nějakej hajzl si zašil prachy, všichni prý že jsou na mizině, bylo po kartách, vedle mně seděl Elf, můj kámoš, on se jako dítě moc nevyvedl, byl celý pokroucený a pokřivený, celé roky polehával v posteli a mačkal takový ty gumový kolečka, dělal úplně šílený cviky, a když jednoho dne z postele vylezl, byl >
jak dlouhý tak široký, takové vysmáté hovado, samej sval, a chtěl být spisovatelem, ale psal příliš jako Thomas Wolfe, což byl mimo Dreisera vůbec nejhorší Američan pod sluncem, a já dal Elfovi jednu Za ucho a flaška spadla Ze stolu (Elf řekl něco, co se mi nelíbilo), a než se sebral, už jsem ji měl v ruce, byla to dobrá skotská, a vzal jsem ho kousek přes čelist a kousek dole pres krk, šel znova k zemi, a já věděl, že jsem v pohodě a že na to mám, já studoval Dostojevského a potmě jsem poslouchal Mahlera, a klidně jsem se napil, postavil láhev, naznačil pravý hák a levičkou jsem mu uštědřil ránu hned pod pás a on těžce dopadl na prádelník, zrcadlo se rozbilo, zvuky jako z filmu, zablýsklo to a Zapraštělo, a Elf mi pak ubalil jednu pořádnou na čelo a já přepadl přes židli, lacinej nábytek, rozjela se jako nic, a potom už jsem byl v prdeli - mám malé ruce a vlastně jsem se ani nechtěl bít a nepodařilo se mi ho uzemnit - a teď se do mě pustil on jako nějaké idiotské laciné mstivé individuum a já inkasoval tak jednu ku třem; nic moc rány, ale on ne a ne toho nechat a všude kolem se rozbíje1 nábytek, děsnej rámus, a já jen doufal, že toho hajzla někdo zastaví - bytná, policie, Bůh, kdokoli, ale ono to tak šlo pořád dokola a pak už si na nic nepamatuju. když jsem se probudil, venku už svítilo slunce a já byl pod posteli. vylezl jsem a zjistil, že se můžu postavit. pod bradou pěkná řezná rána. odřené pěsti. zažil jsem už horší kocoviny. a probrat jsem se mohl i na horším místě. třeba v kriminále? asi jo. rozhlídl jsem se. to nebyl sen. všechno rozbité a zpřeházené - lampičky, židle, prádelník, postel, popelníky - neuvěřitelný bordel, všude kolem rozmazaná krev, totální chaos, hnus, všechno na sračky. napil jsem se trochu vody a šel do komory. ještě tam byly: desetidolarovky, dvacky, pětidolarovky, prachy, co jsem házel do komory pokaždé, když jsem se během karet šel vychcat, a vzpomněl jsem si, jak jsem se kvůli PENĚZŮM začal rvát. posbíral jsem bankovky, strčil je do peněženky, na zbor.cenou postel jsem položil lepenkový kufr a sbalil svých pár hadrů: pracovní košile, tvrdé boty s dírami na podrážce, ztvrdlé a špinavé ponožky, neforemné kalhoty, co měly nohavice jen jen se rozesmát, kratinkou povídku o tom, jak jsem chytl filcky v sanfranciské opeře, a, potrhaný slovník za pár babek - "palingeneze - souhrn fází jdoucích za sebou ve sledu vývojových etap".
hodiny šly, stařičkej budík, pámbu mu požehnej, kolikrát už jsem se na něj mrknul o půl osmé ráno s kocovinou a řekl si, že bych se vysral na práci? VYSERU SE NA PRÁCI! podle bud~u byly čtyři odpoledne. zrovna když jsem se chystal vrazit ho nahoru do kufru - no jasně, aby ne - ozvalo se zaklepání na dveře.
Nó?
PANE BUKOWSKI? NO CO?
PUSŤTE MĚ DOVNITŘ. CHCI VÁM VYMĚNIT POVLEČENÍ. NE; DNESKA NE. NENI MI DOBŘE.
TO JE NEPŘÍJEMNÉ. ALE JÁ VÁM JEN VYMĚNÍM TO POVLEČENÍ A PŮJDU.
NE, FAKT NE, JE MI HROZNĚ BLBĚ, PROSTĚ MI JE BLBĚ. NERAD BYCH, ABYSTE MĚ VIDĚLA V TAKOVÝMHLE STAVU.
nemělo to konce. chtěla mi vyměnit povlečení, já na to, že ne. ale ona by mi ráda vyměnila povlečení. pořád dokola. tahleta bytná. takové tělo. samé tělo. všechno na ní křičelo TĚLO TĚLO TĚLO. byl jsem tam teprve dva týdny. dole byl bar. chodili za mnou známí, nebyl jsem u sebe a bytná jim vysvětlovala, "sedí dole v baru, pořád tam dole vysedává.~ a známí se divili, "proboha, člověče, co to máš za BYTNOU?"
no ale byla to velká bílá žena a šla za těmihle Filipínci, a kamaráde, tihle Filipínci měli svoje fígle, něco, o čem žádný běloch nemá zdání, ani já; teďka už jsou vyřízení, podívejte se na ty jejich klobouky s širokými krempami hluboko do očí ve stylu George Rafta a vycpaná ramena; dřív to byly v módě jedničky; ostří hoši s dýkami; kožené boty, nechutné zlé držky - kam jste se poděli?
v každém případě nebylo co pít a já tam seděl celé hodiny a šílel; vyklepanej, nateklý koule, ošíval jsem se a seděl tam s 450 lehce nabytými dolary a nemohl si koupit ani lok piva. čekal jsem na tmu. tmu, ne smrt. chtělo se mi ven. dát si tam panáka. konečné jsem se sebral. pootevřel jsem dveře, řetízek jsem zatím nesundával, a byl tam, malej filipínskej opičák s kladivem. když jsem otevřel dveře, zvedl kladivo a zašklebil se. když jsem dveře zavřel, vyndal si z huby stehy a dělal, že je drolí do koberce na schodišti vedoucím do přízemí, kde byl jediný východ. ani nevím, jak dlouho to trvalo. pořád stejná scéna.~já otevřel dveře a on zvedl kladivo a vycenil zuby. zasranej opičák! pořad polehával na horním schodu. začal jsem šílet. potil jsem se a smrděl; dokolečka se to točilo vířilo vířilo, bílé mžitky a záblesky světla v lebce. vážně jsem myslel, že co nevidět zcvoknu. popošel jsem a popadl kufr. byl lehký. hadry. pak jsem vzal psací stroj. přenosný psací stroj z oceli, co jsem si kdysi půjčil od kámošovy ženy a nevrátil. byl pevný, bytelný, dobře mi seděl: byla to zašedlá, plochá, těžká, nebezpečná, banální věc. oči mi ujely dozadu do hlavy a řetěz spadl ze dveří, v jedné ruce kufr a v druhé přenosný psací stroj, nabil jsem na kulometnou palbu, smuteční svítání, praskot pukající pšenice, konec všeho.
HEJ! KAMPAK, KAMPAK~
malej opičák se začal sbírat ze země, byl v pokleku, zvedl kladivo, a přesně to jsem potřeboval - záblesk elektrického světla na kladivu - v levé ruce jsem měl kufr, v pravé ocelový portábl, on byl v ideální pozici, měl jsem ho u kolen, a s obrovskou přesnosti a trochou zuřivosti jsem se rozmáchl, vzal jsem ho tou plochou a těžkou a tvrdou stranou, ve velkolepém stylu, po celém boku hlavy, po jeho lebce, jeho chrámu, jeho bytosti.
byl to skoro náraz světla, jak všechno křičelo. pak to utichlo. byl jsem venku, najednou, dole na chodníku, po všech těch schodech, ani nevím jak. jako šťastnou náhodou jel kolem žlutý taxi.
TAXI! byl jsem uvnitř. NA HLAVNÍ NÁDRAŽÍ.
bylo to fajn, nehlučné pneumatiky- v ranním vzduchu. NE, MOMENT, vyrazil jsem ze sebe. RADĚJI NA AUTOBUSOVÝ. CO JÉ, CO SE DĚJE? zeptal 'se taxikář.
PRÁVĚ JSEM ZABIL OTCE. VY STE ZABIL SVÝHO TÁTU? ŘÍKÁ TI NĚCO JEŽÍŠ KRISTUS? NO ABY NE.
TAK JAK ŘÍKÁM: NA AUTOBUSÁK.
na nádraží jsem hodinu seděl a čekal, než přijede autobus db New Orleans. vrtalo mi hlavou, jestli jsem ho zabil. nakonec jsem vzal psací stroj a kufr a nastoupil. psací stroj jsem zatlačil hluboko do zavazadlového prostoru u stropu, nechtěl jsem, aby mi ta věc spadla na hlavu. byla to dlouhá cesta, hodně jsem pil a trochu se zapletl s jednou zrzkou z Fort Worthu. vystoupil jsem s ní, ale protože žila s mámou, musel ,f jsem si někde sehnat nocleh, a omylem jsem si koupil pokoj v bordelu. ženské tam celou noc hulákaly věci jako: "HEJ! ani
ZA NIC nepočítej s tím, že DO MĚ budeš vrážet něco TAKOVÝHO!" celou noc splachování záchodů. otevírání a zavírání dveří.
ta zrzka byla bud úplně neviňoučká, anebo čekala na někoho lepšího. odjel jsem z města, aniž jsem se jí dostal do kalhotek. konečně jsem vyrazil do New Orleans.
ještě k Elfovi, vzpomínáte? to byl ten man~, s kterým jsem ',, se bil u sebe v pokoji. tak Elf to za války chytl v kulometné palbě. prý byl dlouho na lůžku, 3 nebo 4 týdny, a až pak bylo po něm. ale nejdivnější na tom je, že mi pověděl, ne, on se mě přímo zeptal, "hele, a co když nějakej IDIOTSKEJ kretén zmáčkne spoušť kulometu a já budu na dvě půlky?"
tak to je tvoje chyba. "no tak mně je jasný, že ty před nějákej pitomej zasranej kulomet nepolezeš."
"to si kurva piš, že ne, kamaráde. jedině že by ho měl v prackách nějakej Američan."
"nech si ty kecy! já přece vím, že svou vlast miluješ. vidím Ei- to na očích! lásku, opravdovou lásku!"
a to jsem ho praštil poprvé. zbytek příběhu už znáte.
když jsem dorazil do New Orleans, dal jsem si bacha, abych nevlezl do nějakého bordelu, i když, pravda, jako bordel mi připadalo celé město:
seděli jsme v kanclu po jednom z těch klasických zápasů, co jsme vedli 7 ku 1 a projeli to 7:8, sezóna byla v druhé půlce a my byli na úplně na konci tabulky, 25 her za prvním v pořadí a mně bylo jasný, že tohle je moje poslední sezóna ve funkci manažera Blues. náš nejlepší pálkař měl koeficient odpalů 0,243 a v poli měl náš nejlepší muž 6 home runů. první nahazovač měl poměr 10 neúspěšných nadhozů ku 7 úspěšným, kdy soupeř udělal v průměru 3,95 běhů. starej Henderson vytáhl ze zásuvky půllitra, přihnul si a přistrčil láhev ke mně.
"a vrchol všeho je," pokýval Henderson hlavou, "že asi před dvěma tejdny jsem chyt filcky."
"á sakra, to vám nezávidím, šéfe."
"hele, o moc dýl už mi šéfe ř'kat nebudeš."
"jasně. ale baseballovýho manažera, kterej by dokázal vytáhnout takovýhle chlastometry.ze dna tabulky, na světě nenajdete," opáčil jsem a obrátil do sebe třetinu láhve.
"a ke všemu si myslím," řekl Henderson, "že jsem ty filcky chyt od starý."
nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo co, a tak jsem raději zůstal zticha.
ozvalo se slaboulinké zaklepání a dveře kanceláře se otevřely. stál tam pošuk s papírovými křídly přilepenými na zádech.
byl to mladíček asi tak osmnáctiletý. "víte, rád bych pomohl vašemu klubu,` vylezlo z něho.
měl na sobě velká papírová křídla. fakt cvok. v obleku vystřižený díry. křídla si přilepil na záda. nebo upevnil řemenem. nebo tak nějak.
"hele," ušklíbl se Henderson, "byl bys tak laskav a ráčil odsud odprejsknout?! na hřišti si užijeme dost komedie i s tím, jak hrajem normálně. dneska se lidi tak nasmáli, že jsme ze stadionu museli utýct. povídám ti padej pryč a to pěkně rychle!"
mladíček se natáhl, dal si loka, postavil láhev a řekl, "pane Hendersone, já jsem odpověď na vaše modlitby."
"mladej, " zamračil se Henderson, "na to, abys moh chlastat, seš ještě moc malej cucák."
"jsem starší, než vypadám," namítl mladíček.
"a já mám něco, z čeho zestárneš eště trochu víc!" Henderson zmáčkl tlačítko pod deskou stolu. to bylo na Bulla Kronkita. ne že bych tvrdil, že Bull někdy někoho zabil, ale budete mít štěstí, když budete moct kouřit havanu aspoň z gumový prdele, když si vás vezme do parády. Bull vešel dovnitř a při tom málem sejmul jeden z pantů.
"tak kterej to bude, šéfe?" zahučel a v dlouhých stupidních prstech mu cukalo, jak se rozhlížel po místnosti.
"tadyten pitomec s papírovýma křídlama," určil Henderson.
Bull se přiblížil.
"nedotýkejte se mne," špitl pitomec s papírovýma křídlama. Bull vyrazil, A NA MOU ČEST ten pitomec se VZNESL DO VZDUCHU! mával křídly a poletoval po místnosti, těsně pod stropem. s Hendersonem jsme se natáhli po flašce, ale starej byl rychlejší. Bull padl na kolena:
"PANE NA NEBESÍCH, SLITUJ SE NADE MNOU! ANDĚL! ANDĚL!``
"přestaň se chovat jako hlupák!" pravil anděl, plácaje se ve vzduchu. "já nejsem žádný anděl. jen bych rád pomohl Blues. odjakživa jim fandím."
"dobrá. pojď dolů. promluvme si k věci," kývl Henderson. anděl, nebo co to vlastně bylo, se snesl dolů a přistál na židli. Bull mu serval boty a ponožky a jal se mu líbat nohy.
Henderson se předklonil a s obrovským znechucením mu plivl do tváře: "di do hajzlu, zrůdo jedna pitomá! co nesnáším, je tahle uslintaná sentimentalita!"
Bull si utřel tvář a potichoučku se vypařil.
Henderson zpřeházel všechny zásuvky naruby. "kurva, kde mám ty smlouvy! někde tady to musí být."
během hledání lejster našel další půllitr a otevřel ho. strhl celofán a zadíval se na mladíčka:
"hele, umíš dát vnitřní faleš? a vnější? a co skluzy?"
"co já vím," pokrčil okřídlenec rameny, "až dosud jsem se skrýval. vím jen to, co jsem se dočetl v novinách a co jsem viděl v televizi, ale odjakživa fandím Blues a tuhle sezónu je mi vás moc líto."
"'ses skrýval? proboha kde? s takovými křídly se přece neschováš někde v Bronxu ve výtahu! co v tom je za fígl? jak`s to udělal?"
"pane Hendersone, nerad bych vás otravoval všemi těmi detaily."
"jak se mimochodem jmenuješ, mladej?"
"Jimmy. Jimmy Krispin. zkrátka J. K. " "hele mladej, na co si to kurva hraješ, chceš mě pěkně vyjebat, co?"
"ale to ne, pane Hendersone." "tak ruku na to!"
podali si ruce.
"kristepane, ty máš ale STUDENÝ pracky! nemáš náhodou hlad?"
"kolem čtvrté jsem si dal hranolky, kuře a pivo." "na, napij se, mladej."
Henderson se obrátil ke mně. "Bailey?" „no?“
"chci, aby celej ten posranej týden stál zítra ráno na hřišti. a bez výjimky, od dob atomovky tady ještě něco TAKOVÝHO nebylo. a teď už vás nevidím a pěkně do hajan. máš kde chrápat, mladej?"
"jasně," řekl J. K. na to sletěl schodištěm ven a my zůstali v kanclu sami.
stadion jsme pečlivě uzamkli. dovnitř jsme pustili jen tým, jinak nikoho. při pohledu na toho maníka je v kocovině nemohlo napadnout nic jiného, než že rozjíždíme nějaký reklamní trik. anebo ho nacvičujeme. tým šel do pole a mladej na postavení pálkaře, kdybyste jen viděli, jak VALILI krví podlité oči, když mladej odklepl míček po lajně u třetí mety a ODLETĚL na první! jen se jí dotkl a než stačil hráč u třetí mety poslat míček dál, už přeletěl k druhé metě.
jeden vedle druhého se tam jen tak zmítali, takhle brzy za světla v 10 ráno. každý, kdo hrál za mužstvo jako Blues, musel počítat s tím, že je vlastně blázen, ale tady to bylo něco jiného, když se potom nahazovač už už chystal hodit míček na v pálkaře, kterého jsme postavili na výchozí metu, J. K. se přenesl na třetí! přeletěl tam jako tryskáč! i kdybyste si ráno stačili dát dvě sody, stejně byste nestíhali ty křídla ani zahlídnout. a než se míček dostal k základně, ta věc už vzlétla a dotkla se domácí mety.
ukázalo se, že mladej vlastně uhraje celé vnější pole. lítal strašně rychle! stačilo vzít dva muže hrající mimo kosočtverec a postavit je dovnitř, tím jsme získali dva muže na kraťasy a dva druhé metaře. na to, jak mizerný jsme byli tým, jsme byli šíleně dobří.
dnes večer to bude první zápas extra ligy s Jimmy Krispinem v poli. .
doma jsem nejdříve ze všeho zavolal Bugsy Malonovi. "Bugsy, jakej je poměr sázek na letošní vítězství Blues v lize?"
"nijakej. stáhli jsme ho. nikdo není takovej magor, aby sázel na Blues, i kdyby to bylo 10 000 ku jedný."
"kolik mi nabídneš?" "to myslíš vážně?"
"Jo"
"50 ku jedný. 'sadíš dolar, vid že jo?"
"litr."
"celej litr.? počkej, počkej! do dvou hodin ti brnknu."
telefon zazvonil za hodinu a čtyřicet pět minut. "fajn, beru to. litr se neztratí. já už se o něj nějak postarám."
"díky, Bugsi."
"rádo" `
na ten první večerní zápas, na ten nikdy nezapomenu. mysleli si, že jde jen o nějakej fórek, jako abysme vyhecovali diváky a dostali je na svou stranu, ale zápas doopravdy začal, až když uviděli Jimmyho Krispina, jak stoupá vzhůru k nebesům a chytá jasný homerunový odpal, který by šel tak tři metry nad levou vnitřní ohradou. Bugsy se přivalil dolů do své lóže, aby si omrknul, jak se věci mají. pozoroval jsem ho. když J. K. vyletěl a sebral míček, Bugsymu vypadl z huby jeden z těch jeho pětidolarových doutníků. jenže v pravidlech nebyla arů zmínka o tom, že by chlápek s křídly nemohl hrát baseball, takže jsme je pěkně drželi za koule. a jak. zápas jsme úplně v pohodě vyhráli. Krispin skóroval čtyřikrát. v poli mezi metami nás nedokázali ani jednou vyautovat, a když jsme byli ve vnějším poli, každý jejich odpal byl jasnej aut.
a teprv ty další zápasy. ty davy lidí, co se na nás hrnuly. lidi šíleli, když viděli, jak tam nad námi poletuje, ale taky je táhlo to, že jsme tak rychle stáhli ztrátu 25 her na prvního o v tabulce. davy milují, když se někdo umí odlepit od země. Blues šli nahoru, byl to zázrak nad zázraky.
za Jimmym přišel LIFE, udělat s ním rozhovor. TIME. LIFE. PLAYBOY, nic jim nepověděl. "jde mi jen o to, aby Blues získali pohár."
ale pořád to bylo, čistě matematicky, dost drsný, a přišel poslední zápas sezóny, s Bengály, s kterými jsme se dělili o první místo, vítěz bere všechno. co se k nám přidal Jimmy, jsme neprohráli ani jediný zápas. 250 000 babek jsem měl na dosah ruky. manažer k pohledám'!
večer těsně před posledním zápasem jsme seděli v kanclu, staroušek Henderson a já. na schodišti se ozval rámus a do dveří vpadl někdo úplně ožralej. J. K. bez křídel. akorát pahýly.
"zasraný křídla! ty krysy mi je uřezaly! nasadili na mě v hotelu ženskou. to byl ale kus. taková kunda! něco mi hodili do pití. vlezl jsem na ni, a oni mi je začali pižlat! nemoh sem se ani pohnout! já se nemoh ani udělat! fraška! a ten maník vzadu si furt jen pokuřoval a smál se a byl vtipnej... bože můj, to byla krásná ženská, a já se nemoh ani udělat... do hajzlu..."
"hele mladej, nejseš první, koho vyjebala ženská. teče ti krev?" zeptal se Henderson.
"ne, to je jenom kost, je to celý kostěný, ale já jsem tak nešťastnej, vy jste mí kámoši a já vás zklamal, zklamal jsem Blues, mně je tak mizerně, tak mizerně, strašně mizerně."
jim že je mizerně? já přišel 0 250 tisíc.
dojel jsem flašku, co byla na stole. J. K. byl, křídla nekřídla, příliš ožralej, aby mohl hrát. Henderson položil hlavu na stůl a rozplakal se. pistoli měl ve spodním šuplíku. strčil jsem ji do kabátu a sešel z věže dolů do rezervovaných lóží. vybral jsem si kóji hned za Bugsy Malonem. seděl tam s nějakou nádhernou ženskou. byla to Hendersonova lóže a Henderson se upijel k smrti s mrtvým andělem. už ji nepotřeboval. a mužstvo nepotřebovalo mě. brnknul jsem dolů na lavičku, ať to někdo vezme, třeba pálkař.
"ahoj Bugsy," řekl jsem.
naši byli v poli, takže soupeř začínal na pálce.
"kde máš toho svýho středopolaře? nikde ho nevidím," otočil se Bugsy a zapálil si doutník za pět babek.
"náš středopolař je zpátky na nebesích, a to díky jedný tvý pilce na železo za tři padesát."
Bugsy se zasmál. "já když se vychčím mezkovi do voka, je z toho whisky s mátou a ledem. proto jsem tam, kde jsem."
"copak je to za krasavici?"
"jo, to je Helena. Heleno, to je Tim Bailey, nejhorší manažer, jakýho kdy baseball viděl."
Helena překřížila ty dvě nylonové věci zvané nohy a já musel Krispinovi všechno odpustit.
"vás ráda poznávám, pane Bejly." "hm."
zápas začal. jako zastara. okolo sedmé směny už to bylo 1Q ku 0. Bugsy byl na vrcholu na blaha, hned vedle sebe nohy tý kundy; pěkně se o ní otíral, celej svět v kapse. otočil se a podal mi jedno to pětidolarové cigáro. zapálil jsem si.
"byl to fakt anděl?" zeptal se, na rtech něco jako úsměv. "to nemám ponětí, ale chtěl po nás, abysme mu říkali jednoduše J. K. " "tak se mi zdá, že Člověk to Bohu skoro pokaždý, co se daj do křížku, pěkně natře," prohlásil.
"no nevím," opáčil jsem, "já to zas vidím tak, že uřezat chlapovi křídla je něco jako uříznout mu ptáka."
"možná že jo. ale podle mě silní uváděj věci do pohybu." "anebo smrt je zastavuje. tak jak je to doopravdy?"
vytáhl jsem pistoli a vrazil mu ji do týla.
"ježišmarjá Bailey! ovládej se! dám ti půlku všeho, co mám! ne, dám ti všecko! dám ti - tuhle kundu, všecko, všecky svý krámy - jenom dej pryč tu pistoli!"
"tak podle tebe je v zabití síla. dobrá, ochutnej kousek týhle síly!"
zmáčkl jsem spoušť. hrůza. velká ráže. kousky křehké hlavy, všude kolem mozek a krev, na mně, na jejích nylonových nohou, na jejích šatech...
hra se na hodinku přerušila, aby nás odtamtud odtáhli mrtvého Bugsyho, jeho šílenou hysterickou ženskou a mě. pak až dokončili směny.
Bůh nad Člověka; Člověk nad Boha. matka zavařovala jahody a přitom kolem bylo všecko v prdeli.
příští den mi do cely bachař donesl noviny:
"BLUES TO VE 14. SMĚNĚ SROVNALI, VYHRÁLI 12:11 A POHÁR JE JEJICH!"
přistoupil jsem k oknu cely, v osmém poschodí. noviny jsem zmuchlal do koule a prostrčil mříží, zmačkal jsem je a zmuchlal a protlačil je mřížemi a pak jsem sledoval, jak padají, jak se rozprostírají, jako kdyby měly křídla, jasně, hovno, kecám, snášely se jako každý jiný zmačkaný papír, dolů k moři, dolů k jeho bleděmodrým vlnám, a já si na ně nemohl šáhnout, Bůh to Člověku natírá vždy a pořád, ať už je Bůh Cokoli - nějaký buzerantský kulomet nebo Kleeův obraz, fajn, a ty nylonové nohy teď obepínají jiného zasraného pitomce. Malone mi dluží 250 táců a nemůže mi je vyplatit. J. K. s křídly, j. K. bez křídel, J.K na kříži, byl jsem pořád ještě trošku naživu a odšoural jsem se zpátky, sedl si na takový ten vězeňský nočník bez víka a začal srát, ex-manažer první ligy, ex-člověk, od mříží zafoukal nepatrný větřík a nepatrná byla cesta ven.