mu Joe Singer. Chce se mnou prý mluvit o nějakejch možnostech. Na první stránce byly nalepený 2 stodolarový bankovky. Na druhý stránce byla další stovka. Právě jsem odcházel na dostihy. Docela snadno jsem ty stovky odlepil a ani trochu jsem je nepoškodil. Bylo tam telefonní číslo. Řekl jsem si, že Joeovi Singerovi zavolám, až se vrátím z dostihů.
To jsem udělal. Joe byl docela příjemnej. Chtěl natočit televizní seriál o životě spisovatele, jako jsem já. O starým spisovateli, kterej pořád ještě píše, pije a sází na koně.
„Můžeme se sejít a promluvit si o tom,“ řekl.
„Budete muset přijít ke mně,“ řekl jsem. „Večer.“
„Tak dobře,“ řekl Joe. „Kdy?“
„Pozejtří.“
„Dobrý. Chcete vědět, kdo vás bude hrát?“
„Kdo?“
Řekl mi jméno herce, říkejme mu Harry Dane. Harry se mi vždycky líbil.
„Skvělý,“ řekl jsem. „A díky za ty 3 stovky.“
„Chtěli jsme zaujmout vaši pozornost.“
„To se vám povedlo.“

Joe přišel, jak jsme se domluvili. Byl příjemnej a inteligentní. Pili jsme a mluvili, o koních a o všem možným. Ani ne tak o seriálu. Linda, moje manželka, byla s námi.
„Ale řekněte nám něco o tom seriálu,“ řekla.
„To je v pořádku, Lindo,“ řekl jsem. „Zatím se jen tak bavíme.“
Měl jsem dojem, že Joe Singer přišel hlavně proto, aby se přesvědčil, jestli jsem blázen, nebo ne.
„Tak dobře,“ řekl Joe a sáhl do aktovky. „Představuju si to asi takhle...“
Podal mi 4 nebo 5 stránek. Byl tam popis hlavní postavy a já měl dojem, že mě vystihli docela dobře. Ten starej spisovatel žil s nějakou mladou holkou, která právě dokončila univerzitu. Starala se mu o domácnost a pomáhala mu.
„Chtěli tam tu mladou holku, chápete?“ řekl Joe.
„Jo,“ řekl jsem.
Linda mlčela.
„Tak si to ještě jednou přečtěte,“ řekl Joe. „Je tam hrubá osnova, každá epizoda bude trochu jiná, ale všechno bude založeno na vašem charakteru.“
„Jo,“ řekl jsem, ale začal jsem mít jistý obavy.
Pili jsme ještě několik hodin. Už si nepamatuju, o čem jsme mluvili. O všem možným. A pak Joe odešel...

Druhej den, když jsem se vrátil ze závodiště, přečetl jsem si osnovu.
1. Hankovu chuť na humra zmaří zastánci práv zvířat.
2. Sekretářka zničí Hankovy šance na dobrodružství s mladou holkou.
3. Aby uctil Hemingwaye, Hank šoustá holku jménem Millie, jejíž manžel, žokej, chce Hankovi platit, aby v šoustání pokračoval. V tom musí bejt nějakej háček.
4. Hank dovolí mladýmu malíři, aby namaloval jeho portrét, a je donucenej přiznat svý vlastní homosexuální zkušenosti.
5. Hankův přítel chce, aby Hank investoval do jeho nejnovějšího projektu. Do průmyslovýho využití recyklovanýho blití.

Zatelefonoval jsem Joeovi.
„Proboha, co mají znamenat ty homosexuální zkušenosti? Já žádný nemám.“
„Nemusíme to použít.“
„Radši ne. Ještě ti zavolám, Joe.“
Zavěsil jsem. Začalo mi to připadat podivný.

Zavolal jsem Harrymu Daneovi, tomu herci. Harry měl drsnou, mužnou tvář a mluvil upřímně. Nebyl afektovanej. Líbil se mi.
„Harry, jedna televizní stanice chce natočit seriál založenej na mým životě. A chtějí, abys mě hrál ty. Slyšel jsi o tom?“
„Ne.
„Napadlo mě, že bych ti mohl domluvit schůzku s tím chlápkem a uvidíme, co z toho bude.“
„Která je to stanice?“
Řekl jsem mu to.
„To je komerční televize, cenzura, reklamy atd.“
„Tenhle Joe Singer říká, že mají dost volnosti ve výběru programů.“
„Ale nemůžou urážet inzerenty.“
„Nejlepší je, že chtějí, abys hrál hlavní roli. Můžeš ke mně přijít a setkat se s ním.“
„Tvoje knihy se mi líbí, Hanku. Kdybysme to mohli udělat na HBO, možná by to bylo dobrý.“
„Tak přijď. Aspoň uvidíš, jak si to Joe představuje. Stejně jsem tě už dlouho neviděl.“
„To máš pravdu. Tak já tedy přijdu, ale hlavně proto, abych viděl tebe a Lindu.“
„Tak dobře. Co třeba pozejtří večer? Domluvím to.“
„O.K.,“ řekl Harry.

Zavolal jsem Joeovi Singerovi.
„Joe, pozejtří v 9 večer. Přijde Hary Dane.“
„Výborně. Můžeme pro něj poslat limuzínu.“
„Bude tam sám?“
„Možná. Nebo s ním pojede někdo od nás.“
„Já nevím. Ještě ti zavolám...“

„Harry, chtějí tě nalákat. Chtějí pro tebe poslat limuzínu.“
„Jen pro mě?“
„Joe si nebyl jistej.“
„Můžeš mi dát svoje číslo?“
„Jistě.“
A to bylo všechno.

Když jsem se příští den vrátil z dostihů, Linda mi řekla, že volal Harry Dane. „Mluvili jsme o tý televizi. Ptal se mě, jestli potřebujeme nějaký peníze. Řekla jsem, že ne.“
„A přijde tedy?“
„Přijde.“
Příští den jsem se vrátil z dostihů o něco dřív. Napadlo mě vykoupat se v bazénu. Linda byla pryč, nejspíš šla koupit nějaký pití. Začal jsem mít obavy. Mohli mě pěkně posrat. Starej spisovatel dělá tohle. Starej spisovatel dělá tamto. Smích z magnetofonu. Starej spisovatel se opije, zmešká recitační večer. To by nebylo tak hrozný. Ale já bych ty sračky psát nechtěl. Takže to nebude moc dobrý. Desítky let jsem psal v malejch místnostech, spal na lavičkách v parcích, vysedával v barech, pracoval v pitomejch zaměstnáních, ale přitom jsem psal přesně to, co jsem chtěl a co jsem považoval za nutný. Moje knihy se konečně dočkaly uznání. A já pořád psal, co jsem chtěl a co jsem považoval za nutný. Psal jsem, abych se nezbláznil, psal jsem, abych si vysvětlil tenhle zatracenej život. A teď mě přemlouvají, abych dělal tenhle seriál pro komerční televizi. Všechno, za co jsem tak dlouho bojoval, může zesměšnit nějakej televizní seriál s pitomým smíchem z magnetofonu.
Svlékl jsem se a šel k bazénu. Přemejšlel jsem o tom seriálu, o svým životě a o všem ostatním. Nedával jsem pozor na cestu. Vlezl jsem do bazénu na špatným konci.
Uvědomil jsem si to, jakmile jsem tam vlezl. Nebyly tam žádný schůdky. Stalo se to rychle. Byla tam malá plošina, na který se sedělo. Sklouzla mi noha a ztratil jsem rovnováhu.
Uvědomil jsem si, že spadnu hlavou přímo na okraj bazénu.
Snažil jsem se tomu zabránit. Odnesla to moje noha, ale neuhodil jsem se do hlavy. Pak jsem se vznášel v bublající vodě a cítil bolest v pravý noze. Už předtím mě bolela, ale teď to bylo hrozný. Připadal jsem si jako pitomec. Mohl jsem se zabít. Mohl jsem se utopit. Linda by mě našla mrtvýho na hladině.

SLAVNÝ SPISOVATEL, BÝVALÝ OPILEC
A BÁSNÍK, NALEZEN MRTVÝ V BAZÉNU.

PRÁVĚ PODEPSAL SMLOUVU NA TELEVIZNÍ
SERIÁL ZALOŽENÝ NA JEHO ŽIVOTĚ.

To není ani nepoctivej konec. Ukazuje to jen, že na vás bohové úplně serou.
Podařilo se mi dostat se z bazénu a dobelhat se zpátky do domu. Při každým kroku jsem cítil strašnou bolest v pravý noze od kotníku až ke kolenu. Dobelhal jsem se k ledničce a vyndal si pivo...
Harry Dane přišel první. Přijel vlastním autem. Začal jsem nalejvat víno. Než přišel Joe Singer, už jsme něco vypili. Představil jsem je. Joe Harrymu stručně nastínil formát seriálu. Harry kouřil a pil svý víno dost rychle.
„Jo, jo,“ řekl. „Ale Hank a já budeme rozhodovat o obsahu. A stejně nevím. Je tu ta cenzura...“
„Cenzura? Jaká cenzura?“ zeptal se Joe.
„Sponzoři, musíte vyhovět sponzorům. Nemůžete si dělat, co chcete.“
„Budeme mít naprostou volnost,“ řekl Joe.
„To nebudete,“ řekl Harry.
„Smích z magnetáku je strašnej,“ řekla Linda.
„Jo,“ řekl jsem.
„Už jsem hrál v televizních seriálech. Je to hrozná otrava. Spousta hodin, je to horší než točit film. Strašná dřina.“
Joe neodpověděl.
Všichni jsme pokračovali v pití. Uběhlo několik hodin. Zdálo se, že opakujeme pořád to samý. Harry říkal, že bysme to měli zkusit s HBO. Joe říkal, že všechno bude v pořádku, že mu komerční televize dává dost volnosti, že se všechno změnilo. Bylo to strašně nudný. Harry si opravdu nalejval. Pak začal mluvit o tom, co je na světě špatnýho a jaký to má příčiny. Měl jednu oblíbenou větu a pořád ji opakoval. Byla to docela dobrá věta. Bohužel byla tak dobrá, že jsem ji už zapomněl. Ale Harry pokračoval.
Najednou Joe vyskočil. „K čertu, vy točíte spoustu mizernejch filmů! Televize dělá taky dobrý věci! Netočíme jen samý blbosti! To vy točíte mizerný filmy!“
Pak odběhl do koupelny.
Harry se na mě zazubil. „Ten se ale rozzuřil, že jo?“
„Jo, Harry.“
Nalil jsme mu ještě víno. Seděli jsme a čekali. Joe Singer byl v koupelně pěkně dlouho. Když vyšel, Harry mu
něco říkal. Neslyšel jsem o čem mluvili. Krátce potom si Singer začal dávat svý věci do aktovky. Na cestě ke dveřím mi řekl: „Zavolám vám.“
„O.K.,“ Joe.
A byl pryč.
Linda, já a Harry jsme pokračovali v pití. Harry pořád mluvil o problémech světa. Opakoval tu svou oblíbenou větu, kterou jsem už zapomněl. O seriálu jsme moc nemluvili. Když Harry odcházel, měli jsme strach, že nebude moct řídit. Navrhli jsme, že u nás může přespat. Odmítl to. Řekl, že domů dojede bez problémů. Naštěstí dojel.

Joe Singer mi telefonoval příští večer.
„Poslyšte, toho chlapa nepotřebujeme. Nechce se mu pracovat. Můžeme sehnat někoho jinýho.“
„Ale já měl o ten seriál zájem hlavně proto, že tam měl hrát Harry Dane.“
„Najdeme někoho jinýho. Napíšu vám. Pošlu vám seznam herců, budu na tom pracovat.“
„Já nevím, Joe...“
„Napíšu vám. A mluvil jsem s nima a oni mi řekli, že tam nebude žádnej smích z magnetofonu. A dokonce mi řekli, že nemají nic proti tomu, když se obrátíme na HBO. To mě překvapilo, protože pro ně pracuju. Já nepracuju pro HBO. V každým případě vám pošlu ten seznam herců...“
„Tak dobře, Joe...“
Byl jsem v tom zamotanej jako v síti. Chtěl jsem z toho ven, ale nevěděl jsem, jak mu to říct. To mě překvapilo, protože mi obvykle nedělá potíže zbavit se lidí. Měl jsem výčitky svědomí, protože do toho investoval velký úsilí. A kromě toho se mi zpočátku líbila představa televizního seriálu založenýho na mým životě. Uspokojovalo to mou ješitnost. Ale teď mi to už tak dobrý nepřipadalo. Docela mě to sralo.

Za několik dní jsem dostal fotografie herců. Bylo jich spousta a jména těch, kterejm dával Joe přednost, byly zatržený v kroužku. U každý fotografie bylo telefonní číslo agentury. Byl jsem znechucenej pohledem na ty ksichty. Většina z nich se usmívala, byly bezvýrazný, prázdný, velice hollywoodský a docela děsivý.
Zároveň s fotografiema jsem dostal krátkej dopis:

„... beru si 3 tejdny dovolený. Až se vrátím, tak se do toho opravdu dáme...“

Ty ksichty rozhodly o všem. Už jsem to dál nemohl vydržet. Posadil jsem se k počítači a začal psát.

„... vážně jsem o vašem projektu přemejšlel, ale nemůžu to udělat. Byl by to konec mýho života. Alespoň toho života, jakým jsem vždycky žil a jakým jsem chtěl žít. Změnilo by to celou mou existenci. Byl bych nespokojenej a neštastnej. Tenhle pocit mám už několik dní, ale nevěděl jsem, jak vám to vysvětlit. Když jste se s Harrym pohádali, cítil jsem se výborně, říkal jsem si, že je po všem. Ale vy jste mi hned poslal seznam herců. Nechci to dělat, Joe. Nemůžu to dělat. Měl jsem ten pocit už od začátku, a byl pořád silnější. Nemám nic proti vám, jste inteligentní mladej člověk, kterej chce dostat svěží krev do televize - ale nebude to moje krev. Možná mi nerozumíte, ale moje obavy jsou odůvodněný. Mělo by mě těšit, že chcete můj život ukázat masám, ale ta představa mě spíš děsí. Mám pocit, jako by něco ohrožovalo můj život. Prostě to nemůžu udělat. Poslední dobou nemůžu spát, nemůžu přemýšlet a nemůžu dělat vůbec nic.
Žádný dopisy a žádný telefonáty, prosím. Moje rozhodnutí ničím nezměníte.

Příští den cestou na dostihy jsem dopis hodil do schránky. Cítil jsem se jako znovuzrozenej. Možná že budu muset ještě trochu bojovat, abych se z toho dostal. Ale šel bych k soudu. Udělal bych cokoli. Z nějakýho důvodu mi bylo líto Joea Stingera. Ale k čertu s tím, jsem zase volnej.
Na dálnici jsem si pustil rádio. Měl jsem štěstí, právě hráli Mozarta. Život je někdy dobrej, ale občas pro to musíte něco udělat.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení