30/8/92 - 1:30

Když jsem jel po šestým závodě dolů po eskalátoru, potkal jsem číšníka. „Už jdete domů?“ zeptal se mě.
„To bych vám nikdy neudělal, amigo,“ řekl jsem.
Ty chudáci museli nosit tácy plný jídla do horních poschodí. Když jim některej host utekl, museli zaplatit účet. U některejch stolů seděli čtyři hosti. Číšníci se honili celej den a nakonec ještě dlužili peníze. Nejhorší byly dny, kdy bylo závodiště plný lidí. Číšníci nemohli sledovat každýho. A když jim někdo zaplatil, stejně jim dal mizerný spropitný.
Dojel jsem do přízemí a vyšel ven na slunce. Bylo to krásný. Možná budu chodit na závodiště a budu se tam jen vyhřejvat na slunci. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl na závodišti psát, ale tentokrát mě to napadlo. Přemejšlel jsem o něčem, co jsem nedávno někde četl - že jsem pravděpodobně nejprodávanější básník v Americe a taky nejvlivnější a nejvíc napodobovanej. Podivný. K čertu s tím. Záleží mi jen na tom, jestli něco napíšu, až si příště sednu k počítači. Jestli něco napíšu, znamená to, že jsem ještě živej; jestli ne, pak nezáleží na ničem, co bylo předtím. Ale proč jsem vůbec přemejšlel o psaní? O tom jsem nikdy nepřemejšlel, ani když jsem psal. Pak jsem slyšel, jak oznamujou start dalšího závodu. Otočil jsem se a šel zpátky dovnitř. Na eskalátoru jsem potkal chlápka, kterej mi dlužil peníze. Chlápek sklonil hlavu. Já předstíral, že ho nevidím. Už jednou mi peníze vrátil, ale nebylo to k ničemu, protože si je znovu hned vypůjčil. Ten samej den ke mně přišel nějakej dědek a řekl mi: „Dej mi 60 centů!“ To mu stačilo, aby mohl vsadit dva dolary; dostal další šanci snít. Závodiště je hrozně smutný místo, ale smutný je to skoro všude. Není kam jít. Vlastně je, mohl bych se zavřít ve svým pokoji, ale pak by byla smutná moje manželka. Amerika je Země smutnejch manželek. A to je vina mužů. Samozřejmě. Kdo jinej tu je? Nemůžete obviňovat ptáky, psy, kočky, červy, myši, pavouky, ryby atd. A muži si nemůžou dovolit bejt smutný, jinak by se loď potopila. K sakru.
Vrátil jsem se ke svýmu stolu. U vedlejšího stolu seděli tři chlápci s malým klukem. U každýho stolu je malej televizor, ale ten jejich strašně ŘVAL. Kluk si naladil nějakou komedii a bylo hezký, že mu to dovolili. Ale on se na to nedíval, seděl tam a hrál si se zmačkanou papírovou koulí. Kutálel ji mezi šálky, pak ji vzala začal ji do šálků házet. V některejch ještě bylo kafe. Ale ty chlápci si toho nevšímali, mluvili o koních. Ta televize strašně ŘVALA. Chtěl jsem jim říct, aby ji trochu ztišili. Ale byli to černoši a mysleli by si, že jsem rasista. Vstal jsem a šel vsadit k přepážce. Bohužel jsem se postavil do pomalý řady. Přede mnou stál nějakej dědek, kterej nevěděl, jak má sázet. Na přepážce měl rozloženej program a rozpis závodů a nemohl se rozhodnout, na kterýho koně vsadit. Nejspíš žil v domově důchodců a toho dne si zašel na dostihy. Proti tomu není žádnej zákon, ani proti pomatenosti. Ale mně to nějak vadilo. Proboha, tohle přece nemusím snášet, říkal jsem si. Zapamatoval jsem si jeho zátylek, jeho uši, jeho šaty a jeho ohnutý záda. Koně přicházeli ke startovací bráně. Všichni na dědka řvali. Ale on si nikoho nevšímal. Pak jsme všichni sledovali, jak pomalu vytahuje z kapsy peněženku. Pomalu, strašně pomalu. Nakonec ji otevřel a koukal dovnitř. Pak se v ní začal hrabat. Už radši nebudu pokračovat. Nakonec zaplatil a pokladník mu pomalu vrátil drobný. Stařec tam stála díval se na svý peníze a lístky. Potom se otočil k pokladníkovi a řekl mu: „Tohle ne, já chtěl vsadit na jinýho koně, ne na tohohle...“ Někdo mu začal sprostě nadávat. Já odešel. Koně vyrazili ze startovací brány a já se šel vychcat.
Když jsem se vrátil, číšník už měl připravenej účet. Zaplatil jsem, dal mu 20 % spropitnýho a poděkoval mu.
„Nashledanou zejtra, amigo,“ řekl číšník.
„Možná,“ řekl jsem.
„Určitě přijdete,“ řekl.
Závody pokračovaly. Vsadil jsem na devátej a šel pryč. Odešel jsem deset minut před startem. Nasedl jsem do auta a rozjel se. Na konci parkoviště na Century Boulevard stála sanitka, hasičský auto a několik policejních aut. Srazily se tam dvě osobní auta. Všude bylo rozbitý sklo, obě auta byly úplně rozmlácený. Jeden řidič pospíchal na závodiště a druhej pospíchal ven. Sázkaři.
Objel jsem ty rozbitý auta a odbočil doleva.
Další zabitej a pohřbenej den. Sobota odpoledne v pekle. Vracel jsem se domů s ostatníma.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení