6/11/92 - 0:08

Dneska jsem otrávenej, nasranej, úplně utahanej. Není to stářím, ale možná to s tím má něco společnýho. Myslím, že ta sebranka, ta lůza, Lidstvo, se kterým jsem měl vždycky problémy, ta sebranka konečně vítězí. Problém je v tom, že dělají pořád to samý. Nedělají nic novýho. Nedokážou udělat ani ten nejmenší zázrak. Dělají pořád to samý. Kdybych jednou potkal JEDINÝHO člověka, kterej dělá nebo říká něco neobyčejnýho, hrozně by mi to pomohlo. Ale všichni jsou strašně únavný. Žádná jiskra. Oči, uši, nohy, hlasy, ale... nic víc. Jsou uzavřený do sebe, žvaní nesmysly a předstírají, že žijou.
Když jsem byl mladej, bylo to lepší. Něco jsem ještě hledal. Toulal jsem se nočníma ulicema a hledal, hledal . . . rval jsem se a hledal... nic jsem nenašel. Ale ta nicota mě ještě neovládla. Nikdy jsem nenašel skutečnýho přítele. Se ženskejma to bylo jiný, s každou novou tu byla určitá naděje, ale ta se brzy rozplynula. Brzy jsem to pochopil, a tak jsem přestal hledat ideální ženskou; chtěl jsem najít ženskou, která by nebyla příšerná.
Pokud jde o lidi, našel jsem jen takový, který byli už dávno mrtvý - v knihách, v klasický hudbě. Nějakou dobu mi to pomáhalo. Ale dobrejch a kouzelnejch knih je málo, a tak to skončilo. Mojí oporou byla klasická hudba. Většinou jsem ji poslouchal v rádiu, dodnes to dělám. A vždycky mě znovu překvapí, když slyším něco silnýho a novýho, a to se stává dost často. Právě teď poslouchám něco, co jsem ještě nikdy neslyšel. Vychutnávám každou notu jako člověk, kterej žízní po nový krvi a novým smyslu, a nacházím to. Krásná hudba mě fascinuje, staletí a staletí krásný hudby. Je jasný, že kdysi žili velký lidi. Nevím jak to vysvětlit, ale mám ohromný štěstí, že to cítím a oslavuju. Při psaní vždycky poslouchám klasickou hudbu. Klasická hudba byla vždycky součástí mý práce. A jednoho dne mi možná někdo vysvětlí, proč klasická hudba obsahuje tolik zázračný energie. Proč, proč jen není víc knih, který by měly takovou moc. Co se stalo se spisovateli? Proč je tak málo dobrejch spisovatelů?
Rock and roll mi nic neříká. Jednou jsem byl na rockovým koncertě, ale šel jsem tam hlavně kvůli Lindě. Ovšem, jsem hodnej, ne? Lístky jsem dostal zadarmo od jednoho hudebníka, kterej čte moje knihy. Měli jsme sedět ve zvláštní sekci vyhrazený pro prominenty. Ředitel, bejvalej herec, pro nás přijel svým sporťákem. Byl s ním ještě jeden herec. Tyhle lidi jsou talentovaný, svým způsobem, a nejsou to špatný lidi. Nejdřív jsme jeli k řediteli, čekala tam jeho přítelkyně, viděli jsme jejich dítě, pak jsme všichni odjeli na koncert limuzínou. Pili jsme a mluvili. Přijeli jsme pozdě. Koncert už dávno začal, skupina už byla na jevišti, ohromnej zvuk, 25 tisíc lidí. Stadión byl nabitej energií, ale netrvalo to dlouho. Hudba byla primitivní. Myslím, že text byl dobrej, pokud jste slyšeli slova. Pravděpodobně to bylo o Ideálech, Slušnosti a Lásce, ztracený a nalezený, atd. Lidi to potřebujou, rádi proti něčemu protestujou - proti vládnoucí třídě, proti rodičům, proti čemukoli. Ale úspěšná rocková skupina, ať už říkají cokoli, JE DNESKA SOUČÁSTÍ VLÁDNOUCÍ TŘÍDY
Když jsme přišli, vedoucí skupiny řekl divákům: „Tenhle koncert pořádáme na počest Lindy a Charlese Bukowských!“ 25 tisíc lidí tleskalo, jako by nás všichni znali. Je to k smíchu.
Bylo tam plno slavnejch herců. Setkal jsem se s nima už předtím. To mi dělalo starosti. Co kdyby chtěli jít k nám. Nikdy sem neměl rád Hollywood, jejich filmy se mi většinou nelíbily. Co jsem tam vůbec dělal? Stal jsem se snad jedním z nich? Dvaasedmdesát let jsem bojoval dobrej zápas a teď tohle?
Když se koncert chýlil ke konci, šli jsme s ředitelem do baru pro prominenty. Byli jsme slavný. No ne!
Uvnitř byly stoly, barovej pult. A slavný lidi. Šel jsem k pultu. Pití bylo zadarmo. Za barem stál obrovskej černoch. Objednal jsem si drink a řekl mu: „Až to dopiju, tak půjdeme ven a rozdáme si to.“
Barman se usmál.
„Bukowský!“
„Vy mě znáte?“
„Četl jsem vaše 'Zápisky starýho chlapáka'.“
„Ať se propadnu...“
Podali jsme si ruce. Zápas byl zrušenej.
Linda a já jsme mluvili s těma lidma o věcech, kterým vůbec nerozumíme. Pořád jsem si chodil k baru pro vodku. Barman mi nalejval pořádný sklenice. Pil jsem už předtím v limuzíně. Všechno bylo teď snadný, šlo mi jen o to, abych toho vypil co nejvíc a co nejrychleji.
Když do baru přišel vedoucí skupiny, byl jsem už dost nametenej, ale ještě jsem věděl, co se děje. Posadil se ke mně, ale už si nepamatuju, o čem jsme mluvili. A pak jsem měl vokno. Zřejmě jsme odešli. Vím jen to, co jsem slyšel později. Odvezli nás domů limuzínou, a když jsem došel ke schodišti, narazil jsem hlavou na cihlový zábradlí, který jsme si dali postavit teprve nedávno. Hlavu jsem měl celou zakrvácenou a bolely mě záda a pravá ruka.
To všechno jsem zjistil, když jsem se šel ráno vychcat. V chodbě bylo zrcadlo. Vypadal jsem jako zamlada po hospodský rvačce. Proboha. Smyl jsem si krev, nakrmil svejch 9 koček a vrátil se do postele. Ani Linda se necítila moc dobře. Ale viděla svůj koncert.
Věděl jsem, že 3 nebo 4 dny nebudu schopnej psát a že to bude trvat pár dní, než se dostanu na dostihy.
Vrátím se ke klasický hudbě. Dostalo se mi pocty. Jsem rád, že rockový zpěváci čtou moje knihy, ale slyšel jsem, že je čtou taky lidi ve věznicích a v blázincích. Nemůžu za to, kdo čte moje knihy. Zapomeňte na to.
Je příjemný sedět tu v prvním poschodí a poslouchat rádio, mýho starýho kamaráda. Léčí to moji starou mysl. Patřím sem. Prostě sem patřím a líbí se mi to. Líbí se mi to.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení