III.

1

Rozvod jsem nerozporoval, k soudu jsem nešel. Joyce mi dala automobil. Neuměla řídit. Přišel jsem akorát o tři čtyři miliony. Ale zůstala mi pošta.
Na ulici jsem potkal Betty.
„Viděla jsem tě s tou děvkou před nedávnem. To není tvůj typ.“ „Žádná není můj typ.“
Řekl jsem jí, že je to pryč. Šli jsme na pivo. Betty zestárla, rychle. Byla silnější. Přišly vrásky. Kůži pod krkem měla vytahanou. Bylo to smutné. Ale i já zestárl.
Betty přišla o zaměstnání. Psa jí přejeli. Sehnala si práci jako servírka, pak ji propustili, když se kavárna rušila kvůli demolici, protože se tam měla stavět jakási kancelářská budova. Bydlela teď v malé místnůstce v hotýlku ztracených existencí. Měnila tam povlečení a myla záchody. Chlastala víno. Navrhla, že bychom to mohli dát zase dohromady. Já řekl, že bychom s tím měli nějaký čas počkat. Vzpamatovával jsem se právě ze špatné zkušenosti.
Vrátila se k sobě a vzala si na sebe svoje nejlepší šaty a vysoký podpatky, pokusila se upravit. Táhl z ní však příšerný smutek.
Koupili jsme si sedmičku whisky a pár piv a šli do mého bytu ve čtvrtém patře starého činžáku. Zvedl jsem telefon a nahlásil se jako nemocný. Seděl jsem naproti Betty. Zkřížila nohy, pohupovala podpatkama, trochu se smála. Bylo to jako za starých časů. Skoro. Něco tomu chybělo.
V těch dobách když jste nahlásili nemoc, posílala pošta do bytu na kontrolu zdravotní sestru, aby se ujistili, že neflámujete po nočních klubech nebo nehrajete v herně poker. Bydlel jsem blízko hlavní pošty, takže kontrolovat mě bylo pro ně značně pohodlné. Seděli jsme s Betty asi dvě hodiny, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Co je to?“
„To je v pořádku,“ zašeptal jsem, „bud' zticha! Sundej si ty vysoký podpatky, jdi do kuchyně a ani se tam nehni.“
„MOMENTÍK!“ zavolal jsem ke dveřím.
Zapálil jsem si cigaretu, aby mi nepáchlo z pusy, šel jsem ke dveřím a otevřel je na řetízek. Byla to zdravotní sestra. Ta samá. Znali jsme se.
„Jaké máte problémy?“ zeptala se. Vypustil jsem kroužek kouře.
„Je mi zle od žaludku.“ „Jste si tím jistý?“
„Je to určitě žaludek.“
„Podepíšete se mi tady, že jsem tu byla a že jste byl doma?“ „Jistě.“
Sestra mi podala formulář škvírou ve dveřích. Podepsal jsem a vrátil jí ho stejnou cestou zpět.
„Přijdete zítra do práce?“
„To nemůžu vědět. Když mi bude dobře, přijdu. Když ne, zůstanu doma.“
Podívala se na mě úkosem a odešla. Bylo mi jasné, že ze mě cítila whisky. Práskne mě? Spíš ne, příliš mnoho dokazování - možná se jen smála, když s tou svou černou taštičkou nasedala dole do auta.
„V pořádku,“ řekl jsem, „obuj si boty a pojd' sem.“ „Kdo to byl?“
„Zdravotní sestra z pošty.“ „Už je pryč?“
„Jo.“
„To dělají pořád?“
„Ještě ani jednou nevynechali. Tak to ted' pořádně oslavíme!“
Šel jsem do kuchyně a nalil dva pořádný škopky. Vrátil jsem se a podal panáka Betty.
„Salut!“ řekl jsem.
Pozdvihli jsme sklenice vysoko a přiťukli si. Pak se rozezvučel budík, a to pěkně hlasitě.
Trhl jsem sebou, jako by mě střelili do zadku. Betty nadskočila půl metru vysoko a postavila se. Přiskočil jsem k budíku a zastavil zvonek. „Panebože,“ řekla, „málem jsem se z toho podělala!“
Oba jsme se rozesmáli. Pak jsme si zase sedli. Dali jsme si pořádnýho panáka.
„Měla jsem kluka, kterej dělal na okrese,“ řekla. „Tam posílali inspektora, chlapa, ale ne pokaždý, možná tak při každý pátý absenci. Tak jednou večer popíjím s Harrym - tak se jmenoval: Harry. Popíjím teda ten večer s Harrym a najednou se ozve zaklepání na dveře. Harry sedí na pohovce úplně oblečený. ,Kristepane! ` vyjekne a skočí do postele celej oblečenej a tahá na sebe peřinu. Já zastrčila láhve a sklenice pod postel a otevřela dveře. Chlápek vešel dovnitř a posadil se na pohovku. Harry měl na sobě dokonce i boty a ponožky, ale teď byl celej zachumlanej pod peřinou. A ten chlápek říká: „Jak se vám vede, Harry?“ A Harry říká: „Není to žádná sláva. Ta paní se o mě stará.“ A ukazuje na mě. Já tam sedím opilá. ,Doufám, že se brzy uzdravíte, Harry,` řekl ten chlápek a pak odešel. Jsem si jistá, že viděl ty láhve a sklenice pod postelí a vím na beton, že mu bylo jasný, že Harry nemá až tak veliký nohy. Byli jsme z toho dost nervózní.“
„Do prdele, proč nenechají člověka žít? Chtějí, aby byl pořád v zápřahu.“
„Samo.“ Ještě chvíli jsme pili a pak jsme šli do postele, ale nebylo to stejný, nikdy to není stejný - nakupily se mezi nás věci, co se mezitím staly. Díval jsem se, jak jde do koupelny, všiml si jejích vrásek a záhybů pod hýžděmi. Ubohá holka. Ubohá ubohá holka. Joyce byla pevná a tvrdá - člověk ji stisknul a měl dobrý pocit. U Betty to tak dobrý pocit nebyl. Bylo to smutné, hrozně smutné. Když se Betty vrátila, neprozpěvovali jsme, nesmáli se, dokonce jsme se ani nehádali. Seděli jsme a potmě popíjeli, kouřili cigarety, a když jsme šli spát, nepřiložil jsem chodidlo k jejímu tělu ani ona k mýmu, jak jsme to dělávali. Spali jsme, aniž jsme se dotýkali.
Oba jsme se cítili podvedeni.

2

Zatelefonoval jsem Joyce.
„Jak to jde s Fialovým sponou?“ „Nechápu to,“ řekla.
„Co dělal, když jsi mu řekla, že se rozvádíš?“
„Seděli jsme proti sobě v kantýně, když jsem mu to řekla.“ „Jak to přijal?“
„Upadla mu vidlička. Zůstal s pusou dokořán. Řekl: ,Co`?“` „Poznal, že to myslíš vážně.“
„Nechápu to. Od té doby se mi vyhýbá. Když ho potkám na chodbě, prchá pryč. Nesedává už se mnou u stolu při obědě. Tváří se tak... no, skoro až... chladně.“
„Miláčku, existují i jiní muži. Zapomeň na toho chlápka. Ohlídni se po někom jiným.“
„Je těžký na něho zapomenout. Na to, jakej býval dřív.“ „Ví, že máš peníze?“
„Ne, nikdy jsem se mu o tom nezmínila, nemůže o tom vědět.“ „No tak jestli ho chceš...“
„Ne, ne! Tímhle způsobem ho dostat nechci!“ „Tak to je v pořádku. Sbohem, Joyce.“ „Sbohem, Hanku.“
Nedlouho poté jsem od ní dostal dopis. Byla zpátky v Texasu. Babička hrozně stonala, podle všeho očekávání neměla už být dlouho naživu. Lidi se ptali po mně. A tak dál. S láskou, Joyce.
Odložil jsem dopis a bylo mi jasný, že tomu skrčkovi nejde do hlavy, čím jsem si to mohl zkazit. Ten třasořitka si myslel, jak jsem vyčůranej. Bylo tvrdý ho takhle zklamat.

3

Pak si mě zavolali na osobní do staré budovy Federální správy. Nechali mě čekat obligátních pětačtyřicet minut nebo snad hodinu a půl.
Potom se ozval jakýsi hlas: „Pan Chinaski?“ „Jo,“ řekl jsem.
„Pojďte dál.“
Zavedli mě k jednomu ze stolů. Seděla tam nějaká baba. Vypadala docela sexy, taková osma- devětatřicítka, vypadalo to však, jako by své sexuální ambice odložila stranou kvůli jiným věcem nebo jako by si jich dosud nikdo nevšímal.
„Posaďte se, pane Chinaski.“ Posadil jsem se.
Holka, pomyslel jsem si, s tebou by to byla určitě pořádná jízda. „Pane Chinaski,“ řekla, „nebyli jsme si jistí, jestli jste tento dotazník vyplnil správně.“
„Ehm?“ „Máme na mysli váš trestní rejstřík.“
Podala mi list papíru. V jejích očích nebylo po sexu ani stopy. Uvedl jsem tam asi osm nebo deset případů, kdy jsem skončil na záchytce. Byl to pouhý odhad. Neměl jsem sebemenší představu o datech. „Uvedl jste opravdu všechno?“ zeptala se mě.
„Hmmm, hmmm, nechte mě chvilku přemýšlet...“
Bylo mi jasný, co po mně chce. Chtěla, abych odpověděl „ano“, a pak by mě dostala.
„Moment... Hmmm. Hmmm.“ „Ano?“ řekla.
„No jo! Panebože!“ „Copak?“
„Šlo buď o opilost v autě nebo o řízení v opilosti. Asi před čtyřmi lety nebo tak nějak. Přesné datum nevím.“
„A to vám vypadlo z paměti?“
„Ano, skutečně. Jinak bych to napsal.“ „Tak dobře. Napište to.“
Napsal jsem to do formuláře.
„Pane Chinaski. To je dost závažný rejstřík. Chtěla bych, abyste nám ta provinění objasnila - je-li to možné - obhájil své dnešní zaměstnání u nás.“
„Dobře.“ „Na odpověď máte deset dnů.“
Nechtěl jsem tu práci zase za každou cenu. Ta ženská mě ale iritovala.
Nakoupil jsem si pár vyhlášek a zákonů a k tomu modrý, velice úředně vyhlížející šanon a na ten večer jsem se nahlásil jako nemocný. Pořídil jsem si sedmičku whisky a karton piva, sedl ke stroji a pustil se do toho. Po ruce jsem měl slovník. Každou chvíli jsem nalistoval nějakou stránku, našel si nějaké dlouhé nesrozumitelné slovo a postavil na něm větu nebo celý odstavec. Celé to mělo 42 stran. Zakončil jsem: „Kopie tohoto prohlášení budou předány tisku, televizi a dalším sdělovacím prostředkům.“
Samé sračkoidní pindy.
Úřednice povstala za přepážkou a ujala se mého případu osobně: „Pane Chinaski?“
„Ano?“ Bylo devět hodin ráno. Den poté, co mě požádala o vysvětlení mých přestupků. „Chviličku.“
Přešla s mými dvaačtyřiceti stránkami zpátky ke stolu. Četla a četla a četla. Kdosi jí četl přes rameno. Pak už byli 2, 3, 4, 5. A všichni četli. 6, 7, 8, 9. Všichni četli.
No a co, pomyslel isem si.
Pak jsem zaslechl z davu: „Všichni géniové jsou opilci!“ Jako kdyby to celou záležitost vysvětlovalo. Zase někdo viděl moc filmů. Vstala od stolu s mým dvaačtyřicetistránkovým spisem v ruce.. „Pane Chinaski?“
„Ano'?“
„Váš případ bude mít pokračování. Dáme vám vědět.“ „Zatím mám zůstat v práci?“
„Zatím zůstaňte v práci.“ „Hezký den přeji,“ řekl jsem.

4

Jednou večer mě přiřadili na štokrle vedle Butchnera. Ten netřídil žádnou poštu. Ten tam jen seděl. A žvanil.
Přišla nějaká mladá holka a sedla si na konci uličky. Slyšel jsem Butchnera: „Jo jo, ty kundo! Ty určitě chceš, abych ti ho tam vrazil, že jo? To bys chtěla, ty kundo, že jo?“
Třídil jsem dál. Šel kolem vedoucí. Butchner povídá: „Mám tě na seznamu, ty buzíku! Já tě dostanu, ty zkurvenej buzíku! Ty zasranej hajzle! Čuráku!“
Šéfové nechávali Butchnera na pokoji. Každý nechával Butchnera na pokoji.
Pak jsem ho uslyšel znova: „No tak, miláčku! Ten výraz tvýho ksichtu se mi nelíbí! Mám tě na seznamu, ty buzíku! Jsi úplně první na mým seznamu! Dostanu se ti na kůži! Hej, mluvím s tebou! Slyšíš mě?“
Už toho bylo trochu moc. Odhodil jsem zbylou poštu.
„Tak fajn,“ řekl jsem mu, „nemůžu už ty tvý kecy vystát. Už se nesnesu dívat na tu tvou držku! Chceš si to rozdat tady nebo venku?“ Podíval jsem se na Butchnera. Mluvil ke stropu, šílený:
„Říkal jsem ti: jsi první na mým seznamuj Dostanu tě a natrhnu ti prdel!“
Panebože, pomyslel jsem si, to jsem teda narazil na toho pravýho! Ostatní úředníci byli úplně zticha. Nemohl jsem jim to mít za zlé. Vstal jsem, že si natočím sklenici vody. Vrátil jsem se. O dvacet minut později jsem vstal, abych si udělal svou desetiminutovou přestávku. Když jsem se vrátil, čekal na mě vedoucí. Tlustý černoch něco přes padesát. Křičel na mě:
„CHINASKI!“ „Co se děje, člověče?“ zeptal jsem se.
„Opustil jste během půl hodiny dvakrát svoje místo!“
„Jo, poprvý jsem se šel napít. 30 vteřin. A pak jsem měl přestávku.“ „Představte si, že byste pracoval u pásu! Od pásu byste nemohl odejít dvakrát během třiceti minut!“
Tvář se mu celá leskla vztekem. Bylo to šokující. Vůbec jsem to nechápal.
„PÍŠU VÁM DŮTKU!“ „Dobře,“ řekl jsem.
Šel jsem zpátky a posadil se vedle Butchnera. Vedoucí přiběhl s napsanou důtkou. Byla napsaná rukou. Nedokázal jsem to ani přečíst. Psal to v takovém vzteku, že z toho vyšly jen skvrny a škrtance.
Složil jsem si důtku do úhledného čtverečku a strčil ji do zadní kapsy. „Já toho hajzla zabiju!“ řekl Butchner.
„Doufám, že to uděláš, tlouštíku,“ řekl jsem, „doufám, že to uděláš.“

5

Byly to dvanáctky v noci plus šéfové plus úředníci plus skutečnost, že tam bylo tělo na těle a vy jste sotva dýchali, plus zatuchlé smažené jídlo v „neziskové“ kantýně.
Plus CP1. Centrální pošta 1. Žádný jiný rozvrh se nedal srovnávat s Centrální poštou 1. Ta zahrnovala asi 1/3 všech ulic ve městě a jejich dělení podle směrovacích čísel. Bydlel jsem v jednom z největších měst Spojených států. Mělo spoustu ulic. Následovala CP2. A CP3. Každou zkoušku jste museli absolvovat během devadesáti dnů, na tři pokusy, s výsledkem 95 procent nebo lepším, 100 lístků ve skleněné kleci, 8 minut, propadneš a pošlou tě kandidovat na ředitele General Motors, jak říkal ten chlap. Těm, co prošli, dávali napodruhé a napotřetí trochu jednodušší rozvrhy. Ale při těch nočních dvanáctkách a zrušených dnech volna to bylo pro většinu příliš. Z naší původní skupiny sto padesáti nebo snad dvou set lidí už nás zbylo jen asi sedmnáct nebo osmnáct.
„Jak můžu v noci dvanáct hodin pracovat, spát, jíst, mýt se, jezdit z práce a do práce, prát si, platit účty za plyn a nájem, měnit pneumatiky, stihnout všechny tyhle věci, který se musejí udělat, a ještě přitom studovat rozvrh?“ zeptal jsem se jednoho z instruktorů ve školicím středisku.
„Zkuste vynechat spánek,“ odpověděl mi.
Podíval jsem se na něho. Nedělal si ze mě prdel. Ten vůl to myslel smrtelně vážně.

6

Zjistil jsem, že jediný čas ke studiu je před spaním. Byl jsem vždycky příliš unavený, abych si chystal snídani, takže jsem jen šel ven a koupil si kartou piva, položil si ho na židli vedle postele, otevřel první plechovku, pořádně si přihnul a pak jsem rozevřel složku s rozvrhem. Když jsem se dostal ke třetí plechovce, musel jsem většinou složku odložit. Víc se toho do mě nalít nedalo. Pak už jsem jen dopíjel zbývající pivo, seděl jsem na posteli a zíral do zdi. S poslední plechovkou jsem usínal. A když jsem se vzbudil, zbýval čas tak akorát na záchod, vykoupat se, najíst se a jet tam nazpátek.
A nedalo se na to zvyknout, prostě jste byli jen pořád unavenější. Při cestě domů jsem si vždycky koupil ten svůj karton a jednou ráno jsem byl už opravdu hotový. Vysoukal jsem se po schodech (nebyl tam výtah) a strčil klíč do zámku. Dveře se otevřely. Někdo vyměnil v celým bytě nábytek, položil nový koberec. Nábytek byl taky nový.
Na pohovce seděla nějaká ženská. Vypadala dobře. Mladá. Dobrý nohy. Blondýna.
„Nazdar,“ řekl jsem, „nedáš si pivo?“ „Ahoj!“ odpověděla. „Fajn, jedno si dám.“ „Líbí se mi, jak to tady prohlídlo,“ řekl jsem jí. „To jsem dělala sama.“
„Ale proč?“
„Prostě se mi chtělo,“ řekla. Oba jsme seděli a pili pivo.
„Jsi skvělá,“ řekl jsem. Odložil jsem plechovku a políbil ji. Položil jsem jí ruku na koleno. Bylo to pěkný koleno.
Pak jsem si znova loknul piva.
„Ano,“ řekl jsem, „fakt se mi líbí, jak to tady ted' vypadá. Opravdu mi to zvedlo náladu.“
„To je od tebe pěkný. Mému manželovi se to taky líbí.“
„A proč teda tvůj manžel... Cože`? Tvůj manžel? Hele, co je tohle za číslo bytu?“
„309.“ „309? Milosrdný Bože! Jsem ve špatným patře! Já bydlím ve čtyřista devítce. Otevřel jsem si svým klíčem u vás dveře.“
„Jen se posaď, drahoušku,“ řekla. „Ne, ne, ne...“
Popadl jsem čtyři zbývající piva.
„Proč ten spěch tak najednou?“ zeptala se.
„Někteří mužští jsou hotoví šílenci,“ řekl jsem a sunul se ke dveřím. „Co tím chceš říct?“
„Chci tím říct, že někteří chlapi svý manželky milují.“ Rozesmála se: „Nezapomeň, kde bydlím.`'
Zavřel jsem dveře a vylezl o patro výš. Pak jsem otevřel dveře u sebe. Nikdo tam nebyl. Nábytek byl starý a odřený, koberec vyrudlý. Na podlaze se válely prázdné plechovky od piva. Byl jsem na správném místě.
Svlékl jsem se, vlezl si do postele sám a vyžahl další pivo.

7

Když jsem pracoval na poště v Dorsey, slyšel jsem pár starých pošťáckých vlků špičkovat o Velkým tatkovi Greystonovi, jak si musel koupit magneťák, aby se naučil svoje rozvrhy. Velkej taťka si namluvil rozvrh na pásek a pak to poslouchal furt dokola. Velkýmu taťkovi se říkalo Velkej taťka pochopitelně ze zjevných důvodů. Dostal s tím svým klackem 3 ženský do nemocnice. Jednou si našel i nějakýho hošana. Teplouše jménem Carter. Roztrhl i toho Cartera. Cartera odvezli do nemocnice do Bostonu. Říkalo se, že Carter musel až do Bostonu, protože na celým západním pobřeží se nenašlo dost nití, aby ho mohli po Taťkově řádění pořádně zašít. Ať už to byla pravda, nebo ne, rozhodl jsem se, že to s magnetofonem vyzkouším. Měl bych po starostech. Mohl bych to nechat na dobu, kdy budu spát. Kdesi jsem se dočetl, že se ve spánku dá učit přes podvědomí. Zdálo se mi, že je to nejjednodušší řešení. Koupil jsem si magneťák a pár pásků.
Namluvil jsem rozvrh na pásek, lehl si s pivem do postele a poslouchal:
„A ted', NA HIGGINS PATŘÍ 42 HUNTER, 67 MARKLEY, 71 HUDSON, 84 EVERGLADES! A TEĎ POSLOUCHEJ, POSLOUCHEJ, CHINASKI: NA PITTSFIELD PATŘÍ 21 ASHGROVE, 33 SIMMONS, 46 NEEDLES! POSLOUCHEJ, CHINASKI, POSLOUCHEJ: NA WESTHAVEN PATŘÍ 11 EVERGREEN, 24 MARKHAM, 55 WOODTREE! CHINASKI, POZOR, CHINASKI! NA PARCHBLEAK PATŘÍ...“
Nefungovalo to. Vlastní hlas mě uspával. Nedařilo se mi dostat přes třetí pivo.
Zanedlouho jsem se vykašlal na magnetofon i na učení. Prostě jsem jen vypil svých 6 vysokých plechovek piva a šel spát. Nerozuměl jsem tomu. Myslel jsem dokonce i na to, že zajdu k psychiatrovi. Představoval jsem si tu scénu:
„Tak prosím.“ , „No, prostě je to takhle.“
„Jen pokračujte. Chcete se položit na pohovku?“
„Ne, díky. Okamžitě bych usnul.“
„Tak pokračujte, prosím.“ „Nechci prostě přijít o práci.“ „To je rozumné.“
„Jenže se musím naučit další 3 rozvrhy a udělat z nich testy, abych o ni nepřišel.“
„Rozvrhy? Co jsou to ,Rozvrhy`?“
„To když lidi nenapíšou směrovací čísla. Někdo ten dopis musí roztřídit. Takže musíme ty rozvrhy studovat po dvanáctihodinových nočních šichtách.“
„No a?“
„Nemůžu ten list papíru ani zvednout. Když to udělám, vypadne mi z ruky.“
„Vy se ty rozvrhy nemůžete naučit?“
„Ne. A to musím roztřídit ve skleněné kleci 100 lístků s přesností alespoň 95 procent, jinak mě vyhodí. A já tu práci potřebuju.“
„Proč se ty rozvrhy nemůžete naučit?“
„Kvůli tomu jsem tady. Abych se zeptal vás. Musím být blázen. Jenže tu jsou všechny ty ulice a různými směry v nich procházejí hranice jednotlivých obvodů. Tady, podívejte.“
A podal bych mu šestistránkový rozvrh, nahoře scvaknutý sešívačkou, s drobounkým oboustranným tiskem.
Zalistoval by stránkami.
„A tohle všechno si máte zapamatovat?“ „Ano, pane doktore.“
„Tak tedy, milý pane,“ podával mi listy zpátky, „vy vůbec nejste blázen, že se vám to nechce učit. Daleko spíš byl se klonil k názoru, že byste byl blázen, kdybyste se to naučit chtěl. Bude to 25 dolarů.“
Udělal jsem si tedy psychoanalýzu sám a ušetřil. Něco se s tím ale dělat muselo.
Pak mě to napadlo. Bylo ráno, asi za pět minut čtvrt na deset. Zatelefonoval jsem na Federální správu, na osobní oddělení.
„Slečnu Gravesovou. Chtěl bych mluvit se slečnou Gravesovou, prosím.“
„Haló?“ Byla to ona. Ta děvka: Když jsem s ní mluvil, začal jsem si ho honit: „Slečno Gravesová, tady je Chinaski. Podal jsem odpověd' na vaše obvinění, že mám špatný rejstřík. Nevím, jestli si na mě pamatujete.“ „Pamatujeme si vás, pane Chinaski.“
„Dospělo se už k nějakému rozhodnutí?“ „Prozatím ne. Dáme vám vědět.“
„Tak dobře. Mám ale takový problém.“ „Ano, pane Chinaski?“
„Učím se ted CP1.“ Odmlčel jsem se. „Ano?“ řekla tázavě.
„Zdá se mi to hrozně těžké, připadá mi takřka nemožné se ten rozvrh naučit, vkládat do toho veškerý svůj volný čas, když to možná k ničemu nebude. Myslím tím, že mohu být zproštěn služby u pošty kteroukoli chvíli. Žádat po mně učit se ten rozvrh není za těchto okolností spravedlivé.“
„Dobře, pane Chinaski. Zavolám do školicího střediska a nařídím jim, aby vás zprostili výuky rozvrhů, dokud nedojdeme k nějakému závěru stran vašeho případu.“
„Děkuji vám, slečno Gravesová.“
„Přeji vám hezký den,“ řekla a zavěsila.
Byl to hezký den. Jak jsem si ho tak během telefonátu honil, dostal jsem chuť sejít dolů do tři sta devítky. Ale rozhodl jsem se neriskovat a vystačit si sám. Dal jsem si slaninu s vejci a oslavil to litříkem piva.

8

Pak nás už zbylo jen asi šest nebo sedm. CP1 byla pro zbytek jednoduše příliš velké sousto.
„Jak ti jde rozvrh, Chinaski?“ ptali se mě. „Úplně bez problémů,“ odpovídal jsem. „Tak fajn, co patří na Woodburn?“ „Woodburn?“
„Ano, Woodburn.“
„Poslyšte, nechci se tím zabývat při práci. Otravuje mě to. Člověk má dělat vždycky jen jednu věc.“

9

Vánoce jsem trávil s Betty. Upekla krocana a popíjeli jsme. Betty mívala vždycky ráda vysokánský vánoční stromek. Musel mít na výšku aspoň sedm stop a půl stopy kmínek, spoustu světýlek, žárovičký, stříbro a podobný kraviny. Popíjeli jsme ze dvou sedmiček whisky, milovali se, snědli jsme krocana a znova pili. Šroubek ve stojanu byl uvolněný a stojan sám nebyl dost velký, aby takový strom udržel. Pořád jsem ho rovnal. Betty se natáhla na postel a odpadla. Já pil na podlaze jen ve spodkách. Pak jsem se natáhl taky. Zavřel jsem oči. Cosi mě probudilo. Otevřel jsem oči. Právě včas, abych zahlédl, jak se na mě ten strom s rozpálenýma žárovkama pomalu sesouvá a špičatá hvězda míří dolů jako dýka. Příliš jsem nechápal, co se děje. Vypadalo to jako konec světa. Nebyl jsem schopen pohybu. Větve stromu mě zajaly do svého náručí. Ležel jsem pod nimi. Žárovičky naplno žhnuly.
„KRISTEPANE, SMILOVÁNÍ! PANEBOŽE, POMOC! JEŽIŠMARJÁ! POMÓC!“
Žárovky mě pálily. Překulil jsem se doleva, ze zajetí se nedostal, tak jsem se stočil doprava.
„KRUCINÁL!“ Konečně se mi podařilo zespodu vysoukat. Betty se taky vzbudila a vyskočila z postele.
„Co se stalo`? Co to má znamenat?“
„COPAK TO NEVIDÍŠ'? TEN ZATRACENEJ STROMEK MĚ MÁLEM ZABIL!“
„Cože?“ „JO, JEN SE NA MĚ PODÍVEJ!“
Všude po těle jsem měl zarudlý popáleniny. „Ty moje chudinko ubohá!“
Přešel jsem k zásuvce a vytáhl šňůru ze zdi. Žárovky zhasly. Zvíře zdechlo.
„Ubohej stromečku můj!“ „Tvůj ubohej stromeček?“ „Jo, byl tak krásnej!“
„Ráno ho zase postavím. Teď mu nevěřím. Dávám mu na noc volno.“
Nelíbilo se jí to. Viděl jsem na obzoru hádku, a tak jsem ten krám opřel o židli a znova rozsvítil světýlka. Kdyby popálil prsa nebo prdel jí, vyhodila by ho oknem. Říkal jsem si, že .jsem se zachoval víc než laskavě.
Několik dní po Vánocích jsem se za Betty zastavil. Ve tři čtvrtě na devět ráno seděla v pokoji opilá. Nevypadala moc dobře, ale já koneckonců taky ne. Zdálo se, jako by jí každý nájemník daroval lahvinku. Měla tam víno, vodku, různý druhy whisky. Nejlevnějši značky. Pokoj byl plný flašek.
„Ti idioti! To nikoho nenapadne nic lepšího? Jestli tohle všechno vypiješ, tak tě to spolehlivě zabije!“
Betty na mě jen koukala. Ten pohled mluvil za všechno.
Měla dvě děti, které za ní nikdy nepřijely ani jí nepsaly. Byla to uklízečka v laciném hotelu. Když jsem ji potkal poprvé, měla na sobě drahé šaty a na elegantních kotnících jí perfektně seděly drahé střevíce. Měla dobře rostlou postavu, byla skoro krásná. S vášnivýma očima. Usměvavá. Odešla od bohatého manžela, rozvedla se s ním, a on se zabil v opilosti při autonehodě kdesi v Connecticutu a shořel na uhel. „Nikdy se ti nepodaří ji zkrotit,“ říkali mi lidi.
Tak takhle to dopadlo. Ale měl jsem nápad, jak jí pomoct. „Poslyš,“ povídám, „měl bych to všechno odsud odnýst. Dám ti z toho občas nějakou láhev. Nevypiju ti to.“
„Nech ty flašky na pokoji,“ řekla Betty. Ani se na mě nepodívala. Měla pokoj v posledním patře, seděla u okna a pozorovala ranní provoz. Přistoupil jsem k ní. „Hele, jsem unavený. Musím jít. Jen si, proboha, dávej na ten chlast bacha!“
„Samo,“ odpověděla.
Naklonil jsem se k ní a políbil ji na rozloučenou.
Asi po deseti dnech jsem přišel znova. Na zaklepání se nikdo neozýval. „Betty! Betty! Jsi v pořádku?“
Zmáčkl jsem kliku. Dveře nebyly zamčené. Postel byla vzhůru nohama. Na prostěradle byla obrovská skvrna od krve.
„Do prdele!“ vypravil jsem ze sebe. Všechny flašky byly pryč.
Pak jsem se rozhlédl kolem sebe. Barák patřil nějaké Francouzce ve středních letech. Ta stála ve dveřích.
„Leží ve Všeobecné nemocnici. Bylo jí strašně zle. Včera v noci jsem zavolala pohotovost.“
„Vypila všechno, co tady měla?“ „Nebyla na to tak úplně sama.“
Seběhl jsem se schodů a nasedl do auta. Dojel jsem k nemocnici. 7na1 jsem to tam dobře. Řekli mi, na kterém pokoji leží.
V malé. místnosti byly stěsnány tři čtyři postele. Přes uličku seděla na posteli nějaká ženská, žvýkala jablko a smála se spolu se dvěma svými návštěvnicemi. Zatáhl jsem kolem Betty závěs, posadil se na stoličku a naklonil se nad ni.
„Betty! Betty!“ . Dotkl jsem se její paže:
„Betty !“
Otevřela oči. Opět byly krásné. Jasně modré a klidné. „Věděla jsem, že to budeš ty,“ řekla.
Pak oči zase zavřela. Pootevřela rty. V levém koutku se jí nashromáždily žluté sliny. Vzal jsem kapesník a otřel je. Očistil jsem jí obličej, ruce a krk. Vzal jsem další kapesník a vymačkal jí na jazyk trochu vody. Pak malinko víc. Navlhčil jsem jí rty. Uhladil vlasy. Za závěsem, který nás od nich odděloval, jsem slyšel ustavičně se smát ty ženské.
„Betty, Betty, Betty. Prosím tě, chci, aby ses napila ještě vody, hlt vody, ne moc, jen jeden hlt.“
Nereagovala. Snažil jsem se deset minut. Nic.
Na rtech se jí zase nashromáždily sliny. Utřel jsem je.
Pak jsem vstal a shrnul závěs zpátky. Zíral jsem na ty 3 ženské. Vyšel jsem ven a promluvil se sestrou u přepážky.
„Poslyšte, proč nic neděláte s tou ženou na lůžku 45c? S Betty Williamsovou?“
„Děláme všechno, co je v našich silách, pane.“ „Nikdo ale u ní není.“
„Chodíme na pravidelné kontroly.“
„Kde jsou ale doktoři? Nikde nevidím žádný doktory.“ „Lékař ji prohliží, pane.“
„Proč ji tam necháváte jen tak ležet?“ „Děláme všechno, co umíme, pane.“
„PANE PANE PANE! NECHTE SI LASKAVĚ TOHO ,PÁNA`. Vsadím se, že kdyby šlo o prezidenta, guvernéra nebo starostu nebo prostě o nějakýho zazobanýho parchanta, byl by pokoj plnej doktorů, kteří by se snažili něco udělat! Proč necháváte lidi takhle umírat? Může snad člověk za to, že je chudý?“
„Říkám vám, pane, že děláme VŠECHNO, co umíme.“ „Za dvě hodiny se vrátím.“
„Vy jste její manžel?“
„Býval jsem podle všeho její manžel.“ „Můžete nám dát své jméno a telefonní číslo?“ Řekl jsem jí to a pak jsem rychle utekl.

10

Pohřeb měl být o půl jedenácté, ale bylo už pořádně horko. Měl jsem na sobě laciný černý oblek, který jsem si ve spěchu koupil a nechal upravit na míru. Byl to můj první oblek za celá léta. Vypátral jsem je jího syna. Vezli jsme se v jeho novém mercedesu. Našel jsem ho s pomocí kousku papíru, na němž jsem měl adresu jeho tchána. Dvě meziměsta a měl jsem ho. Než dorazil, byla už jeho matka mrtvá. Umřela, když jsem telefonoval. Ten kluk, Larry, se nikdy takzvaně nezařadil do společnosti. Měl ve zvyku krást svým kamarádům auta, ale dařilo se mu mezi přáteli a soudy kličkovat. Pak ho lapila armáda a nějak se mu podařilo dostat se do poddůstojnické školy, a když odtamtud odešel, našel si pěkně placené místo. Tou dobou, kdy si to dobré místo našel, přestal navštěvovat matku.
„Kde máš sestru?“ zeptal jsem se ho. „Nevím.“
„Tohle je pěknej auťák. Vůbec neslyším motor.“ Larry se usmál. To se mu líbilo.
Na pohřeb jsme přišli jen tři: syn, milenec a duševně vyšinutá sestra majitelky hotelu. Jmenovala se Marcia. Nikdy nic neříkala. Jen posedávala s idiotským úsměvem na rtech. Pleť měla bílou jako email. Na hlavě měla vrabčí hnízdo odumřelých zažloutlých vlasů a klobouk, který jí nepadl. Marciu poslala za sebe majitelka. Ta musela dohlížet na hotel.
Já měl pochopitelně příšernou kocovinu. Zastavili jsme se na kávu. S pohřbem byly samozřejmě potíže. Larry se pohádal s katolickým knězem. Vznikly pochybnosti o tom, jestli byla Betty opravdová katolička. Kněz odmítl sloužit mši. Nakonec se dohodli, že udělá půlku mše. Půlka mše byla konečně lepší než nic.
Měli jsme problémy i s květinami. Já koupil věnec z růží, různé druhy růží svázané do věnce. Květinářství nad tím strávilo celé odpoledne. Květinářka se s Betty dobře znala. Před pár lety, když jsme s Betty bydleli spolu a měli psa, občas spolu chlastaly. Jmenovala se Delsie. Vždycky jsem se pokoušel dostat Delsie do postele, ale nikdy se mi to nepovedlo.
Delsie mi telefonovala: „Hanku, co je to s těma hajzlama?“ „S jakýma hajzlama?“
„S těma chlápkama z pohřebky.“ „Co je?“
„Poslala jsem kluka s dodávkou, aby tam zavezl ten tvůj věnec, a oni ho vůbec nepustlli dovnitř. Říkali, že mají zavřeno. Je to tam dost daleko, víš.“
„Jo, Delsie?“ ' „Nakonec klukovi dovolili, aby dal věnec do dveří, ale nedovolili mu dát ho do lednice. Co se to tam s těma lidma ksakru děje?“
„Já nevím. Co se to vůbec děje s lidma?“
„Nebudu moct na pohřeb přijít. Jsi v pořádku, Hanku?“ „Proč se nestavíš, abys mě utěšila?“
„Musela bych vzít Paula s sebou.“ Paul byl její manžel.
„Tak na to zapomeň.“
Jeli jsme tedy na poloviční pohřeb.
Larry vzhlédl od kávy: „Napíšu vám potom ohledně náhrobku. Ted' víc peněz nemám.“
„Dobře,“ odpověděl jsem.
Larry zaplatil kávy, vyšli jsme a vlezli si do mercedesu. „Počkej chvilku,“ řekl jsem.
„Co je?“ zeptal se Larry.
„Myslím, že jsme něco zapomněli.“ Vrátil jsem se do kavárničky. „Marcie!“
Seděla ještě u stolu. „Odjíždíme, Marcie.“ Vstala a šla za mnou.
Kněz přečetl svůj proslov. Neposlouchal jsem to. Stála tam rakev. Vevnitř leželo to, co bývala Betty. Bylo tam horko. Slunce pražilo a tvořilo rozpálenou žlutou clonu. Kolem kroužili ptáci. V půlce půlky pohřbu přišli dva chlápci v montérkách a přinesli věnec. Růže byly zvadlé, v tom horku odumíraly, a zřízenci věnec opřeli o nedaleký strom. Před koncem bohoslužby se můj věnec naklonil a přepadl na zem. Nikdo ho nezvedl. Pak bylo po všem. Přistoupil jsem ke knězi a potřásl mu rukou: „Děkuju vám.“ Usmál se. To znamenalo dva úsměvy: knězův a Marciin.
Cestou Larry opakoval:
„Napíšu vám ohledně náhrobku.“ Dodnes na ten dopis čekám.

11

Vyšel jsem po schodech do čtyři sta devítky, dal si velkou skotskou a sklenku vody, vytáhl z horní zásuvky nějaké peníze, sešel jsem dolů, nastoupil do auta a odjel na dostihy. Přijel jsem právě včas na první závod, ale nevsadil jsem si, protože jsem neměl čas přečíst si program.
Šel jsem do baru na panáka a uviděl tam jednu vysokou blondýnu, jak jde kolem ve starém kabátě. Měla fakt ránu, ale jelikož jsem měl náladu, zavolal jsem na ni tlumeně, aby to tak akorát zaslechla:
„Vi, miláčku.“
Zastavila se a pak přistoupila bliž: „Ahoj, Hanku. Jak se máš?“
Znal jsem se s ní z hlavní pošty. Pracovala na jiné pobočce, u fontány, ale byla vstřícnější než většina ostatních.
„Je mi úplně nanic. Třetí pohřeb během dvou let. Napřed matka, pak otec. A dnes jedna stará kamarádka.“
Cosi si objednala. Já otevřel dostihový program. „Měli bychom stihnout ten druhej dostih.“
Přisedla si ke mně a přitiskla se na mě nohou a jedním ňadrem. Pod kabátem se skrývalo pěkné tělo. Vždycky hledám neznámého koně, který by mohl porazit favorita. Když žádného takového nenajdu, sázím na favorita.
Přišel jsem na dostihy po jiných dvou pohřbech a vyhrál jsem. Na pohřbech zkrátka něco je. Člověk nějak líp ty věci prohlédne. Jeden pohřeb denně a bude ze mě boháč.
Šestý kůň prohrál dostih na jednu míli, v poslední chvíli ztratil na favorita délku hlavy. Při vbíhání do cílové rovinky měla šestka před favoritem náskok dvou délek. Šestka měla tip 35:1. Favorita ocenili pro tenhle závod 9: 2. Oba měli stejnou třídu. Favoritovi přibyly dvě libry, ze 116 mu to zvedli na 118. Šestka nesla pořád 116 liber, ale posadili na ni méně populárního žokeje a taky délka dostihu byla míle a šestnáctina. Lidi si spočítali, že když favorit doběhl šestku na jedné míli, tím spíše ji předběhne, když se poběží o šestnáctinu míle víc. Vypadalo to logicky. Jenže na dostizích s logikou nic nepořídíte. Trenéři představují své koně ve zdánlivě špatné kondici, aby se na ně nesázelo. Delší vzdálenost i přesedlání na méně populárního žokeje ukazovalo na slušný výdělek. Podíval jsem se na tabuli. Tip sázkové kanceláře patřil pětce. 7 ku jedné.
„Je to šestka,“ řekl jsem Vi.
„Ani nápad, ten to ani nedoběhne,“ odpověděla.
„Jo,“ odtušil jsem, šel k okýnku a vsadil 10 dolarů na šestku. Na výhru.
Šestka vyrazila z boxu jako první, vtlačila se před první zatáčkou k zábradlí a pak si v lehkém tempu udržovala na celé zadní rovince náskok jeden a čtvrt délky. Za ní se řítil chumel ostatních. Mysleli si, že šestka vběhne jako první do poslední zatáčky, odlepí se od vnitřního okraje a oni vyrazí za ní. Tak se to vždycky dělá. Jenže trenér dal tomu klukovi jiný instrukce. Na vrcholu zatáčky hoch popustil uzdu a kůň vyrazil kupředu. Než se ostatní žokejové stačili dostat do třmenů, měla šestka čtyři délky náskok. Na začátku cílové rovinky dal hoch šestce maloučko vydechnout, ohlédl se a pak ji znova pustil. Vypadalo to se mnou dobře. Pak se z chumlu ostatních vydělil favorit - 9 ku pěti a hnal si to ten spratek pěkně. Vzdálenost se rychle zkracovala. Vypadalo to, jako by se chtěl zavěsit těsně za mýho koně. Favorit měl číslo 2. V půli rovinky měla dvojka na šestku ztrátu půl délky a hoch na šestce začal koně pobízet bičíkem. To už ale žokej na favoritovi bičík dávno používal. Zbytek rovinky proběhli přesně takhle, půl délky od sebe, a skončili tak i v cílové pásce. Koukl jsem se na tabuli. Můj kůň se vypracoval na 8 ku jedné.
Vrátili jsme se k baru.
„Ten dostih ale nevyhrál nejlepší kůň,“ řekla Vi.
„Mně je jedno, kdo je nejlepší. Stačí mi znát číslo, který vyhraje. Objednávej.“
Objednali jsme si.
„Tak dobře, ty chytráku. Uvidíme, jestli ti to vyjde příště.“ „Říkám ti, miláčku, že mám prostě po pohřbech kliku.“
Přitiskla se zase tou nohou a prsem. Dal jsem si loka skotské a otevřel program. Třetí dostih.
Prohlížel jsem startující. Toho dne se prostě rozhodli všechny naštvat. Právě vyhrál nováček, takže všichni teď věděli, jak se koně chovají na poslední rovince. Lidi si vždycky pamatují jenom poslední závod. Částečně je to tím, že mezi jednotlivými dostihy je pětadvacetiminutová přestávka. Umějí myslet jen na to, co právě prožili.
Třetí dostih byl na tři čtvrtě míle. Teď byl favoritem kůň s dobrým sprintem. Poslední dostih na sedm osmin míle prohrál o fous, přičemž celou dobu v cílové rovince vedla prohrál při posledním skoku. Za těmi dvěma následovala osmička. Skončila třetí o jeden a půl délky za favoritem, přičemž dvě délky dotáhla až v cílové rovince. Lidi uvažovali, že když osmička nedoběhla favorita v dostihu na sedm osmin míle, tak ho nemůže ani za nic dotáhnout v závodě o celou osminu kratším. Lidi se prostě vždycky vracejí z dostihů bez peněz. Kůň, který ten dostih na sedm osmin míle vyhrál, dnes neběžel.
„To bude osmička,“ řekl jsem Vi.
„Je to moc krátkej dostih. Nedotáhne to,“ řekla Vi. Osmička byl šestá v pořadí s ohodnocením 9.
Vybral jsem si výhru za minulý dostih a pak jsem vsadil 10 dolarů na osmičku. Když děláte moc těžký sázky, tak to vašeho koně položí. Nebo si to špatně rozmyslíte a svýho koně špatně vytipujete. 10 dolarů na vítěze byla pěkná, docela slušná sázka.
Favorit působil nadějně. Z boxu vyrazil jako první, dostal se k zábradlí a udělal si náskok o dvě délky. Osmička běžela po vnějším obvodu jako předposlední, k zábradlí se teprve postupně propracovávala. Hoch jedoucí na osmičce, která teď byla pátá, si vzal koně nakrátko a dal mu okusit bičík. Pak začal zkracovat krok favorit. První čtvrtku proběhl za 22 a 4/5, ale v půlce cílové rovinky měl pořád ještě 2 délky náskok. Pak osmička vyrazila jako vítr a o dvě a půl délky zvítězila. Pohlédl jsem na tabuli. Pořád to ještě bylo 9 ku jedné.
Zase jsme se vrátili k baru. Vi se teď ke mně tulila celým tělem. Vyhrál jsem ještě tři ze zbývajících pěti dostihů. Tehdy se běhávalo jen 8 dostihů, ne 9. Osm dostihů ale toho dne úplně stačilo. Nakoupil jsem si pár doutníků a nasedli jsme do mého auta. Vi přijela autobusem. Zastavil jsem se pro sedmičku a pak jsme zamířili ke mně.

12

Vi se rozhlédla kolem sebe:
„Co dělá chlápek jako ty v takovýmhle bytě?“ „Na to se mě ptají všechny holky.“
„Tohle je fakt krysí díra.“ „Dodává mi to na skromnosti.“ „Pojďme ke mně.“
„Tak jo.“
Nasedli jsme do auta a Vicky mi vysvětlila cestu. Stavili jsme se pro pár obrovských stejků, zeleninu, přísady do salátu, brambory, chleba a další pití.
Na chodbě v jejím činžáku viselo upozornění:
JAKÝKOLI HLUK A VYRUŠOVÁNÍ ZAKÁZÁNO.
TELEVIZORY SE VYPÍNAJÍ VE 22:00.
BYDLÍ ZDE PRACUJÍCÍ.
Byla to obrovská cedule vyvedená červenou barvou. „To s těmi televizory se mi líbí,“ řekl jsem Vi.
Vyjeli jsme výtahem. Měla opravdu krásnej bejvák. Odvlekl jsem tašky do kuchyně, našel dvě skleničky a nalil panáky.
„Vyndej věci z tašek. Hned jsem zpátky.“
Vytahoval jsem nákup a pokládal věci na linku. Dal jsem si dalšího panáka. Přišla Vi, celá vyparáděná. Náušnice, vysoký podpatky, minisukně. Vypadala bezvadně. Trochu podsaditá. Ale dobrá prdýlka a stehna, prsa. Pořádná mrdačka.
„Dobrý večer,“ řekl jsem, , já jsem kamarád od Vi. Říkala, že se za chvilku vrátí. Dáš si zatím panáka`?“
Zasmála se. Popadl jsem to udělaný tělo do náruče a dal jí pusu. Rty měla studený jako diamanty, ale chutnaly skvěle.
„Mám hlad,“ řekla. „Nechej mě něco uvařit!“ „Já mám taky hlad. Na tebe!“
Zasmála se. Lehce jsem ji políbil a chytil za zadek. Pak jsem odešel s panákem do obýváku, posadil se, natáhl nohy a vzdychl.
Tady bych mohl zůstat, pomyslel jsem si, vydělávat na dostizích, zatímco ona by si mě opečovávala, zaháněla mi chmury, vtírala olejíčky do kůže, vařila by mi, povídala si se mnou, chodila se mnou do postele. Pochopitelně by se to neobešlo bez hádek. To už je ženská nátura. Milují vzájemnou výměnu špinavýho prádla, trochu křiku, trochu drámy. A pak vzájemné ujišťování a přísahy. Na vzájemný přísahy jsem moc dobrej nebyl.
Dostával jsem se do nálady. V představách už jsem se k ní nastěhoval.
Vi se o všechno postarala. Přišla s panákem v ruce, sedla si mi na klín, políbila mě, přičemž mi strčila jazyk do pusy. Ocas se mi postavil a opřel se jí o zadeček. Pořádně jsem ji plnou dlaní chytil a stiskl. „Chci ti něco ukázat,“ řekla.
„Já vím, že mi to ukážeš, ale počkejme aspoň hodinku po večeři.“ „Ale to nemyslím!“
Natáhl jsem se k ní a dlouze ji polibil. Vi mi vyskočila z klína. .
„Ne, chci ti ukázat fotku své dcery. Je v Detroitu u mojí mámy. Na podzim se ale vrátí, aby tady chodila do školy.“
„Kolik jí je?“ „Šest.“ „A otec?“
„S Royem jsme se rozvedli. Ten hajzl byl úplně k ničemu. Pořád jenom chlastal a sázel na koníčky.“
„Vážně?“ Vrátila se s fotkou a podala mi ji. Pokoušel jsem se na ní něco rozpoznat. Měla moc tmavý pozadí.
„Poslyš, Vi, ona je fakt černá! To nemáš trochu rozumu, abys ji fotila proti světlýmu pozadí'?“
„To má po otci. Černá převažuje.“ „Jo, to vidím.“
„To fotila máma.“
„Já si jsem jistej, že máš hezkou dceru.“ „Jo, je hezká, fakt.“
Vi vrátila fotku na místo a odešla zpátky do kuchyně.
Ty věčný fotky! Ženský a ty jejich fotky. Bylo to pořád stejný. Vi stála ve dveřích kuchyně.
„Nepij tolik, víš, co nás čeká!“
„Žádný strachy, miláčku, pro tebe se vždycky vzchopím. Zatím mi dones panáka. Měl jsem náročnej den. Napůl skotskou se sodou.“ „Nalej si sám, frajere.“
Otočil jsem se na židli a zapnul televizi.
„Jestli chceš další pěknej den na dostizích, ženo, tak přines svýmu panu Frajerovi panáka. Ted hned!“
Nakonec v posledním dostihu vsadila Vi na mýho koně. Byl 5 ku jedné, jenže poslední dva roky nezaběhl dobře jedinej závod. Vsadil jsem na něj jen proto, že měl 5 ku jedné, přičemž měl mít 20. Kůň úplně v pohodě vyhrál o šest délek. Prostě tu rachotinu dali od řitě po nozdry do kupy.
Vzhlédl jsem a přes rameno se mi natahovala ruka s panákem. „Díky, miláčku.“
„Prosím, můj pane,“ zasmála se.

13

V posteli mi to sice trčelo, ale nedalo se s tím nic moc dělat. Přirážel jsem, přirážel a přirážel. Vi byla ohromně trpělivá. Strašně jsem se snažil, ale musel jsem to s tím pitím přepísknout.
„Promiň, miláčku,“ řekl jsem. A odvalil jsem se. A okamžitě jsem usnul.
Pak mě cosi vzbudilo. Byla to Vi. Vlezla si na mě a rajtovala na mně. „Jeď, miláčku, jeď!“ řekl jsem jí.
Občas jsem se prohnul v zádech. Dívala se na mě nenasytnýma očima. Byl jsem znásilňován blonďatou čarodějkou! Na chvilku mě to vzrušilo.
Pak jí povídám: „Je to na hovno. Slez dolů, miláčku. Byl to únavnej den. Bude lepší příležitost.“
Slezla. Pták mi sklapl jako rychlovýtah.

14

Ráno jsem uslyšel, jak chodí bytem. Pořád dokola. Bylo asi půl jedenácté a já měl kocovinu. Nechtělo se mi s ní mluvit. Ještě čtvrt hodinky. Pak vypadnu.
Zatřásla mnou: „Podívej, chci, abys vypadl, než se tu ukáže moje kamarádka!“
„No a co? Tak ji ojedu taky.“ „Jo,“ zasmála se, „to teda jo.“
Vstal jsem. Odkašlal jsem si a říhnul. Pomalu jsem se soukal do svých šatů.
„Připadám si před tebou jako totální žabař,“ řekl jsem jí. „Přece nemůžu být tak špatnej! Musí být ve mně taky něco dobrýho!“
Konečně jsem byl oblečený. Šel jsem do koupelny, ošplouchal si trochu obličej a učesal se. Kdybych si tak mohl učesat ten ksicht, pomyslel jsem si. Jenže to nejde.
Vylezl jsem z koupelny:
„Vi. „Ano?“ „Nebuď moc naštvaná. Ty za to nemůžeš. To kvůli tomu chlastu. Už se mi to stalo i dřív.“
„Tak bys snad neměl tolik pít. Žádná ženská není ráda, když je až druhá po flašce.“
„Proč si teda u mě nevsadíš na pořadí?“ „Hele, nech toho!“
„Poslyš, nepotřebuješ nějaký peníze, zlato?“
Sáhl jsem do peněženky a vytáhl dvacku. Podal jsem jí to. „Ty jsi fakt poklad!“
Pohladila mě dlaní po tváři a jemně mě políbila vedle úst. „Jeď opatrně.“
„Samo, miláčku.“
Jel jsem opatrně celou cestu až na dostihy.

15

Posadili si mě do kanceláře podnikového právníka v prvním patře zadního traktu.
„Chci se na vás podívat, Chinaski.“ Prohlížel si mě.
„Jejda! Vypadáte pěkně mizerně. To abych si vzal radši prášek.“ A opravdu otevřel lahvičku a jeden si vzal.
„Tak dobře, pane Chinaski, my bychom jen rádi věděli, kde jste byl poslední dva dny.“
„Držel jsem smutek.“ „Smutek? Jaký smutek?“
„Pohřeb. Umřela moje stará přítelkyně. Jeden den jsem zařizoval pohřeb. Druhý den jsem držel smutek.“
„Jenže vy jste ani nezavolal, pane Chinaski.“ „Já vím.“
„A taky bych vám něco rád řekl, Chinaski, jen tak mezi námi.“ „Prosím.“
„Když se ani telefonicky neomluvíte, víte, co tím naznačujete?“ „Ne.
„Pane Chinaski, vy tím říkáte: ,Já vám na tu poštu zvysoka seru! „` „To že říkám?“
„A víte, co to znamená, pane Chinaski?“ „Ne, co to vlastně znamená?“
„To znamená, pane Chinaski, že se pošta vysere na vás!“ Pak se zaklonil a pozoroval mě.
„Pane Feathersi,“ oslovil jsem ho, „vy mi můžete políbit prdel.“ „Nedělejte hrdinu, Henry. Můžu vám to pěkně zavařit.“
„Oslovujte mě laskavě celým jménem, pane. Žádám od vás alespoň trochu úcty.“
„Vy vyžadujete uctivé zacházení, jenže...“
„Přesně tak. Dobře víme, kde parkujete, pane Feathersi.“ „Cože? To má být výhrůžka?“
„Zdejší černoši mě milují, Feathersi. Oblbuju je.“ „Černoši vás milují?“
„Drží nade mnou ochrannou ruku. Mrdám dokonce jejich ženský. Nebo to aspoň zkouším.“
„Dobře. Trošku se nám to vymklo z ruky. Hlaste se, prosím, na svém stanovišti.“
A podal mi propustku. Měl strach, ubožák. Neoblboval jsem černochy. Neoblboval jsem vůbec nikoho kromě Featherse. Nemůžete mu ale vyčítat, že se bál. Jednoho kontrolora shodili se schodů. Druhýmu roztřískali prdel. A dalšího bodli do břicha, když čekal ve tři ráno na chodníku na zelenou. Přímo před hlavní poštou. Víckrát jsme ho neviděli.
Brzy po naší rozmluvě Feathers hlavní poštu opustil. Nevím přesně, kam odešel. Bylo to ale určitě někam mimo poštu.

16

Jednou ráno kolem desáté zazvonil telefon: „Pan Chinaski?“ Ten hlas jsem poznal a začal jsem si ho honit. „Mmmhmmm,“ řekl jsem.
Byla to slečna Gravesová, ta čubka. „Nevzbudila jsem vás?“
„Vzbudila, slečno Gravesová, vzbudila, ale pokračujte. To je v pořádku, v úplným pořádku.“
„No, prošel jste.“ „Mhmm, hmmm.“
„Upozorníme na to školicí středisko.“ „Hmmm ehmm.“
„Za dva týdny jste v rozpisu na zkoušku z CP1.“ „Cože? Moment...“
„To je všechno, pane Chinaski. Přeji vám pěkný den.“ Zavěsila.

17

Vzal jsem si tedy rozvrh a roztřídil si všechno podle věku a pohlaví. Tenhle chlápek bydlí v domě s třema ženskejma. Jednu mlátí řemenem (podle ní se jmenovala ulice a věk udával číslo bloku); druhou líže (ditto) a třetí prostě staromódně šoustá (ditto). Tady bydlejí samí teplouši a jeden z nich (jmenoval se Manfred Ave.) má 33... atd. atd. atd.
Jsem si jist, že by mě do tý skleněný kukaně nepustili, kdyby věděli, na co myslím, když se dívám na všechny ty štítky. Se všema jsem byl starej kámoš.
Přesto jsem některý svý orgie nezvládl. Napoprvé jsem měl 94.
O deset dnů později, při druhém pokusu, jsem bezpečně věděl, co kdo komu dělá.
Naházel jsem 100 procent za 5 minut.
A dostal hlavičkový dopis s blahopřáním od poštovního ředitele.

18

Brzy poté jsem dostal smlouvu na dobu neurčitou, osmihodinový noční směny, což bylo lepší než dvanáctky, a placenou dovolenou. Ze sto padesáti nebo snad dvou set, kteří jsme do toho šli, jsme zbyli dva. Pak jsem se v úřadě potkal s Davidem Jankem. Byl to mladý běloch a bylo mu něco málo přes dvacet. Udělal jsem chybu, že jsem mu jednou cosi vyprávěl o klasické hudbě. Byl jsem náhodou v klasické hudbě honěný, protože to bylo jediný, co jsem mohl poslouchat, když jsem po ránu popíjel v posteli pivo. Když ráno co ráno tohle posloucháte, musíte si už něco zapamatovat. A když se se mnou rozvedla Joyce, přibalil jsem si omylem do kufru dvousvazkové Životopisy klasických a moderních hudebních skladatelů. Ti chlápci měli většinou tak zpackaný životy, že mě bavilo si o nich číst a myslet na to, že já jsem taky v prdeli, a to ani neumím komponovat.
Jenže jsem si pustil hubu na špacír. Janko se s kýmsi hádal a já je usmířil tím, že jsem jim řekl datum Beethovenova narození, kdy dopsal Třetí symfonii, a zobecnil jsem (asi trošku zmateně) kritické názory, které uvedení symfonie provázeli.
To bylo na Janka trochu moc. Okamžitě si mě spletl se vzdělancem. Seděl na štokrlátku vedle mě a stěžoval si a vytahoval se, jednu dlouhou noc za druhou, jak jeho zmrzačenou a ublíženou duši sužuje zoufalství. Mlel příšerně nahlas a chtěl, aby ho každý slyšel. Házel jsem dopisy do přihrádek a musel to pořád dokola poslouchat. Říkal jsem si: Co teď budu dělat? Jak donutím toho ubohýho šílenýho hajzla, aby držel hubu?
Každou noc jsem chodil domů s motolicí a kocovinou. Zabíjel mě už jen zvuk jeho hlasu.

19

Začínal jsem v 18.18 a David Janko nechodil dřív jak ve 22.36, takže to mohlo být i horší. Ve 22.06 jsem měl půlhodinovou přestávku na svačinu, takže jsem se obvykle vracel v době, kdy on přicházel. Vešel a hledal si místo vedle mě. Janko si kromě toho, že si hrál na veleducha, hrál taky na velkýho milovníka. Podle něj ho přepadaly na chodbách nádherný mladý holky a pronásledovaly ho po ulicích. Nedaly mu pokoj, chudákovi. V práci jsem si ale nikdy nevšiml, že by promluvil s ženskou. Ani ony s ním nemluvily.
Hned ve dveřích mi hlásil: „HEJ, HANKU! ČLOVĚČE, TA MI HO DNESKA PARÁDNĚ VYKOUŘILA!“
Nemluvil, nýbrž ječel. Ječel celou noc.
„KRISTEPANE, TA MI HO ALE VYHULILA! A TAK MLADÁ! ALE FAKT PROFI!“
Zapálil jsem si.
Pak jsem musel poslouchat podrobné vyprávění, jak se s ní seznámil...
„MUSEL JSEM SI JÍT KOUPIT CHLEBA, VÍŠ?“
Následoval popis do posledního detailu, co všechno říkala, co říkal on, co spolu dělali atd.
V té době přišlo nařízení, že má pošta brigádníkům zvednout plat o 50 procent. Takže přesčasy přešly na pošťáky, co měli stálý pracovní poměr.
Osm nebo deset minut před regulérním koncem směny ve 2.48 ráno se ozvalo z podnikového rozhlasu:
„Prosím, pozor! Všichni zaměstnanci začínající službu v 18.18 jsou žádáni, aby odpracovali hodinu přesčas!“
Janko se usmál, naklonil se ke mně a pustil do mě něco svého jedu. Osm minut před koncem mé deváté pracovní hodiny se rozhlas ozval znovu.
„Pozor, prosím! Všichni zaměstnanci začínající službu v 18.18 se žádají o dvě hodiny přesčasu!“
A 8 minut před koncem desáté hodiny:
„Pozor, prosím. Všichni zaměstnanci začínající službu v 18.18 se žádají o tři hodiny přesčasu!“
Janko se mezitím nezastavil:
„HELE, TAK JÁ SEDÍM V TÝ TRAFICE, JO`? VEJDOU DVĚ ÚPLNĚ KLASICKÝ ŠTĚTKY A POSADÍ SE KAŽDÁ Z JEDNÝ STRANY VEDLE MĚ...“
Ten hoch mě mučil, ale nedařilo se mi najít žádný způsob, jak uniknout. Vzpomínal jsem na veškerá zaměstnání, kterými jsem prošel. Vždycky se na mě nakonec pověsil nějaký cvok. Měli mě rádi.
Pak přišel Janko s románem. Neuměl psát na stroji, a tak si to nechal přepsat od písařky. Román byl zabalený v pěkných kožených deskách. Měl velice romantický titul. „DEJ MI VĚDĚT, CO SI O TOM MYSLÍŠ,“ řekl.
„Jo,“ odtušil jsem.

20

Vzal jsem si to domů, otevřel si pivo, vlezl si do postele a začal číst. Začínalo to dobře. Bylo to o tom, jak Janko bydlel v malých podnájmech a třel bídu s nouzí, přičemž se snažil najít si práci. Se zprostředkovatelnami práce měl potíže. A pak vstoupil do děje chlápek, s nímž se seznámil v jednom baru - působil jako velmi vzdělaný člověk, jenže si od Janka půjčoval peníze, který nikdy nevracel.
Bylo to slušně napsaný.
Možná jsem se v tom klukovi spletl, myslel jsem si.
Držel jsem mu při četbě palce. Pak se román rozpadl. Z nějakého důvodu ve chvíli, kdy začal psát o poště, ztratila kniha smysl pro realitu. Román byl čím dál horší. Končilo to návštěvou hrdiny v opeře. Právě byla přestávka. Vstal ze sedadla, aby utekl před tím nekultivovaným, tupým davem. No a já jsem tam byl s ním. Pak se to za jedním sloupem stalo. Přišlo to zčistajasna. Vrazil do kulturní, líbezné, nádherné dívky. Málem ji porazil.
Dialog vypadal asi takhle: „Ach, promiňte!“
„To nic...“
„Nechtěl jsem... víte... moc se omlouvám...!“ „Ujišťuji vás, že je všechno v pořádku!“
„Chtěl jsem jen říct, že jsem vás neviděl... nechtěl jsem...“ „To nic. To je v pořádku...“
Dialog o té srážce se vlekl přes jednu a půl stránky. Chudák hoch byl fakt šílený.
Nakonec se ukázalo, že ta štětka, třebaže bloudila mezi sloupovím samotinká, je vdaná za jednoho doktora, jenže doktůrek nerozumí opeře, dokonce ho nezajímají ani tak prostinké záležitosti, jako je Ravelovo Bolero. Nebo Třírohý klobouk od de Fally. Tady jsem byl na doktorově straně.
Po srážce těch dvou opravdu citlivých duší se začalo cosi dít. Scházeli se na koncertech a po nich si spolu vždycky vrzli. (To tam bylo spíš mezi řádky, protože oba dva byli příliš vznešení na to, aby si prostě zašukali.)
No a pak byl konec. Ta ubohá nádherná bestie milovala svýho manžela, ale milovala taky hlavního hrdinu (jímž byl Janko). Nevěděla, co si počít. takže se rozhodla pochopitelně pro sebevraždu. Opustila oba, doktora i Janka, a nechala je stát opuštěné, každého ve své koupelně.
Řekl jsem tomu klukovi: „Máto dohrej začátek. Budeš ale muset vyhodit ten dialog po tý srážce za sloupem. Ten je hrozně špatnej...“ „To ne!“ odpověděl. „VŠECHNO ZŮSTANE, JAK JE!“
Ubíhaly měsíce a román se pořád vracel.
„KRISTEPANE!“ říkal, „JÁ SI NEMŮŽU DOVOLIT ODJET DO NEW YORKU A POTŘÁSAT SI RUKAMA S NAKLADATELAMA!“ „Hele, chlapče, proč se na tuhletu práci nevykašleš? Zavři se v nějakým pokojíku a piš. Propracuj to.“
„TO SI MŮŽE DOVOLIT TAKOVEJ ČLOVĚK JAKO TY,“ odpověděl. „TY VYPADÁŠ JAKO POBUDA. LIDI TI DAJÍ PRÁCI, PROTOŽE SI MYSLEJÍ, ŽE JI URČITĚ NIKDE JINDE NESEŽENEŠ, A TAK U NICH ZŮSTANEŠ. MNĚ PRÁCI NEDAJÍ, PROTOŽE NA MĚ SE PODÍVAJÍ A HNED VIDÍ, ŽE JSEM INTELIGENTNÍ, A ŘEKNOU SI: TAK INTELIGENTNÍ CHLÁPEK U NÁS URČITĚ NEZŮSTANE, TAKŽE TO S NÍM RADŠI ANI NEBUDEME ZKOUŠET.“
„Opakuju ti: Běž někam do podnájmu a piš.“ „JENŽE JÁ POTŘEBUJU NĚJAKOU JISTOTU!“
„Je dobře, že jiní tímhle způsobem neuvažovali. Je například dobře, že takhle neuvažoval Van Gogh.“
„JENŽE JEHO BRATR MU DÁVAL ZADARMO BARVY!“ povídá mi ten kluk.

Poštovní úřad, část třetí