21/2/93 - 0:33

Dneska jsem šel na dostihy v dešti. Sedm z devíti favoritů doběhlo na prvním místě. Když se tohle stane, nikdy nemůžu vyhrát. Sledoval jsem, jak ubíhá čas, a pozoroval lidi, jak studujou svý programy a noviny a rozpisy. Hodně lidí odešlo před koncem. (Zatímco tohle píšu, z ulice slyším střelbu, život se vrátil do vyjetejch kolejí.) Asi po čtvrtým nebo pátým závodě jsem vyšel z klubu ven na hlavní tribunu. Venku to bylo jiný. Míň bělochů, samozřejmě, a víc chudejch, samozřejmě. Patřil jsem k menšině. Chodil jsem mezi lidma a cítil zoufalství ve vzduchu. Tyhle lidi jsou dvoudolarový sázkaři. Nikdy nesázejí na favority. Sázejí na pořadí nebo na koně, který mají malou šanci na vítězství. Chtěli vyhrát hodně peněz za málo peněz a topili se. Topili se v dešti. Bylo to smutný. Potřebuju si najít jinýho koníčka.
Dostihy se změnily. Před čtyřiceti lety se lidi na závodišti radovali, dokonce i ty, který prohrávali. Bary bejvaly nabitý. Tohle jsou jiný lidi, jiný město, jinej svět. Nikdo nemá peníze na rozhazování. Tohle je konec světa. Starý hadry. Zkřivený a zatrpklý tváře. Peníze na činži. Pět dolarů na hodinu. Peníze nezaměstnanejch, peníze imigrantů. Peníze malejch zlodějíčků a kasařů, peníze vyděděnců. Vzduch je temnej. A fronty jsou dlouhý. Chudý lidi musej čekat v dlouhejch frontách. Jsou na to zvyklý. A čekají jen proto, aby se jejich malý sny rozplynuly.
Tohle je Hollywood Park. Uprostřed černošský čtvrti, uprostřed čtvrti Středoameričanů a dalších menšin.
Šel jsem zpátky do klubu, kde jsou fronty kratší. Vsadil jsem 20 dolarů na druhýho favorita.
„Kdy už to uděláte?“ zeptal se mě pokladník.
„Kdy udělám co?“ zeptal jsem se.
„Kdy si necháte proplatit nějakou výhru?“
„Už brzy,“ odpověděl jsem.
Pak jsem se otočil a šel pryč. Slyšel jsem, jak ještě něco říká. Starej, shrbenej šedovlasej děda. Měl ten den smůlu. Hodně pokladníků sází. Pokaždý se snažím sázet u jinýho pokladníka, nechci se s nikým bratříčkovat. Ten kretén byl drzej. To nebyla jeho starost, jestli si někdy nechám proplatit výhru. Když vyhráváte, pokladníci vám fandí. Vždycky se ptají: „Co ten chlápek vsadil?“ Ale když je ignorujete, serou na vás. Měli by se starat sami o sebe. Z toho, že jsem na dostihách každej den, nevyplývá, že jsem profesionální hráč. Jsem profesionální spisovatel. Občas.
Najednou ke mně přiběhl nějakej kluk. Bylo mi jasný, co chce. Zablokoval mi cestu.
„Promiňte,“ řekl, „jste Charles Bukowský?“
„Charles Darwin,“ řekl jsem a obešel ho.
Nechtěl jsem to slyšet, ať už to bylo cokoli.
Sledoval jsem závod a můj kůň doběhl druhej. Vyhrál jinej favorit. Na zablácenejch tratích vyhrávají většinou favoriti. Nevím proč, ale tak to prostě je. Odešel jsem ze závodiště a jel domů.
Přišel jsem domů, pozdravil Lindu a prohlídl si poštu.
Odmítnutí od Oxford American. Přečetl jsem si ty básně. Docela dobrý, i když ne výjimečný. Další zabitej den. Ale ještě jsem byl naživu. Přicházel rok 2000 a já pořád ještě žil.
Šli jsme se najíst do jedný mexický restaurace. Všichni tam mluvili o zápase mezi Chavezem a Hauginem. Měli boxovat ten večer v Mexico City před 130 tisíci diváky. Hauginovi jsem nedával žádnou šanci. Měl sice odvahu, ale žádnou ránu, byl pomalej a navíc měl svý nejlepší roky za sebou. Všechno záleželo na Chavezovi.
Ten večer to dopadlo, jak to dopadlo. Chavez se mezi jednotlivými koly ani neposadil. Dejchal úplně normálně. Byl to čistej a brutální zápas. Chavezovy rány mi vyrážely dech. Jako by mlátil soupeře palicí. Chaveze to nakonec začalo nudit, a tak Haugina knokautoval.
„K čertu,“ řekl jsem Lindě, „zaplatili jsme přesně za to, co jsme očekávali.“
Vypnuli jsme televizi.
Příští den měli přijít nějaký Japonci, aby se mnou udělali interview. Jedna z mejch knih byla přeložená do japonštiny a překládala se další. Co jim řeknu? Mám jim vyprávět o koních? O strašným životě v temnotě dostihový tribuny? Možná mi jen budou dávat otázky. To je v pořádku. Jsem spisovatel, ne? Je to divný, ale každej musí bejt něčím. Bezdomovcem, prominentem, homosexuálem, bláznem, prostě něčím. Jestli ještě někdy poběží 7 favoritů v jednom závodě, najdu si jinou zábavu. Začnu třeba běhat. Nebo budu chodit do muzea. Nebo začnu malovat. Hrát šachy. Všechno je to stejně pitomý.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení