II.

1

Zatím se dály věci. Dlouho se mě drželo štěstí na dostizích. Začal jsem se tam cítit jako doma. Každý den si člověk přišel na trochu peněz, něco mezi patnácti a čtyřiceti dolary. Nechtěl jsem toho moc. Když se mi nepodařilo trefit hned zpočátku, vsadil jsem trochu víc, tak akorát, že když kůň doběhl v pořadí, dostal jsem se na svý. Vracel jsem se denně jako vítěz, a když jsem se objevil na příjezdové cestě, viděla Betty můj zdvižený palec.
Pak si Betty našla zaměstnání jako písařka, a když si ženská, co s váma žije na hromádce, najde práci, pocítíte ten rozdíl okamžitě. Pili jsme každou noc a ona odcházela ráno dřív než já, a k tomu s pěknou kocovinou. Ted aspoň viděla, co to je. Já vstával kolem půl jedenácté, pomalu jsem si vypil šálek kávy a dal si dvě vajíčka, pohrál si se psem, zaflirtoval s mladičkou ženou mechanika, co bydleli vzadu, spřátelil se se striptérkou, která bydlela vpředu. Kolem jedné hodiny jsem se objevil na dostizích, pak jsem se vrátil s výdělkem, šel vyvenčit psa směrem k autobusové zastávce, kde jsme čekali na Betty vracející se z práce. Byl to dobrý život.
Pak mi to jednou večer Betty, má láska, nandala hned u prvního panáka:
„Hanku, já tohle nesnesu!“ „Co nesneseš, miláčku?“ „Tuhle situaci.“
„Jakou situaci, lásko?“
„Když já pracuju a ty se tady poflakuješ. Všichni sousedi si myslí, že si tě vydržuju.“
„Do háje, když jsem vydělával já, tak ses flákala ty.“ „To je něco jinýho. Ty jsi muž, a já žena.“
„Aha, to je mi novinka. Myslel jsem, že se vy ženský pořád derete o rovnoprávnost.“
„Vím všechno o té buchtičce ze zadního vchodu, která se před tebou producíruje s kozama vystrčenýma ze šatů.“
„Ona má kozy vystrčený ze šatů?“
„Jo, KOZY! Obrovský bílý kozy jako kráva!“
„Hmm... Má je fakt veliký.“
„Vidíš! Právě!“ „O co sakra jde?“
„Mám tady v okolí taky přátele. Ti vidí, co se tady děje.“ „To nejsou přátelé. To jsou jen ztělesněný pomluvy.“
„A pak ta kurva vpředu, co se tváří jako tanečnice.“ „Ona je kurva?“
„Ojede cokoli, co má ptáka.“ „Ty ses zbláznila.“
„Já jen prostě nechci, aby si všichni lidi mysleli, že si tě vydržuju. Všichni sousedi...“
„Jdi do prdele se sousedama! Co je nám po tom, co si myslejí? Dřív jsme se o to nestarali. Krom toho nájem platím já. Já nakupuju jídlo! Já se starám na dostizích. Tvoje prachy patří tobě. Nikdy ses neměla tak dobře.“
„Ne, Hanku, je po všem. Já tohle nesnesu!“ Vstal jsem a přešel k ní.
„No tak, miláčku, prostě jsi dnes večer jen trochu unavená.“ Pokusil jsem se ji chytit. Odstrčila mě.
„Tak dobře, čert to vem!“ řekl jsem.
Vrátil jsem se na svou židli, dopila nalil si další.
„Je po všem,“ řekla, „nebudu už s tebou ode dneška spát.“ „Tak fajn. Nech si tu svou pindu. Zase tak skvělá není.“ „Chceš si nechat dům nebo se chceš vystěhovat?“ zeptala se. „Barák si nech ty.“
„A co se psem?“
„Psa si nech taky,“ řekl jsem. „Budeš mu chybět.“
„Jsem rád, že budu aspoň někomu chybět.“
Vstal jsem, zamířil k autu a najal si první volný byt. Nastěhoval jsem se ještě ten večer.
Právě jsem přišel o tři ženy a o psa.

2

A pak už jen vím, že jsem měl na klíně jednu mladou holku z Texasu. Nebudu se podrobně rozepisovat o tom, jak jsem se s ní seznámil. Bylo jí třiadvacet. Mně bylo 36.
Měla dlouhé blond vlasy a byla to skvělá píchačka. Tehdy jsem netušil, že je to navíc dobrá partie se spoustou peněz. Nepila, zato já ano. Strašně jsme se od začátku nasmáli. A šli jsme spolu na dostihy. Byl to typ, za nímž se muži otáčejí, a vždycky, když jsem se vracel na místo, ochomýtal se kolem ní nějaký úchyl, pokaždé o kousek blíž. Byly jich tam celé tucty. Nepřestávali kolem ní kroužit. Joyce tam prostě jen seděla. Musel jsem se s nimi se všemi vypořádat jedním ze dvou způsobů. Buď vzít Joyce a odejít o kus dál, nebo říct chlápkovi:
„Hele, kámo, tahle je zabraná! Vypadni!“
Jenže bojovat s vlky i s koňmi zároveň bylo na mě trochu příliš. Prohrával jsem. Profík chodí na dostihy sám. Já to vím. Ale myslel jsem si, že bych třeba mohl být výjimka. Zjistil jsem, že nejsem výjimka ani v nejmenším. Mohl jsem prohrát všechny peníze stejně rychle jako kdokoli jiný.
Pak začala Joyce trvat na tom, abychom se vzali. Nakonec proč ne? pomyslel jsem si, stejně vařím já.
Zavezl jsem ji do Las Vegas na lacinou svatbu a pak s ní jel hned zpátky.
Prodal jsem auto za deset dolarů a pak už jen vím, že jsme seděli v autobuse do Texasu, a když jsme tam dojeli, měl jsem v kapse 75 centů. Bylo to maličké městečko, myslím, že nemělo ani 2000 obyvatel. Experti je v jednom celostátně publikovaném článku označili za poslední místo z celých USA, na které by někdy mohl nepřítel shodit atomovou bombu. Bylo mi jasné proč.
Po celou tu dobu, aniž bych o tom věděl, jsem si klestil cestu zpátky na poštu. Do té mateřské náruče.
Joyce měla v městečku malý domek a my tam polehávali, šoustali a jedli. Krmila mě dobře, ztloustl jsem a zároveň pozbyl síly. Neměla nikdy dost. Moje ženuška Joyce byla nymfomanka.
Chodil jsem na krátké procházky do města, sám, jen abych unikl z jejích spárů, posetý cucfleky po celé hrudi, zátylku a ramenech, i na dalším místě, což mi činilo největší starosti, a dost to taky bolelo. Pojídala mě zaživa.
Ploužil jsem se městem a všichni na mě zírali, protože znali Joyce, její sexuální nenasytnost a taky věděli, že její otec i dědeček mají víc peněz, půdy, jezer a lovných revírů než oni všichni dohromady. Litovali mě a nenáviděli zároveň.
Jednou ráno poslali jakéhosi skrčka, aby mě vytáhl z postele a jel se mnou na projíždku krajem, přičemž mi ukazoval to i ono, pan ten a ten, tatínek Joyce, vlastní tamto, a panu tomu a tomu, dědečkovi Joyce, patří támhleto...
Jezdili jsme tak celé dopoledne. Kdosi se mě pokoušel zastrašit. Nudil jsem se. Seděl jsem na zadním sedadle a skrček si myslel, že se vyznám, že jsem přišel na to, jak se dostat k milionům. Nevěděl, že se jedná o náhodu a že jsem bývalý poštovní doručovatel s pětasedmdesáti centy v kapse.
Ubohý skrček měl nějakou nervovou chorobu a řídil strašně rychle, přičemž se každou chvili celý roztřásl a ztratil vládu nad volantem. Jel po silnici od kraje ke kraji a jednou drhl sto metrů o plot, než se zase ovládl.
„HEJ! POMALU, ČLOVĚČE!“ zaječel jsem na něho ze zadního sedadla.
To bylo ono. Pokoušeli se mě oddělat. Bylo to očividné. Skrček měl přitom za ženu velice krásnou holku. Té jednou zamlada uvízla v číče flaška od coly a musela jít k doktorovi, aby jí ji vyndal a všichni se začali ubohé holky stranit, a tak na ni zbyl jen skrček. Zůstal na něho nejlepší kusanec ve městě.
Zapálil jsem si doutník, který mi dala Joyce, a řekl jsem skrčkovi: „To stačí, člověče. Teď mě koukej dovízt zpátky. A jed pomalu. Nechci teď tu hru skončit.“
Hrál jsem tvrdého hocha, co se vyzná, abych mu udělal radost. „Ano, prosím, pane Chinaski. Ano, pane!“
Obdivoval mě. Myslel si, že jsem pěkný hajzl.
Když jsem se vrátil, zeptala se Joyce: „Tak viděls všechno?“ „Viděl jsem toho dost,“ řekl jsem. Myslel jsem tím, že se mě snažili odrovnat. Nevěděl jsem, jestli v tom Joyce nejede s nima.
Pak mě začala postupně svlékat a tlačit k posteli.
„Počkej chvilku, miláčku! Už jsme se dnes milovali dvakrát a ještě nejsou ani dvě hodiny!“
Jen se zachichotala a sunula mě dál.

3

Její otec mě pěkně nenáviděl. Myslel si, že pasu po jeho penězích.
Já o jeho pitomý prachy nestál. A nestál jsem ani o jeho pitomou předrahou dcerušku.
Viděl jsem ho jedinkrát, když jednou ráno kolem desáté vešel do ložnice. Byli jsme s Joyce v posteli a odpočívali. Naštěstí jsme právě skončili.
Hleděl jsem na něho zpod okraje peřiny. Pak jsem si ne-mohl pomoct: usmál jsem se a pěkně jsem na něho mrkl.
Hřmotně vyběhl z domu a příšerně nadával. Kdyby se mě mohl zbavit, určitě by to udělal.
Děda byl kliďas. Toho jsme šli navštívit a já s ním popíjel whisky a poslouchal jeho kovbojský desky. Stará paní byla ke všemu netečná. Nechovala ke mně náklonnost ani nenávist. Hodně se hádala s Joyce a já se jednou nebo dvakrát přidal na její stranu. To na ni platilo. Ale děda byl kliďas. Myslím, že na spiknutí proti mně pracoval hlavně on.
Seděli jsme v kavárně a jedli, přičemž všichni po nás loupali očima a zdvíhali významně obočí. Byl tam děda, babka, Joyce a já.
Pak jsme nasedli do auta a rozjeli se.
„Viděls už někdy buvola, Hanku?“ zeptal se mě děda. „Ne, Wally, neviděl.“
Říka1 jsem mu „Wally“. Staří kámoši od whisky. Úplně v prdeli. „Máme je tady.“
„Myslel jsem, že skoro vyhynuli.“ „Ale ne, máme jich tady spoustu.“ „Tomu nevěřím.“
„Ukaž mu je, strýčku Wally,“ řekla Joyce.
Blbá děvka. Říkala mu „strýčku Wally“. Nebyl to žádný její strýček. „Tak dobře.“
Jeli jsme kus cesty, až jsme přijeli k prázdnému oplocenému pozemku. Země se zvedala a na druhý konec nebylo vidět. Pozemek byl dlouhý a široký na míle. Nebylo tam nic, jen krátká zelená tráva.
„Žádnýho buvola nevidím,“ pravil jsem.
„Vítr fouká správným směrem,“ řekl Wally. „Prostě vlez dovnitř a jdi kousek dál, určitě je uvidíš.“
Na louce nebylo vůbec nic. Mysleli si, že utahovat si z městskýho floutka je úžasná legrace. Přelezl jsem plot a vydal se do kopce.
„Tak kde je ten buvol?“ zavolal jsem směrem k nim. „Jsou tam. Jen běž dál.“
Panebože, určitě to bude ten otřepaný vtípek, že mi ujedou s autem. Proklatí farmáři. Počkají, až přelezu, a pak se smíchem ujedou. Ať si jedou. Já můžu jít pěšky. Aspoň si odpočinu od Joyce.
Pokračoval jsem rychle v chůzi a čekal jsem, až odjedou. Pořád jsem neslyšel, že by auto startovalo. Šel jsem ještě dál, pak jsem se otočil, stočil dlaně do kornoutu a zakřičel na ně zpátky: „TAK KDE MÁTE TOHO BUVOLA?“ '
Odpověd přišla zezadu. Uslyšel jsem dusat jejich kopyta. Byli tři, obrovští, přesně jako ve filmu, a řítili se ke mně OBROVSKOU RYCHLOSTÍ! Jeden z nich byl maloučko vpředu. Nebylo nejmenší pochyby, kam mají namířeno.
„Do hajzlu!“ řekl jsem.
Otočil jsem se a začal utíkat. Zdálo se mi, že plot je strašně daleko. Vypadalo to beznadějně. Neměl jsem čas se ohlížet. Mohlo by to být osudné. Letěl jsem s vytřeštěnýma očima. Hejbal jsem kostrou! Jenže oni mě pořád dotahovali! Cítil jsem, jak se kolem mě otřásá pod jejich kopyty půda, jak se přibližují. Slyšel jsem, jak se oblizují, jak oddechují. S posledním vypětím sil jsem se napřel a přeskočil plot. Nepřelezl jsem ho. Přeletěl jsem nad ním. A přistál jsem na zadku ve škarpě, přičemž jedna z těch almar vystrčila hlavu nad plot a dívala se dolů na mě.
V autě se všichni smáli. Pokládali to za nejlegračnější podívanou svého života. Joyce se smála ze všech nejhlasitěji.
Blbá zvířata kroužila kolem a pak schlíple odkráčela. Já se vyhrabal ze škarpy a vlezl do auta.
„Tak jsem viděl buvola,“ řekl jsem, „teď pojedem na panáka.“ Smáli se celou cestu. Na chvilku přestali a pak se někdo rozesmál a spustili zase všichni. Wally musel jednu chvíli zastavit auto. Nemohl řídit. Otevřel dveře, vykutálel se na zem a smál se. Dokonce i babka se řehtala, společně s Joyce.
Později se ta historka rozšířila a já se přestal při procházkách po městě tak naparovat. Potřeboval jsem ostříhat. Řekl jsem to Joyce.
Řekla: „Zajdi si k holiči.“
A já na to: „Nemůžu. Kvůli tomu buvolovi.“ „Ty se bojíš lidí u holiče?“
„Kvůli tomu buvolovi,“ opakoval jsem. Ostříhala mě Joyce.
Odvedla příšernou práci.

4

Pak se Joyce chtěla vrátit do velkoměsta. Přes všechny nevýhody, bez ohledu na stříhání, to městečko život ve velkoměstě překonávalo. Byl tam klid. Měli jsme vlastní dům. Joyce mě dobře krmila. Spoustou masa. Dobrého, libového a výborně upravovaného masa. Něco se té potvoře musí nechat. Uměla vařit. Uměla vařit líp než kterákoli ženská, jakou jsem kdy poznal. Jídlo je důležité pro nervy i pro ducha. Odvaha vychází ze žaludku - jinak se jedná o zoufalství. Jenže ne, ona chtěla jet. Babka na ni vyjížděla a ji to štvalo. Mně se v roli lotra líbilo. Zpacifikoval jsem jejího bratrance, který byl postrachem města. Nikomu se to dřív nepovedlo. O džínsovém dnu museli mít na sobě všichni ve městě džínsy, jinak je hodil do jezera. Vzal jsem si na sebe svůj jediný oblek a kravatu a pomalu, jako Billy the Kid, jsem kráčel městem. Všechny oči se na mě upíraly a já se díval do oken a zastavoval se, abych si zapálil doutník. Rozčísl jsem to město ve dví jako dřevěnou zápalku.
Později jsem potkal na ulici místního doktora. Měl jsem ho rád. Byl pokaždé pořádně zfetovaný. Já na drogy nebyl, ale věděl jsem, že kdybych se potřeboval sám před sebou na pár dnů schovat, můžu od něj dostat, cokoli se mi zamane.
„Budeme muset odjet,“ řekl jsem mu.
„Měli byste zůstat tady,“ řekl, „život je tu dobrej. Samej lov a rybaření. Vzduch je dohrej. A žádný tlaky. To město vám patří,“ dodal. „Já vím, doktore, jenže u nás rozhoduje ona.“

5

Děda tudíž napsal Joyce obrovský šek u bylo to. Pronajali jsme si domek na kopci a pak Joyce přišla s tím stupidním moralizováním.
„Měli bychom si oba najít práci,“ řekla, „abychom jim dokázali, že ti nejde o jejich peníze. Dokážeme jim, že jsme soběstační.“ „Miláčku, to je jak na základce. Žebrat o práci umí každej blbec;
chytrej si to zařídí bez práce. Jinak se tomu říká ,příživnictví`. Chci být profesionální příživník.“
To ona nechtěla.
Pak jsem jí vysvětlil, že chlap nesežene práci, pokud nemá auto, aby mohl místa objíždět. Joyce zvedla telefon a děda poslal okamžitě peníze. A hned jsem seděl v Plymouthu. Vyslala mě do ulic v novém obleku a v botách za 40 dolarů a já si pomyslel: Do hajzlu, tak já to teda zkusím. Expedient ve skladu. Tak jsem dopadl. 'To z vás udělají, když vůbec nic neumíte - expedienta ve skladu, recepčního, příručího. Zkoušel .jsem to na dva inzeráty, šel na dvě místa a na obou mě přijali. Na prvním místě to smrdělo prací, tak jsem vzal to druhé.
'Tak jsem se octl se zadrhávajícím páskovým telegrafem v obchodě s uměleckými předměty. Bylo to jednoduché. Obnášelo to pouze jednu až dvě hodiny práce denně. Poslouchal jsem rádio, vybudoval jsem si malou kancelář z překližky, dal si tam starý psací stůl a telefón a vy sedával jsem tam a studoval dostihový program. Občas jsem se začal nudit a zašel do bistra naproti na kávu, seděl jsem tam, popíjel, jedl koláč a flirtoval s číšnicemi.
Přicházeli řidiči od nákladáků: „Kde je Chinaski?“
„Dole v bistru.“
Chodili tam za mnou, dali si kávu a pak jsme šli spolu zpátky nahoru a udělali si svoje, složili z náklaďáku pár kartonů nebo je naopak naložili. Něco jako nákladní list.
Nevyhodili mě. I prodejci mě měli rádi. Okrádali za zády šéfa, ale já nic neřekl. Byla to jejich drobná hra. Nezajímalo mě to. Já nebyl žádný drobný zlodějíček. Chtěl jsem celý svět, nebo nic.

6

To místo na kopci v sobě skrývalo smrt. Věděl jsem to hned od prvního dne, kdy jsem prošel skleněnými dveřmi na dvorek. Přímo proti mně povstal hvízdavý bzukot roje desíti tisíc much, které se naráz vznesly do vzduchu. Všechny zadní dvorky domů mají tyhle mouchy bývá tam vysoká tráva, ve které hnízdí, taková místa ony milují.
Kristepane, pomyslel jsem si, a pět mil okolo žádnej pavouk!
Jak jsem tam stál, 10 000 much se začalo snášet z oblohy, usedaly do trávy, na plot, na zem, mně do vlasů, na paže, všude. Jedna z těch statečnějších mě kousla.
Zanadával jsem, vyběhl ven a koupil ten největší spray na mouchy, jaký jste kdy viděli. Bojoval jsem s nimi celé hodiny, zuřivě jsme spolu s mouchami zápasili a po několika hodinách jsem se kašlající a zmořený z vdechování toho prostředku proti mouchám rozhlédl kolem a bylo tam pořád stejně much jako vždycky. Myslím, že každá, kterou jsem zabil, spadla do trávy a vylíhly se z ní dvě. Vzdal jsem to.
V ložnici byla postel oddělená policemi. Stálo na nich plno květináčů s pelargoniemi. Když jsem šel s Joyce poprvé do postele a začali jsme šoustat, všiml jsem si, že se police houpají a kymácejí.
Pak najednou buch. „Au, au!“ řekl jsem.
„Co se děje?“ zeptala se Joyce. „Nepřestávej! Nepřestávej!“ „Miláčku, to mně jenom spadl na prdel květináč s pelargonií.“ „Nepřestávej ! Pokračuj !“
„Fajn, fajn!“
Znova jsem přirazil, docela dobře jsem se rozjel, když vtom...
„Do hajzlu!“
„Co se děje? Co je?“
„Další květináč s pelargonií mě, miláčku, praštil do kříže, skutálel se mi na prdel a pak spadl.“
„Di do prdele s těma muškátama! Pokračuj! Jeď!“ „Tak dobře...“
Během celé šoustačky na mě pořád padaly další a další květináče. Bylo to jako snažit se šoustat za leteckého náletu. Nakonec se mi to povedlo. Později povídám: „Hele, miláčku, budeme muset s těma pelargoniema něco udělat.“
„Necháš je pěkně tam!“ „Proč, miláčku, proč?“ „Patří to k tomu.“ „Patří to k tomu?“ „Ano.
Zachichotala se. A ty květináče zůstaly na místě. Většinu času.

7

Pak jsem se začal vracet domů zasmušilý.
„Co se děje, Hanku?“ Každou noc jsem musel pít.
„To kvůli Freddymu, našemu šéfovi. Začal si pískat jednu písničku. Píská si ji ráno, když přicházím, a celý den nepřestane a píská si ji i večer, když jdu domů. A to se táhne už celé týdny!“
„Jak se ta písnička jmenuje?“
„Kolem světa za osmdesát dní. Já tu písničku nikdy neměl rád.“ „Tak si najdi jinou práci.“
„Najdu.“ „Ale zůstaň tam tak dlouho, dokud si tu druhou práci nenajdeš. Musíme jim dokázat, že...“
„Dobře, dobře!“

8

Jednou odpoledne jsem na ulici potkal jednoho známého ožralu. Seznámil jsem se s ním v dobách, kdy jsme s Betty obráželi bary. Řekl mi, že je z něj ted poštovní úředník a že je to pohodlná práce.
Byla to jedna z největších a nejsprostších lží století. Hledám toho chlápka už léta, ale obávám se, že se mu někdo dostal na kobylku přede mnou. Tak jsem znova dělal zkoušky způsobilosti pro službu ve veřejném sektoru. Jenom jsem teď v dotazníku zaškrtl „úředník“ místo „doručovatel“.
V době, kdy mi přišlo vyrozumění, abych se dostavil na slavnostní složení přísahy, Freddy přestal pískat Kolem světa za osmdesát dní, já se však už těšil na tu lehkou prácičku u „strýčka Sama`'.
Řekl jsem Freddymu: „Musím si něco zařídit, tak budu přes poledne hodinu nebo hodinu a půl pryč.“
„Fajn, Hanku.“
Vůbec jsem netušil, jak dlouhý to bude oběd.

9

Byla nás tam dole pěkná tlupa. Sto padesát, možná dvě stě. Museli jsme vyplňovat suchopárné dotazníky. Pak jsme všichni povstali čelem k vlajce. Chlápek, jemuž jsme skládali přísahu, byl stejný, jako když jsem přísahal poprvé.
Po přísaze nám ten člověk řekl:
„Tak dobře, právě jste získali dobrou práci. Když budete pořádně makat, budete zajištěni na celý zbytek života.“
Zajištěni`? Zajištěnej může být člověk v lapáku. Tři čtvereční metry a žádná činže, žádné akcie, žádná daň z příjmu, žádné výživné na děti. Žádné poplatky za poznávací značku na auto. Žádné pokuty za dopravní přestupky. Žádné popotahování za řízení v opilosti. Žádné prodělky na dostizích. Lékařská péče zdarma. Kamarádství s těmi, kteří mají podobné zájmy. Kostel. Vycházky. Pohřeb zdarma.
Po necelých dvanácti letech jsme z těch sto padesáti nebo dvou stovek zbyli pouze dva. Ne každý může jezdit s taxíkem, dělat pasáka nebo prodávat drogy, a stejně tak se z většiny chlápků - anebo holek - nemohou stát poštovní úředníci. Nemám jim to za zlé. Jak běžela léta, viděl jsem ,je, jak nastupují po sto padesáti či dvou stech a jak potom z každé skupiny zbudou dva či tři - tak akorát, aby vystřídali ty, kteří šli do penze.

10

Průvodce nás vzal na pruhlídku cele budovy. Bylo nás tolik, že nás museli rozdělit na skupiny. Výtah jsme používali na směny. Ukázali ním zaměstnaneckou kantynu, suterén, všechny tyhle voloviny.
Panebože, pomyslel jsem si, byl bych rád, kdyby si pospíšil. Přestávka na oběd mi skončila přede dvěma hodinami.
Průvodce nám všem rozdal osobní karty a ukázal píchačky. „Takhle si odpíchnete při příchodu.“
Ukázal nám to. Pak povídá: „Teď si odpíchněte vy.“
Po dvanácti a půl hodinách jsme si píchali odchod. To celé patřilo k zasrané slavnostní přísaze.

11

Po devíti či desíti hodinách začali být lidé ospalí a padali do třídicích přihrádek, jen tak tak se na poslední chvíli vždycky zachytili. Třídili jsme poštu podle směrovacích čísel. Když bylo na dopise dvojčíslí 28, hodili jste ho do přihrádky 28. Bylo to jednoduché.
Jeden obrovský černoch skákal vysoko do vzduchu a třepal rukama, aby neusnul. Potácel se nad podlahou.
„Do prdele! Já to nevydržím!“ říkal.
A to byl obrovskej silnej lamželezo. Užívat pořád dokola těch samých svalů bylo strašně vyčerpávající. Bolelo mě celé tělo. A na konci uličky stál vedoucí, další Stone, a měl ve tváři ten výraz - musejí si to cvičit před zrcadlem, tenhle výraz mají v obličeji všichni vedoucí dívají se, jako bys byl kus lidskýho hnoje. A přitom přišli stejnými dveřmi. Byli to kdysi úředníci či doručovatelé. Nechápal jsem to. Byli to pečlivě vybraní zmrdi.
Museli jste být pořád jednou nohou na zemi. Jedna půlka nahoře na opěrce. „Opěrka“ říkali malému kulatému polštářku posazenému na trojnožce. Byl zakázán veškerý hovor. Dvě desetiminutové přestávky za osm hodin. Zapisovali čas, kdy jste odešli, a čas příchodu. Když jste se zdrželi dvanáct třináct minut, hned vám to vytkli.
Plat byl ale lepší než v obchodě s uměleckými předměty. A říkal jsem si, že si na to možná zvyknu.
Nikdy jsem si nezvykl.

12

Pak nás vedoucí odvedl do jiné uličky. Byli jsme tam deset hodin. „Než začnete,“ řekl šéf, „chtěl bych vám něco říct. Každý koš téhle pošty musíte roztřídit za 23 minut. Takový je plán. A teď si jen tak pro zábavu vyzkoušíme, jestli je každý z nás schopen ten plán plnit! Připravit, raz, dva, tři... TEĎ!“
Co má tohle sakra znamenat? pomyslel jsem si. Jsem unavený. Mělký koš byl dvě stopy dlouhý. Jenže v každém byl různý počet dopisů. V některých bylo dvakrát třikrát víc pošty než v jiných, podle velikostí dopisů.
Paže začaly poletovat. Strach z nedostatečnosti. Dal jsem si na čas.
„Když skončíte první koš, popadněte druhý!“ Skutečně se o to snažili. Vyskočili a popadli další koš.
Vedoucí si to šinul za mými zády. „Podívejte se,“ řekl a ukázal na mě, „tady ten muž plní plán na výbornou. Je napůl hotov s druhým košem!“
Byl to můj první koš. Nevěděl jsem, jestli si ze mě neutahuje, ale když jsem byl tak daleko před ostatními, ještě trochu jsem zvolnil.

13

O půl čtvrté ráno moje dvanáctka skončila. V těch dobách neplatili lidem na dobu určitou za přesčas jedenapůlnásobek mzdy. Prostě jste dostali zaplaceno jen za odpracovaný čas. A přijali vás jako „pomocného úředníka na dobu určitou bez nároku na definitivu“.
Nařídil jsem si budík, abych byl v osm ráno v obchodě s uměleckými předměty.
„Co se stalo, Hanku? Už jsme si mysleli, že ses třeba připletl k nějaké autonehodě. Čekali jsme, kdy se vrátíš zpátky.“
„Končím.“ „Končíš?“ „Ano, nemůžete se divit, že chce člověk na lepší.“
Šel jsem do kanceláře a vyzvedl si šek. Tak jsem byl zase na poště.

14

Zatím tu pořád byla Joyce se svými pelargoniemi a s pár milióny, pokud bych vydržel. Joyce, mouchy a pelargonie. Dělal jsem noční dvanáctky a přes den mě měla v drápcích ona a nutila mě podávat výkony. Spal jsem a probouzela mě ruka, která mi ho honila. Pak jsem to musel dělat. Moje drahá ženuška byla šílená.
Pak jsem se jednou ráno vrátil a ona povídá: „Hanku, nerozčiluj se.“ Byl jsem příliš unavený, abych se rozčiloval.
„O co kráčí, miláčku?“
„Koupila jsem psa. Maličký štěňátko.“
„Prima. To je pěkný. Na psech není nic špatnýho. Kde je?“ „Je v kuchyní. Pojmenovala jsem ho ,Picasso`.“
Šel jsem do kuchyně a podíval se na psa. Neviděl. Přes oči mu padaly chlupy. Díval jsem se, jak cupitá. Pak jsem ho zvedl a podíval se mu do očí. Ubohý Picasso!
„Miláčku, víš, cos to udělala?“ „Nelíbí se ti?“
„Neřekl jsem, že se mi nelíbí. Ale je duševně zaostalý. Má IQ tak asi 12. Pořídila jsi nám psa idiota.“
„Podle čeho to poznáš?“ „Stačí se na něho podívat.“
V tu chvíli začal Picasso čurat. Bylo v něm chcanků hodně. Moč se rozlévala v dlouhých žlutých stružkách po kuchyňské podlaze. Picasso skončil, odběhl a díval se na to.
Zvedl jsem ho. „Utři to.“
Z Picassa se stal další problém:
Probouzel jsem se po dvanáctihodinové šichtě vedle Joyce, která mi ho pod pelargoniemi honila, a já se ptal: „Kde je Picasso?“
„Jdi do háje s Picassem!“ odpovídala.
Vylezl jsem z postele, nahý, se ztopořeným pérem:
„Podívej, zase jsi ho nechala na dvorku! Říka1 jsem ti, abys ho nenechávala přes den na dvorku!“
Pak jsem šel dozadu na dvorek, nahý - byl jsem příliš unavený, abych se oblékal. Dvorek byl docela dobře krytý. A tam stál ubohý Picasso posetý stovkami much, které po něm lozily sem tam. Vyběhl jsem na ně se svým ptákem (mezitím ochabl) a vynadal jim. Měl je v očích, v chlupech, v uších, na intimních místech, v puse... všude. A jen tam seděl a usmíval se na mne. Smál se na mě, zatímco ho mouchy žraly zaživa. Možná věděl víc, než my všichni dohromady. Zvedl jsem ho a odnesl domů.
„Psíček se smál,
když viděl, jak mu stál...
A jídlo mu uteklo i se lžičkou.“
„Do prdele, Joyce! Říkám ti to pořád a pořád dokola.“ „To ty ho vyháníš z domu. Musí se chodit ven vysrat!“
„Ano, ale když se vydělá, přines ho zpátky. Nemá dost rozumu, aby se vrátil sám. A uklízej po něm ty hovna. Udělalas tam z toho muší ráj.“
Sotva jsem usnul, začala mi ho Joyce zase honit. K těm několika milionům bylo ještě hodně daleko.

15

Dřímal jsem v křesle a čekal na jídlo.
Vstal jsem, abych si došel pro sklenici vody, a když jsem vešel do kuchyně, uviděl jsem Picassa, jak se připletl k Joyce a olizuje jí kotník. Byl jsem bos a ona mě neslyšela. Měla boty na vysokém podpatku. Podívala se na Picassa a v obličeji se jí zračila čirá maloměstská nenávist. Byla rozpálená do běla. Špičkou boty ho tvrdě ze strany nakopla. Ubohý psík běhal dokolečka a kňoural. Z měchýře mu kapala moč. Natáhl jsem se pro sklenici. Držel jsem ji v ruce a pak, dřív než jsem do ní stačil natočit vodu, mrštil jsem jí o příborník nalevo od výlevky. Sklo se rozprsklo na všechny strany. Joyce si taktak stihla zakrýt obličej rukama. Bylo mi to jedno. Zvedl jsem psa a šel pryč. Posadil jsem se s ním do křesla a toho ubohýho posránečka hladil. Podíval se na mě, vysunul jazyk a olízl mi zápěstí. Ocásek se mu vrtěl, mával jím jako ryba lekající na suchu.
Zahlédl jsem Joyce na kolenou s papírovým pytlíkem, jak sbírá sklo. Pak začala natahovat. Snažila se to skrýt. Otočila se ke mně zády, ale já viděl, jak s ní otřásají záškuby pláče, jak jí trhají rameny.
Položil jsem Picassa na zem a vešel do kuchyně. „Miláčku. Miláčku, to ne!“
Zezadu jsem ji zvedl. Byla skleslá. „Miláčku, promiň... promiň.“
Držel jsem ji zezadu a ruku jsem jí položil břicho. Zlehka a jemně jsem jí bříško hladil ve snaze zastavit křečovité záškuby.
Klid, miláčku, jen klid. Klid...
Trochu se utišila. Odhrnul jsem jí vlasy a políbil ji za ucho. Byla tam teploučká. Ucukla hlavou .na stranu. Když jsem ji tam políbil podruhé, už hlavu neodsunula. Cítil jsem, jak se nadechuje, a pak z ní vyšel tichý vzlyk. Vzal jsem ji do náruče, odnesl ji do vedlejšího pokoje, posadil jsem se do křesla a vzal si ji na klín. Nepodívala se na mě. Líbal jsem ji na šíji a na uši. Jednou rukou jsem ji objímal kolem ramen a druhou kolem pasu. Tou jsem ji hladil v rytmu jejího dechu a snažil se z ní vyhnat zlou energii.
Konečně se na mě s nejslabším možným pousmáním podívala. Natáhl jsem se a kousl ji do špičky brady.
„Ty bláznivá děvko!“ řekl jsem.
Zasmála se a pak jsme se políbili a kroutili přitom hlavou sem a tam. Znova začala vzlykat.
Odtáhl jsem se a řekl: „TO NE!“
Znova jsme se políbili. Pak jsem ji zvedl a odnesl do ložnice, položil ji na postel, rychle sundal kalhoty, spodky a boty, jí jsem sundal kalhotky přes boty spolu s jednou botou a potom s jednou botou sundanou a s druhou obutou jsem jí předvedl nejlepší jízdu za několik posledních měsíců. Z polic popadaly všechny pelargonie. Když jsem skončil, hladil jsem jí pomalu záda, hrál si s jejími dlouhými vlasy a šeptal jí něžnůstky. Vrněla blahem. Nakonec se zvedla a zmizela v koupelně.
Nevrátila se. Odešla do kuchyně a začala umývat nádobí a zpívat si při tom.
Kristenanebi, Steve McQueen by to nemohl zmáknout líp. Měl jsem na krku dva Picassy.

16

Po večeři nebo po obědě nebo co to bylo - se svýma šílenýma nočníma dvanáctkami jsem si už vůbec nebyl jistý, co je co - jsem řekl: „Hele, miláčku, promiň, ale nemyslíš, že se z té práce zblázním? Podívej, vykašleme se na to. Budeme jen polehávat a milovat se, chodit na procházky a povídat si spolu. Budeme chodit do zoo. Dívat se na zvířata. Zajedeme si podívat se k oceánu. Je to jen tři čtvrtě hodiny. Budeme chodit hrát do herny. Budeme chodit na dostihy, do Muzea umění, na box. Budeme mít přátele. Budeme veselí. Tenhle způsob života je způsob života, jaký vedou všichni: zabíjí nás to.“
„Ne, Hanku, musíme jim ukázat, musíme jim ukázat...“ Mluvila z ní maloměstská texaská holčička.
Vzdal jsem to.

17

Vždycky když jsem se večer chystal do práce, položila mi Joyce na postel věci na oblečení. Všechno to byly samé nejdražší věci, jaké se daly koupit. Nikdy jsem na sobě neměl dvakrát po sobě tytéž kalhoty, košili nebo boty. Měl jsem desítky různých obleků. Navlékl jsem si cokoli, co mi přichystala. Jako u maminky.
Moc daleko jsem se nedostal, pomyslel jsem si, a pak jsem se dal do oblékání.

18

V práci jsme měli povinné školení, a tak jsme aspoň každou noc nemuseli půl hodiny třídit poštu.
Na řečnický stupínek se postavil rozložitý Talián, aby nám vysvětlil, o co jde.
,...není nad vůni dobrého čistého potu, ale není nic horšího než zápach starého potu...“
Dobrý bože, pomyslel jsem si, slyším dobře? Tohle určitě dotuje vláda. Tenhle dement mě učí, že se mám mýt v podpaží. Inženýrovi nebo koncertnímu mistrovi by tohle neudělali. Ponižuje nás.
„...koupejte se proto denně. Budete posuzováni podle vzhledu stejně jako podle výkonu.“
Myslím, že chtěl použít i slovo „hygiena“, ale prostě ho ve své slovní zásobě nenalezl.
Pak šel na konec přednáškového sálu a roztáhl velikou mapu. A tím myslím opravdu velikou. Byla přes půl stěny. Na mapu mířilo světlo. A rozložitý Talián si vzal ukazovátko s malou gumovou násadkou na konci, jaké se používá na základní škole, a ukázal na mapu:
„Vidíte tady tu ZELENOU? Je jí tady všude příšerně moc. Podívejte!“
Vzal ukazovátko a drhl jím sem tam po zelené ploše.
V té době vládla mnohem ostřejší protiruská nálada než dnes. Čína si tehdy ještě moc nevyskakovala. Vietnam byl zatím jen menší večírek s ohňostrojem. Já si ale pořád myslel, že jsem se musel zbláznit. Copak mě opravdu mámí sluch? Nikdo v obecenstvu však neprotestoval. Potřebovali práci. A podle Joyce jsem potřeboval práci i já.
Talián pak řekl: „Podívejte se sem. To je Aljaška! A tady jsou oni! Vypadá to, jako by to tady mohli snadno přeskočit, že ano?“
„Jo,“ odtušil nějaký vymydlený mozek v první řadě.
Talián sroloval mapu. S válečným skřípotem se svinula nahoru do sebe.
Talián přešel na přední stupínek a namířil své ukazovátko s gumovým koncem na nás:
„Chci, abyste pochopili, že musíme snížit rozpočet! Chci, abyste pochopili, že KAŽDÝ DOPIS, KTERÝ ROZTŘÍDÍTE - KAŽDOU VTEŘINU, KAŽDOU MINUTU, KAŽDOU HODINU, KAŽDÝ DEN A KAŽDÝ TÝDEN - KAŽDÝ DOPIS, KTERÝ ROZTŘÍDÍTE NAVÍC MIMO SVOU POVINNOST, POMÁHÁ K VÍTĚZSTVÍ NAD RUSY! To je pro dnešek všecko. Než se rozejdete, dostane každý z vás přidělený svůj rozvrh.“
Rozvrh. Co to může být?
Kdosi procházel mezi lidmi a rozdával listy papíru. „Chinaski?“ řekl.
„Ano?“ „Máte zónu 9.“ „Děkuju,“ odtušil jsem.
Neuvědomoval jsem si, co říkám. Zóna 9 byla největší pošta ve městě. Někteří chlápci dostali maličké zóny. Bylo to to samé, jako ten šedesáticentimetrový koš za 23 minut - prostě vás do toho hodili.

19

Příští noc, když převáděli skupinu z hlavní budovy do školicího střediska, zastavil jsem se na kus řeči u Guse, starého kamelota. Gus kdysi míval třetí třídu ve welterové váze, ale do celostátního kola se nikdy nedostal. Boxoval zleva a jak víte, nikdo rád nebojuje s levákem - musíte na to svého hocha úplně přeučit. Proč se s tím párat? Gus mě pozval dovnitř a trochu jsme si přihnuli z jeho láhve. Pak jsem se pokusil dohnat svou skupinu.
Talián čekal ve dveřích. Viděl mě přicházet. Potkali jsme se uprostřed dvora.
„Chinaski?“ „Jo?
„Jdete pozdě.“
Nic jsem na to neřekl. Odcházeli jsme k budově školicího střediska spolu.
„Měl jsem už napůl v úmyslu strčit vám do dlaně výstražnou důtku,“ řekl.
„Ach, prosím vás, nedělejte to, pane! Prosím vás! „ odpověděl jsem mu za chůze.
„Dobrá,“ řekl, „nechám to pro tentokrát být.“
„Děkuju vám, pane,“ řekl jsem a vešli jsme dovnitř spolu. ' Mám vám něco prozradit? Ten hajzl páchl potem.

20

Naše půlhodina byla nyní věnována nácviku rozvrhů. Dali nám všem balíček lístků, na němž jsme se měli učit správně třídit. Zvládnout rozvrh znamenalo roztřídit během osmi minut 100 listků s pětadevadesátiprocentní přesností. Měli jste tři pokusy, a když se vám to nepovedlo napotřetí, mohli jste jít. Myslím tím, že vás propustili.
„Někteří z vás to nezvládnou,“ řekl Talián. „Možná jste předurčeni pro něco jiného. Třeba skončíte jako ředitelé General Motors.“
Pak jsme se zbavili Taliána a měli hodného malého instruktora na výuku rozvrhů, který nás povzbuzoval.
„Zvládnete to, hoši, není to tak těžký, jak to vypadá.“
Každá skupina měla vlastního instruktora na rozvrhy a ty odměňovali podle procenta úspěšnosti v jejich skupině. My měli chlápka s procentem nejnižším. Dělalo mu to starosti.
„Nic na tom není, hoši, stačí se jen soustředit.“
Někteří hoši měli tenké balíčky. Já dostal nejtlustší balík ze všech. Zůstal jsem tam stát ve svých nových módních šatech. S rukama v kapsách. „Co se děje, Chinaski?“ zeptal se mě instruktor. „Já vím, že právě vy to dokážete.“
„Jo. Jo. Právě na to myslím.“ „Na co právě myslíte?“
„Na nic.“
A pak jsem odešel.
O týden později jsem pořád ještě postával s rukama v kapsách. Přišel za mnou jeden z adeptů poštovní služby.
„Pane, myslím, že jsem už připraven splnit limit pro svůj rozvrh.“ „Jste si tím jistý?“ zeptal jsem se ho.
„Při nácviku jsem běžně házel 97, 98, 99, párkrát i stovku.“ „Musíte pochopit, že jsme do vašeho výcviku vložili značné peníze. Chceme, abyste tu věc zvládal na sto procent!“
„Pane, jsem přesvědčený, že jsem dostatečně připraven“
„Tak dobře,“ natáhl jsem se a potřásl mu rukou, „dejte se tedy v tom případě do toho, přeji vám mnoho štěstí.“
„Děkuju vám, pane.“
Odběhl směrem k rozvrhové místnosti, akváriu se skleněnými stěnami, do něhož vás strčili, aby se podívali, jestli umíte v jejich vodách plavat. Ubohé ryby. Jaká degradace z role maloměstského grázla. Šel jsem do školicí místnosti, sundal gumovou pásku z balíčku lístků a poprvé v životě se na ně podíval.
„A do prdele!“ řekl jsem.
Pár chlápků se zasmálo. Potom instruktor na výuku rozvrhů povídá: „Vašich třicet minut uplynulo. Ted' se vrátíte na pracoviště.“
Což znamenalo zpátky do naší dvanáctky.
Nemohli si držet dost personálu, aby poštu vytahoval z třídicích přihrádek, takže to museli dělat ti, co zůstávali. Podle pracovních rozpisů nás nechávali pracovat dva týdny v kuse, ale pak jsme měli čtyři dny volna. To nás drželo při životě. 4 dny volna. Poslední noc před čtyřdenním volnem se ozvalo ze závodního rozhlasu:
„POZOR! POZOR! VŠICHNI ZAMĚSTNANCI NA DOBU URČITOU ZE SKUPINY 409!...“
Já byl ve skupině 409.
„.. . VAŠE ČTYŘI DNY VOLNA BYLY ZRUŠENY BUDETE SE V TĚCHTO ČTYŘECH DNECH HLÁSIT DO PRÁCE PODLE ROZPISU!“

21

Joyce si našla práci na okrese, ze všech možností si vybrala okresní policejní oddělení. Žil jsem s policajtkou! Aspoň ale chodila do práce přes den, což mi poskytovalo jistý odpočinek od jejích mazlivých rukou, až na to, že Joyce koupila dva papoušky, a ti proklatci vůbec nemluvili, jenom celý den vyluzovali vřeštivé zvuky.
Potkávali jsme se s Joyce u snídaně a u večeře - ve velkém spěchu - po téhle stránce to bylo pěkné. I když se jí pořád dařilo mě sem tam znásilnit, bylo to lepší než dřív, až na ty - papoušky.
„Podívej, miláčku...“ „Co zas máš?“
„Tak hele. Zvykl jsem si na pelargonie, na mouchy i na Picassa, měla by sis ale uvědomit, že mám dvanáctihodinové noční směny a kromě toho studuju svůj rozvrh, a ty zneužíváš zbytek mojí energie...“ „Zneužívám?“
„Dobře, to jsem neřekl úplně přesně. Promiň.“ „Co tím mysliš, že tě ,zneužívám`?“
„Říkám ti, ať na to zapomeneš! Podívej, jde o ty papoušky.“ „Tak teď jde. o papoušky! Ti tě taky zneužívají?“
„Ano, ti právě ano.“ „Kdo z vás je nahoře?“
„Podívej, nedělej si legraci. A nebuď sprostá. Snažím se ti něco říct.“
„Právě se mi snažíš říct, jak se mám chovat!“
„Tak hele! Do prdele! To ty máš tady peníze! Necháš mě domluvit, nebo ne? Odpověz: ano, nebo ne?“
„Tak dobře, můj milánku: ano.“
„Fajn. Milánek chce říct tohle: ,Mami, maminečko! Já z těch zasranejch papoušků zešílím! „`
„Dobře, pověz mamince, proč z těch papoušků zešílíš.“
„No to je tak, mami, že ti spratci celičký den prokecají, bez přestávky, a já pořád čekám, že něco řeknou, jenže oni nikdy nic neřeknou a já nemůžu celý den spát, protože poslouchám ty dva idioty!“
„Dobře, chlapečku. Když tě nenechají spát, tak je dej ven.“ „Mám je dát ven, mami?“
„Ano, dej je ven.“ „Tak fajn, mami.“
Políbila mne a pak odvrávorala dolů po schodišti, aby se vydala na cestu do své policajtůry.
Vlezl jsem si do postele a pokoušel se usnout. Jak ti švitořili! Bolel mě v těle každičký sval. Ať jsem se položil na tu nebo onu stranu, na záda, všechno mě bolelo. Přišel jsem na to, že nejjednodušší je to na břiše, to ale bylo čím dál únavnější. Přetočit se z jedné polohy do druhé zabralo dobré dvě tři minuty.
Házel jsem sebou a obracel se, nadával jsem, trochu křičel a taky se trochu usmíval nad směšností celé té situace. Oni švitořili zvesela dál. Štvali mě. Co ti věděli v té své klícce o bolesti? Dva drmolící intoši! Pouhé dvě koule peří; mozek velikostí špendlíkové hlavičky.
Přinutil jsem se vylézt z postele, jít do kuchyně, kde jsem si natočil sklenici vody, a pak jsem přikročil ke kleci a vodu na ně vychrstl. „Hajzlíci!“ nadával jsem jim.
Dívali se na mě úkosem zpod svých zmoklých per. Konečně ticho! Není nad starou vodní kúru. Poučil jsem se od psychiatrů.
Pak se ten zelený se žlutou náprsenkou sehnul a klovl se do hrudi. Podíval se nahoru a začal hučet do červeného se zelenou náprsenkou a po chvilce jeli znova jako předtím.
Seděl jsem na pelesti a naslouchal jim. Přišel Picasso a kousl mě do kotníku.
To rozhodlo. Vzal jsem klec ven. Picasso šel se mnou. 10 000 much se vzneslo naráz do vzduchu. Položil jsem klec na zem, otevřel dvířka a posadil se na schody.
Oba ptáci pozorovali dvířka klece. Nedovedli to pochopit a zároveň tomu dobře rozuměli. Cítil jsem, jak se jejich mozečky snaží pracovat.
Měli tu stravu a vodu u nosu, co ale měl znamenat ten otevřený prostor?
Zelený se žlutou náprsenkou šel první. Seskočil ze svého bidélka do otevřených dvířek. Seděl tam a svíral drát klece. Rozhlížel se kolem dokola po mouchách. Stál tam 15 vteřin a snažil se rozhodnout. Pak mu v jeho hlavičce luplo. Nebo v její hlavičce. Neuletěl. Vystřelil kolmo vzhůru do oblohy. Nahoru, nahoru, nahoru, nahoru. Přímo vzhůru! Přímo vzhůru jako šíp! Seděli jsme tam s Picassem a dívali se. Ten pitomej opeřenec byl v tahu.
Pak byla řada na červeném se zelenou náprsenkou.
Červený váhal víc. Smažil se v mukách rozhodování. Lidé, ptáci, všichni se musejí pořád rozhodovat. Je to tvrdá hra.
Tak ten červený chlapík chodil dokola a rozmýšlel se. Žluté slunce. Bzučící mouchy. Člověk a pes, kteří ho pozorují. A celá ta obloha, celá obloha.
Bylo toho na něj moc. Červený papoušek skočil na drát. 3 vteřiny. FRNK!
Byl pryč.
Vzali jsme s Picassem prázdnou klec a vrátili se do domu.
Poprvé po mnoha týdnech jsem se dobře vyspal. Zapomněl jsem si dokonce nařídit budíka. Jel jsem po Broadwayi v New York City na bílém koni. Právě mě zvolili za starostu. Měl jsem obrovskýho ztopořenýho ptáka a pak po mně kdosi hodil hroudu bláta... a Joyce mnou zatřásla:
„Kde jsou papoušci?“
„Do hajzlu s papouškama! Já jsem starosta New Yorku!“
„Ptala jsem se tě na papoušky! Vidím tady jenom prázdnou klec!“ „Papoušci? Jací papoušci?“
„Probud se, do prdele!“
„Mělas v úřadě těžký den, miláčku? Vypadáš nakvašeně.“ „Kde JSOU PAPOUŠCI?“
„Říkalas, že je mám dát ven, pokud nebudu moct usnout.“ „Myslela jsem, abys je dal na zadní verandu nebo ven, ty blbče!“ „Blbče?“
„Jo, blbče! Chceš mi snad říct, žes ty ptáky pustil z klece? Chceš snad říct, žes, je fakt pustil z klece?“
„No, já můžu jenom říct, že nejsou zamčení v koupelně ani v kredenci.“
„Umřou tam venku hlady!“
„Můžou lovit žížaly, jíst bobule, všechno možný.“ „Nemůžou, to právě nemůžou. Nevědí jak! Umřou!“
„Bud' se to naučí, nebo umřou,“ řekl jsem a pak jsem se pomalu otočil a znova usnul. Kdesi v dálce jsem matně slyšel, jak si vaří večeři, pouští pokličky a lžíce na podlahu a nadává při tom. Ale Picasso byl v posteli se mnou. Picasso byl před jejími špičatými botkami v bezpečí. Natáhl jsem k němu ruku, on ji olízl; a potom jsem usnul.
Tedy na chvilku. Pak jen vím, že se se mnou začala mazlit. Procitl jsem a ona mi hleděla se šíleným výrazem do očí. Byla nahá a těsně před očima se mi houpala její prsa. Její vlasy mi lechtaly chřípí. Vzpomněl jsem si na její miliony, zvedl ji, otočil na záda a vrazil ho do ní.

22

Nebyla vlastně policajtkou, dělala policejní úřednici. A začínala mi čím dál častěji vyprávět o nějakém chlápkovi, který nosil fialovou sponu a byl „opravdový džentlmen“.
„Ach, on je tak laskavý!“ Slyšel jsem o něm každý večer.
„Tak jakýpak byl Fialový spona dnes večer?“ ptával jsem se. „Víš ty,“ řekla, „co se dneska přihodilo?“
„Ne, miláčku, právě proto se na to ptám.“ „Ach, to je ti TAKOVÝ džentlmen!“ „Tak dobře. Dobře. Co se stalo?“
„Víš, on tolik zkusil!“ „Samozřejmě.“ „Umřela mu žena, víš.“ „Ne, to nevím.“
„Nebud' tak jízlivý. Povídám ti, že mu zemřela žena a že ho to přišlo na účtech za doktory a za pohřeb na patnáct tisíc dolarů.“
„Dobře. No a?“
„Šla jsem po chodbě. On proti mně. Potkali jsme se. Podíval se na mě a tím svým tureckým přízvukem mi povídá: ,Ach, vy jste tak okouzlující! ` A víš, co udělal`“
„Ne, miláčku, pověz mi to. Rychle mi to řekni.“
„Políbil mě na čelo, zlehounka, úplně zlehounka. A pak šel dál.“ „Něco ti o něm můžu říct, miláčku. Chodí moc často do kina.“ „Jak ses to dověděl?“
„Co tím chceš říct?“
„Vlastní kino pro automobilisty. Chodí tam dohlédnout každý večer po práci.“
„To sedí,“ řekl jsem.
„Jenže je to takový džentlmen!“ řekla.
„Podívej, miláčku, nechci ranit tvoje city, ale...“ „Ale co?“
„Podívej, jsi z maloměsta. Ja prošel už padesát zaměstnání, možná sto. Nikdy jsem nikde nevydržel dlouho. Snažím se ti jen vysvětlit, že existuje taková hra, která se hraje v kancelářích po celé Americe. Lidi se nudí, nevědí, co by dělali, a tak si mezi sebou přehrávají romantické kancelářské příběhy. Většinu času to neznamená nic než zabíjení času. Někdy se jim podaří si bokem párkrát zašoustat. Ale i potom se jedná jen o koníček na vyplnění volného času, jako kuželky, televize nebo silvestrovský večírek v New Yorku. Musíš pochopit, že to vůbec nic neznamená, a pak ti to nemůže ublížit. Chápeš, co ti chci říct?“
„Myslím, že pan Partisian je upřímný.“
„Určitě skončíš probodnutá tou sponou, miláčku, nezapomeň, že jsem tě varoval. Měj se před těma slizákama na pozoru. Jsou vyčůraní jako falešnej pětník.“
„On není vyčůranej. Je to džentlmen. Skutečný džentlmen. Chtěla bych, abys byl taky džentlmen.“
Vzdal jsem to. Sedl jsem si na pohovku a vzal si svůj papír s rozvrhem a snažil se zapamatovat si Babcock Boulevard: Babcock se dělil na číslech: 14, 39, 51, 62. No a co? Copak si tohle nemůžu zapamatovat?

23

Konečně jsem měl den volna a víte, co jsem udělal? Vstal jsem brzy, dříve než se vrátila Joyce, a zašel dolů na trh trochu nakoupit, možná jsem zešílel. Procházel jsem tržištěm a neuhádnete, co jsem nakoupil namísto pěkného krvavého bifteku nebo kousku pečeného kuřete. Zmerčil jsem hadí oči a zamířil si to rovnou do orientální části a začal si plnit košík chobotnicemi, nohatkami, terčovkami, chaluhami a podobně. Pokladní se na mě udiveně podívala a začala markovat.
Když ten večer přišla Joyce domů, leželo to všechno připravené na stole. Uvařené chaluhy smíchané s kouskem nohatky a štůčky zlatavých, na másle smažených terčovek.
Vzal jsem ji do kuchyně a ukázal jí na všechny ty pokrmy ležící na stole.
„To jsem uvařil na tvou počest,“ řekl jsem, „ve jménu naší lásky.“ „Co to je sakra za sračky?“ zeptala se.
„Terčovky.“ „Terčovky?“ „Ano, uvědomuješ si, kolik století už tyhle a podobné dobroty
v Orientě nadšeně pojídají? Vzdejme chválu jim i sobě. Jsou na másle.“ Joyce se posadila ke stolu.
Začal jsem si cpát terčovky do pusy.
„Do háje, jsou skvělý, miláčku! OCHUTNEJ!“
Joyce nabodla jednu terčovku na vidličku a vložila si ji do úst, přičemž sledovala ostatní na svém taliřku.
Já si nacpal do pusy obrovskou porci pikantních chaluh. „Dobrý, co, miláčku?“
Převalovala terčovku v puse. „Usmažený do zlatova na másle!“
Nabral jsem si jich pár do hrsti a hodil si je do pusy. „Staletí jsou při nás, holka. Nemůžeme se splíst!“
Konečně své sousto spolkla. Pak zkoumala ostatní na taliři. „Všechny mají maličký řifky! To je strašný! Strašný!“
„Co je na řitích tak strašnýho, miláčku?“
Přiložila si ubrousek k ústům. Vstala a vyběhla na záchod. Začala zvracet. Já za ní z kuchyně ječel:
„CO JE NA ŘITÍCH ŠPATNÝHO, MILÁČKU? TY MÁŠ ŘIŤ, JÁ MÁM ŘIŤ! JDEŠ DO OBCHODU A KOUPÍŠ TAM KUS SVÍČKOVÉ, KTERÁ TAKY MĚLA ŘIŤ! ŘITĚ POKRÝVAJÍ CELIČKOU ZEMI! SVÝM ZPŮSOBEM I STROMY MAJÍ ŘITĚ, JENOM SE NEDAJÍ NAJÍT, JENOM SHAZUJÍ LISTÍ. TVOJE ŘIŤ, MOJE ŘIŤ, SVĚT JE ZAPLNĚNÝ MILIARDAMI ŘITÍ, ŘIŤ MÁ PREZIDENT, HOCH V AUTOMYČCE MÁ ŘIŤ, SOUDCE I VRAH MAJÍ ŘIŤ... DOKONCE I TVŮJ FIALOVEJ SPONA MÁ ŘIŤ!“
„Panebože, nech toho! NECH TOHO!“
Znova blila. Maloměsto. Otevřel jsem láhev saké a dal si loka.

24

Stalo se to asi o týden později kolem sedmé ráno. Poštěstil se mi další den volna a po dvou číslech jsem se ve spánku, znaveném spánku, tulil k Joycinu zadečku, k její řiti, když vtom se rozezvučet zvonek u dveří a já šel otevřít.
Stál tam malý mužíček s motýlkem. Vrazil mi do ruky jakési papíry a zmizel.
Byly to formuláře k rozvodu. Mé miliony byly v čudu. Neměl jsem však zlost, protože jsem s jejími miliony stejně nikdy nepočítal. Vzbudil jsem Joyce.
„Co je?“
„Nemohlas mě nechat vzbudit v nějakou slušnější hodinu?“ Ukázal jsem jí papíry.
„Je mi to líto, Hanku.“
„To je v pořádku. Akorát jsi mi to měla říct. Já bych souhlasil. Dvakrát jsme se milovali, smáli se a užívali si. Nerozumím tomu. A tys to celou dobu věděla. To mě teda podrž, jestli někdy pochopím ženský.“
„Podívej, já zažádala o rozvod, když jsme se pohádali. Myslela jsem si, že kdybych čekala, až budu mít chladnou hlavu, nikdy to neudělám.“ „Fajn, miláčku, já obdivuju čestný ženský. Je to Fialovej spona?“ „Je to Fialovej spona,“ řekla.
Zasmál jsem se. Byl to poněkud trpký smích, to připouštím. Ale byl to smích.
„Na druhej pokus je to snadný. Ale budeš s ním mít problémy. Přeju ti hodně štěstí, holka. Víš, bylo toho dost, co jsem na tobě miloval, a nešlo tak moc o ty tvoje peníze.“
Začala štkát do polštáře, ležela na břiše a celá se třásla. Byla to maloměstská holka, rozmazlená a zmatená. Třásla se, brečela, vůbec to nepředstírala. Bylo to hrozné.
Peřina spadla a já zíral na její záda, lopatky trčící vzhůru, jako by jí měla narůst křídla, vyrašit skrz kůži. Malé lopatky. Byla bezmocná. Vlezl jsem si do postele, hladil ji po zádech, hladil a hladil, tišil ji - a pak se sesypala znovu:
„Ach, Hanku, já tě miluju, miluju tě, je mi to strašně líto, je mi to tak strašně líto, tak líto!“
Opravdu ji to žralo.
Po chvíli jsem začal mít pocit, že jsem to já, kdo se rozvádí. Pak jsme si to rozdali na rozlučku se starými dobrými časy. Nechala si byt, psa, mouchy i pelargonie.
Dokonce mi pomohla sbalit věci. Pečlivě skládala kalhoty do kufrů. Sbalila mi spodky a břitvu. Když jsem byl přichystaný k odchodu, propukla znova v pláč. Kousl jsem ji do ucha, do pravýho, a pak jsem sešel se s kufry se schodů. Nasedl jsem do auta a začal bezcílně jezdit městem po ulicích a hledal vývěsku „K pronajmutí“.
Zdálo se, že to není až tak neobvyklá věc.

Poštovní úřad, část druhá