15/9/92 - 1:06

Myslím, že mě štípnul pavouk. Třikrát. Osmýho září jsem si všimnul, že mám na levý ruce tři velký červený podlitiny. Bylo asi 9 večer. Na dotek to trochu bolelo. Rozhodl jsem se, že bolest budu ignorovat. Ale za 15 minut jsem podlitiny ukázal Lindě. Právě se vrátila z nemocnice. Něco ji štíplo do zad. A teď bylo 9 hodin večer a všude bylo zavřeno, kromě pohotovosti. Už jsem tam jednou byl: byl jsem tenkrát opilej a spadl jsem do rozpálenýho krbu. Ne přímo do ohně, ale měl jsem na sobě jen krátký kalhoty a spadl jsem na rozpálený dlaždice. A teď tyhle podlitiny.
„Připadal bych si jako blbec, kdybych šel s tímhle na pohotovost. Jsou tam lidi, který někdo pobodal nebo postřelil, který se nabourali v autě nebo se pokusili o sebevraždu. A já mám tyhle 3 červený podlitiny.“
„Nechci se ráno probudit vedle mrtvýho manžela,“ řekla Linda.
Asi 15 minut jsem o tom přemejšlel a pak jsem řekl: „Tak dobře, půjdeme tam.“

Na pohotovosti byl klid. Sestra u přepážky mluvila do telefonu. Mluvila dost dlouho. Nakonec zavěsila.
„Ano?“ zeptala se.
„Myslím, že mě něco štíplo,“ řekl jsem. „Někdo by se na to měl podívat.“
Řekl jsem jí svý jméno. Bylo v počítači. Poslední návštěva: TBC.
Odvedla mě do nějaký místnosti. Změřili mi krevní tlak. Teplotu.
Pak přišel doktor a prohlídl si mý podlitiny.
„To vypadá na pavouka,“ řekl. „Pavouci obvykle koušou třikrát.“
Dali mi protitetanovou injekci a předepsali mi nějaký antibiotika.
Jeli jsme do lékárny s noční službou.
Tam mi řekli, abych bral každejch 12 hodin jednu pilulku Duricefu a každý 4 až 6 hodin jednu pilulku Benadrylu.
Začal jsem to dělat. Ale asi za den jsem se cítil podobně, jako když jsem bral antibiotika proti TBC. Jenže tenkrát jsem byl tak zesláblej, že jsem sotva vylezl do schodů. Teď jsem trpěl tělesnou nevolností a měl jsem otupělej mozek. Nemocnej na těle a tupej na duchu. Asi za tři dny jsem se posadil k počítači, abych viděl, jestli z něj něco vyleze. Ale jen jsem tam seděl. Tak to vypadá, říkal jsem si, když vás opustí inspirace. A nemůžete vůbec nic dělat. Ve dvaasedmdesáti letech vás může opustit každou chvíli. Nebudu schopnej psát. Toho jsem se bál. Nešlo mi o slávu. Ani o peníze. Přemejšlel jsem o sobě. Byl jsem na psaní zvyklej. Musel jsem psát. Psaní pro mě byla zábava a uvolnění. Psaní mi dávalo jistotu. Nezáleželo mi na minulosti. Nezáleželo mi na pověsti. Důležitá je jen další věta. A když nepřijde, budu mrtvej, i když čistě technicky budu živej.
Už 24 hodin neberu antibiotika, ale pořád se cítím trochu špatně. Moje psaní postrádá jiskru, bojím se riskovat. To je špatný, chlapče.
Zejtra musím zajít za doktorem, aby mi řekl, jestli potřebuju ještě nějaký antibiotika nebo něco jinýho. Ty podlitiny ještě mám, i když jsou už menší. Kdo ví, co se stane.
Když jsem odcházel, ta příjemná paní v přijímací místnosti mi začala vyprávět něco o pavoučích kousnutích. „Byl tu jeden dvacetiletej kluk. Štípl ho pavouk, a teď má ochrnutou horní polovinu těla.“
„Opravdu?“ řekl jsem.
„Ano,“ odpověděla. „A byl tu ještě jeden. Tenhle chlápek...“
„Promiňte, ale už musím jít.“
„Tak dobrou noc.“
„Dobrou noc.“

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení