IV.

1

Pak jsem vypracoval nový systém na dostizích. Dostal jsem se na 3000 dolarů za jeden a půl měsíce, přičemž jsem na dráhu chodil jenom dvakrát třikrát týdně. Začal jsem snít. Už jsem se viděl v malém domku dole u moře. Viděl jsem se v dobře padnoucím obleku, jak s chladným výrazem každé ráno vstávám a nasedám do zahraničního vozu a pomalu a zvolna odjíždím na dostihy. Viděl jsem ty poklidné stejkové večeře, začínající i končící dobře vychlazenými drinky ve sklenicích z barevného skla. Velikánský tuzér. Doutník. A ženský, kdykoli se vám zamane. Když vám u pokladny podávají šeky na velký peníze, je snadný takovýmu snění propadnout. Když například v dostihu na tři čtvrtě míle řekněme za minutu a 9 vteřin vyděláte měsíční plat.
Tak jsem tam stál v kanceláři šéfa doručovatelů. Seděl za stolem. Já měl v puse doutník a z dechu mi byla cítit whisky. Byly ze mě cítit peníze. Vypadal jsem prachatě.
„Pane Wintersi,“ řekl jsem, „pošta se mnou zachází slušně. Jenže mám kromě toho své obchodní zájmy, o něž se jednoduše musím postarat. Jestli mi nemůžete dát neplacené volno, budu se muset svého místa vzdát.“
„Nedával jsem vám už letos neplacený volno, Chinaski?“
„Nikoli, pane Wintersi, vy jste moji žádost o neplacené volno zamítl. Ted` žádné zamítnutí nepřichází v úvahu. Jinak odcházím.“
„Dobře, dobře, tak si vyplňte formulář a já to podepíšu. Můžu vás ale uvolnit pouze na 90 dnů.“
„To beru,“ řekl jsem a vyfoukl ze svého drahého doutníku dlouhý pruh modravého kouře.

2

Dostihy se přestěhovaly o dobrých sto mil dolů po pobřeží. Byt ve městě jsem si platil pořád dál a dojížděl jsem tam autem. Jednou nebo dvakrát týdně jsem se vracel do bytu, zkontroloval došlou poštu, někdy jsem tam přespal, a pak jsem se vracel zpátky dolů.
Byl to dobrý život. Začínal jsem vyhrávat. Po posledním dostihu jsem se vždycky večer stavil na jeden dva drinky a nechal barmanovi pořádnýho tuzéra. Vypadalo to na nový život. Nemohl jsem udělat chybu.
Jednou večer jsem se dokonce na poslední dostih ani nedíval. Šel jsem rovnou do baru.
Moje poslední sázka byla 50 dolarů na vítěze. Když už si párkrát padesátku na vítěze vsadíte, začne vám to připadat stejné, jako když sázíte bůra nebo pětku.
„Skotskou se sodou,“ povídám barmanovi. „Myslím, že si to jen poslechnu z rádia.“
„Na koho jste vsadil`?“
„Na Modrou punčochu,“ odpověděl jsem. „50 na vítěze.“ „Je moc těžká.“
„Děláte si srandu? Dobrej kůň přece unese 122 liber, když jde o 6 tisíc dolarů. Tedy za předpokladu, že ten kůň udělá něco, na co ostatní nebudou připravený.“
To pochopitelně nebyl důvod, proč jsem vsadil na Modrou punčochu. Vždycky jsem poskytoval falešný informace. Nechtěl jsem, aby se mnou začali lidi sázet.
V těch dobách ještě nemívali televizní kanál. Prostě jste jen poslouchali komentátora. Měl jsem vyděláno 380 dolarů. Kdybych poslední závod prohrál, pořád budu mít zisk 330 dolarů. Slušný výdělek na jeden den.
Poslouchali jsme. Komentátor už zmínil všechny koně v dostihu kromě Modré punčochy.
Můj kůň určitě někde spadl, pomyslel jsem si.
Už byli v cílové rovince a řítili se do pásky. Dráha byla pověstná svou krátkou cílovou rovinkou.
Pak těsně před koncem dostihu najednou komentátor zaječel: „A DOPŘEDU JDE PO VNĚJŠÍM OKRAJI MODRÁ PUNČOCHA! MODRÁ PLiNČOCHA SE DOSTÁVÁ DO VEDENÍ! A JE TO... MODRÁ PUNČOCHA!“
„Omluvte mě,“ řekl jsem barmanovi, „hned jsem zpátky. Nalejte mi dvojitou skotskou se sodou.``
„Ano, pane!“ řekl.
Šel jsem dozadu, kde měli kousek od dráhy malý totalizátor. Modrá punčocha si stála 9 ku dvěma. No, nebylo to 8 nebo 10 ku jedné. Ale hrajete na vítěze, a ne podle výšky sazky. Dosta1 jsem 250 dolarů a nějaký drobný. Vrátil jsem se do baru.
„Na koho vsadíte zítra, pane'?“ zeptal se barman. „Do zítřka je daleko,“ odpověděl jsem mu. Dopil jsem, dal mu dolar spropitnýho a odešel.

3

Kařdý večer probíhal v přibližně stejném stylu. Jel jsem podél pobřeží a hledal, kde bych povečeřel. Chtěl jsem do nějakého dražšího podniku, kde nebude přeplněno. Měl jsem už na ta místa čich. Poznal jsem je z dálky. Vždycky jste nedostali stůl zrovna s vyhlídkou na oceán, pokud jste nebyli ochotni čekat. Ale oceán byl vidět pořád. stejně jako měsíc a mohli jste se nechat unášet romantikou. Užíval jsem si života. Vždycky jsem si dal malý salát a velký stejk. Číšnice se mile usmívaly a stoupaly si až těsně ke mě. Dotáhl jsem to dost daleko od chlápka, který pracoval na jatkách, projel zemi s bandou železničních opravářů, pracoval v továrně na psí keksy, spával na lavičkách v parku a nechával se najímat za mizernou mzdu v nespočetném množství měst po celém státě.
Po večeři jsem hledával motel. To taky zabralo trochu času. Napřed jsem se někde stavil na pivo a na panáka. Vyhýbal jsem se místům s televizí. Dostal jsem čisté povlečení, byla tam teplá sprcha, prostě luxus. Byl to kouzelný život. A vůbec mě to nenudilo.

4

Jednoho dne jsem byl mezi dvěma dostihy v baru a všiml jsem si jedné ženy. Bůh - nebo kdo - pořád tvoří ženský a rozhazuje je po ulicích, a jedna má moc velkou prdel a druhá zase malý kozy, jiná je šílená a další bláznivá, a tahle je zase pánbíčkářka a tamta věští z čajových lístků a tahle nedokáže zadržel prdy, další má velkej nos a támhleta vyzáblý nohy...
Občas se ale objeví ženská jako lusk, ženská, která jako by se drala ze šatů... sexuální stvoření, osud, konec všeho. Ohlédl jsem se a byla to ona, přímo na druhým konci barovýho pultu. Byla už skoro opilá, barman jí přestal nalévat a ona na něho začala štěkat, a tak na ni zavolali policajta z dostihové ochranky a ten ji popadl za paži a odváděl ji, přičemž spolu o čemsi mluvili.
Dopil jsem a vydal se za nimi.
„Pane kapitáne! Pane kapitáne!“ Zastavil se a ohlédl se po mně:
„Moje žena snad něco provedla?“ zeptal jsem se.
„Domníváme se, že je trochu přiotrávená, pane. Právě jsem se ji chystal odvést k bráně.“
„K startovací bráně?“
Zasmál se: „Ne, pane. K východu.“ „Postarám se o ni, pane kapitáne.“
„Dobře, pane. Dohlédněte ale, prosím, ať už nepije.“
Neodpověděl jsem mu. Vzal jsem ji pod paží a vracel se s ní dovnitř. „Bohudíky, zachránil jste mi život,“ řekla.
Vrážela do mě bokem.
„To nic. Jmenuju se Hank.“ „Já Mary Lou,“ odpověděla. „Miluju vás, Mary Lou,“ řekl jsem. Zasmála se.
„Mimochodem, neschováváte se za sloupy v opeře, že ne?“ „Já se neschovávám vůbec s ničím,“ řekla a vystrčila prsa. „Chcete další drink?“
„Samo, jenže mě neobslouží.“
„Tady to není jediný bar na závodišti, Mary Lou. Pojďme nahoru. A buďte potichu! Sedněte si dozadu a já vám drink přinesu. Co pijete?“
„Všechno,“ řekla.
„Může být skotská se sodou?“ „Samo.“
Zbytek programu jsme propili. Přinesla mi štěstí. Z posledních tří závodů jsem dvakrát uspěl.
„Přijela jste vozem`?“ zeptal jsem se jí.
„Přijela jsem s jedním idiotem,“ řekla. „Zapomenem na něho.“ „Jestli můžete vy, tak já určitě,“ řekl jsem jí.
V autě jsme se k sobě přitiskli a ona mi jezdila jazykem v puse, jako by to byl malinký ztracený hádek. Odtrhli jsme se a já zamířil dolů po pobřeží. Ten večer se mi dařilo. Dostal jsem stůl s výhledem na oceán, poručili jsme si pití a čekali na stejky. Všichni v lokále po ní koukali. Předklonil jsem se a zapálil jí cigaretu a myslel na to, jak si s ní užiju. Všem v lokále bylo jasný, na co myslím, věděla to i Mary Lou a já se na ni přes plamínek usmíval.
„Podívejte na ten oceán,“ řekl jsem, „jak tam hučí a převaluje se nahoru dolů. A pod tím vším ryby, ubohý ryby, co pojídají jedna druhou.
Jsme jako ty ryby, jenom jsme tady nahoře. Jeden špatný pohyb, a je s tebou konec. Je příjemné být šampion. Je to dobrý pocit, vědět, jaký bude váš další tah.“
Vytáhl jsem doutník a připálil si. „Ještě panáka, Mary Lou?“
„Jo, Hanku.“

5

Pak jsme našli hotel. Rozkládal se nad mořem, stál přímo nad ním. Divný místo, ale mělo jistý šmrnc. Dostali jsme pokoj v přízemí. Slyšeli jsme, jak se pod námi oceán převaluje, šplouchání vln, přímo jsme ten oceán cítili, bytostně jsme prožívali, jak se mění příliv a odliv, jak se oceán valí dovnitř a ven...
Dal jsem si s ní načas, mluvili jsme a pili. Pak jsem přešel k pohovce a posadil se vedle ní. Trochu jsme se muchlali, smáli se, povídali a poslouchali oceán. Svlékl jsem se, ale ji jsem přinutil, aby zůstala oblečená. Pak jsem si ji odnesl do postele a pomalu jsem ji při mazlení svlékal, až jsem z ní přece jen všechno sundal a dostal se do ní. Šlo to ztuha. Nakonec povolila.
Byl to jeden z nejlepších zážitků. Slyšel jsem, jak přiliv střídá odliv. Bylo to, jako bych se udělal spolu s celým oceánem. Zdálo se to být nekonečný. Nakonec jsem se odvalil.
„Ježíši Kriste,“ řekl jsem, „Kriste Ježíši!“
Nechápu, jak se ten Ježíš Kristus do toho vždycky připlete.

6

Příští den jsme zajeli do jednoho motelu pro pár jejích věcí. Byl tam jeden pomenší snědý chlápek s bradavicí na nose. Vypadal nebezpečně.
„Odcházíš s nim?“ zeptal se Mary Lou. „Ano.“
„Fajn. Měj se,“ zapálil si cigaretu. „Díky, Hectore.“
Hector? Co je tohle sakra za jméno? „Dáte si pivo?“ zeptal se mě. „Samo,“ řekl jsem.
Hector seděl na pelesti postele. Odešel do kuchyně a přinesl tři piva. Bylo to dobré pivo, import z Německa. Otevřel láhev pro Mary Lou a nalil jí do sklenice. Pak se obrátil na mě:
„Sklenku?“ „Ne, diky. `
Vstal jsem a vzal si od něj láhev. Seděli jsme a mlčky popíjeli pivo.
Pak se ozval: „Máš tolik odvahy, abys mi ji přebral?“
„Já sakra nevím. Je to její rozhodnutí. Jestli chce zůstat s tebou, ať zůstane s tebou. Proč se nezeptáš jí?“
„Mary Lou, zůstaneš se mnou?“ „Ne,“ odpověděla, „odejdu s ním.“
A ukázala na mě. Připadal jsem si důležitý. Přišel jsem o tolik ženských, který zmizeli s jinýma chlápkama, že bylo prima, když to pro jednou bylo obráceně. Zapálil jsem si doutník. Pak jsem se rozhlédl po popelníku. Jeden jsem uviděl na prádelníku.
Náhodou jsem se podíval do zrcadla, abych zjistil, jak moc je na mně vidět kocovina, a uviděl jsem, že se ke mně přibližuje jako šíp k terči. Měl jsem ještě v ruce láhev s pivem. Prudce jsem se ohnal a on vrazil přímo do ní. Trefil jsem se mu přímo do pusy. Vylámané zuby a plno krve. Hector se sesunul na kolena, křičel a oběma rukama si držel tváře. Všiml jsem si vystřelovací dýky. Odkopl jsem ji od Hectora, zvedl ji ze země a prohlédl si ji. Devítipalcová. Zmáčkl jsem tlačítko a ostří zajelo zpátky do střenky. Schoval jsem si ji do kapsy.
Hector křičel a já k němu přistoupil a nakopl ho do zadku. Rozplácl se na podlaze a nepřestával řvát. Přihnul jsem si z jeho láhve.
Pak jsem přistoupil k Mary Lou a vrazil jí facku. Zaječela.
„Ty kundo! Tys to na mě narafičila, co? Nechala bys toho opičáka, aby rně oddělal kvůli ubohejm pěti šesti stovkám, co mám v peněžence!“ '
„Ne, ne!“ řekla a rozeřvala se. Řvali oba dva. Vrazil jsem jí další facku:
„Takhle to leda děláš, ty kundo? Odděláváš mužský pro pár stováků?“
„Nee, ne, já tě MILUJU, Hanku, MII,UJU tě!“
Chňapl jsem ty její modrý šaty u krku a rozerval jí je po straně až k bokům. Nenosila podprsenku. Ta čubka žádnou nepotřebovala. Vypadl jsem odtamtud, vyšel ven a rozjel se na dostihy. Dva tři týdny jsem se často ohlížel přes rameno. Byl jsem celý nesvůj. Nic se ale nestalo. Víckrát jsem Mary Lou na dostizích neviděl. Ani Hectora.
Peníze se potom nějak rozkutálely a já jsem brzy dostihy opustil. Začal jsem vysedávat v bytě a čekal, až vyprší moje tříměsíční neplacené volno. Měl jsem našponované nervy od pití a souložení. Není to nic nového pod sluncem, že se ženský takhle vrhají na chlapa. Myslíš si, že máš čas si vydechnout, pak se otočíš a zjistíš, že je tam nějaká další. Objevila se pár dní po mém návratu do práce. Fay. Měla šedivé vlasy a chodila pořád v černém. Říkala, že tak demonstruje proti válce. Jestli si ale Fay chtěla demonstrovat proti válce, mně to nevadilo. Byla tak trochu spisovatelka a navštěvovala několik literárních dílen. Měla nápady, jak spasit svět. Pro mě za mě, ať si ho klidně spasí. Žila z alimentů od bývalého manžela - měli spolu 3 děti - a nějaké peníze jí občas posílala taky matka. Fay chodila v životě jen jednou dvakrát do práce.
Janko mě zatím futroval dalšími kecy. Každé ráno mě vyprovázel domů a já myslel, že se mi rozskočí hlava. Dostával jsem v té době často předvolání na okrsek. Jako by pokaždé, když jsem se podíval do zpětného zrcátka, byla na semaforu červená. A policajt v autě nebo na motorce.
Jednou v noci jsem přišel domů pozdě. Byl jsem strašně utrmácený. Vytáhnout klíče a zastrčit je do zámku dveří mě k smrti vyčerpalo. Vešel jsem do ložnice a Fay si v posteli četla New Yorker a pojídala čokoládu. Ani mě nepozdravila.
Šel jsem do kuchyně a hledal něco k snědku. V ledničce nic nebylo. Chtěl jsem si natočit sklenici vody. Šel jsem ke dřezu. Byl přeplněný odpadky. Fay ráda schovávala kelímky i s víčky. Dřez byl zpola zaplněný špinavým nádobím a na hladině plavaly ty kelímky a víčka spolu s několika papírovými tácky.
Vrátil jsem se do ložnice zrovna ve chvíli, kdy si Fay dávala do pusy další čokoládu.
„Hele, Fay,“ řekl jsem, „já vím, že chceš spasit svět. Ale nemohla bys začít v kuchyni`?“
„Kuchyně nejsou důležitý,“ odpověděla.
Nebylo snadný praštit ženskou s šedivými vlasy, takže jsem odešel do koupelny a začal si napouštět vanu. Horká koupel by mi snad mohla nervy uklidnit. Když byla vana napuštěná, bál jsem se do ní vlézt. Bolavé tělo mi mezitím ztuhlo do takové míry, že jsem se bál, že bych se mohl utopit. '
Odešel jsem do obýváku a po jistém úsilí se mi podařilo sundat si košili, kalhoty, boty a ponožky. Šel jsem do lořnice a vlezl si do postele k Fay. Nemohl jsem se pořád uvelebit. Každý pohyb mi projížděl celým tělem.
Jediný chvíle, kdy jsi sám, Chinaski, pomyslel jsem si, jsou cesty do práce a zpátky.
Konečně se mi podařilo uložit se na břiše. Byl jsem celý rozbolavělý. Za chvilku pojedu zase do práce. Kdyby se mi podařilo vyspat se, bylo by to lepší. Každou chvilku jsem slyšel otáčet stránku a zvuk pojídané čokolády. Byla to jedna z těch jejích nocí, věnovaných spisovatelské dílně. Kdyby jen tak chtěla zhasnout.
„Jaká byla dílna`?“ zeptal jsem se ze své pozice na břiše. „Mám strach o Robbyho.“
„Ale,“ protáhl jsem, „co se děje`?“
Robby byl chlápek, kterýmu táhlo na čtyřicítku a celý život bydlel u matky. Slyšet jsem, že neustále píše příšerně legrační povídky o katolické církvi. Robby to těm katolíkům pěkně nandával. Časopisy nebyly na Robbyho připravené, i když jednou mu vyšla jedna povídka v jakémsi kanadském plátku. Jednou jsem se s Robbym viděl, když jsem měl večer volno. Vezl jsem Fay do jedné vily, kde si všichni navzájem předčítali ze svých děl. „Ach! Támhle je Robby!“ řekla mi Fay. „Píše ty strašně legrační povídky o katolících!“
Ukázala na něho. Robby k nám stál zády. Měl velkou, širokou a hlaďounkou prdel; visela mu v gatích. Copak to nikdo nevidí? pomyslel jsem si.
„Nechceš někdy zase přijít?“ zeptala se Fay. „Snad příští týden...“
Fay si strčila do pusy další tabulku čokolády.
„Robby má starosti. Přišel o práci závozníka. Říká, že bez práce nemůže psát. Potřebuje mít pocit jistoty. Říká, že nebude moct psát, dokud si nenajde jinou práci.“
„Já mu přece sakra můžu sehnat jinou práci,“ řekl jsem. „Kde'? Jak`?`.
„Na poště ve městě berou každýho, kdo má ruce nohy. A neplatí se tam zrovna špatně.“
„NA POŠTĚ! ROBBY JE PŘÍLIŠ CITLIVÝ, ABY MOHL PRACOVAT NA POŠTĚ!“
„Tak promiň,“ řekl jsem, „myslel jsem jen, že by to stálo za zkoušku. Dobrou noc.“
Fay mi neodpověděla. Byla naštvaná.

7

V pátek a v sobotu jsem míval volno, což znamenalo, že nejhorším dnem byla neděle. Navíc jsem se v neděli musel hlásit v půl čtvrté odpoledne namísto obvyklých 18:18 večer.
Jednu neděli jsem přišel a zařadili mě jako obvykle v neděli do třídírny novin a časopisů, což znamenalo přinejmenším osm hodin na nohou.
Kromě všech bolestí mi zase začínaly závratě. Všechno se se mnou točilo, občas se mi zatmělo před očima a málem jsem upadl do bezvědomí.
Byla to krutá neděle. Přišlo pár Fayiných známých, seděli na pohovce a štěbetali o tom, jací jsou skvělí spisovatelé, ti skutečně nejlepší v celé zemi. Jediným důvodem, proč je nikdo nepublikuje, bylo to - jak tvrdili -, že své výtvory nikam neposílali.
Pozoroval jsem je. Jestli píšou tak, jak vypadají, popíjejí kávu, chichotají se a cpou se koblihami, pak je jedno, jestli to někam pošlou, nebo rovnou vyhodí.
Tak tu neděli jsem třídil časopisy. Potřeboval jsem kávu, 2 kávy a něco k zakousnutí. Jenže vpředu postávali všichni šéfové. Vyrazil jsem zadním východem. Potřeboval jsem vzpruhu. Kantýna byla v prvním poschodí. Já byl ve třetím. Dolů se dalo projít po schodišti vedle pánských záchodků. Všiml jsem si cedule:
POZOR! TOTO SCHODIŠTĚ NEPOUŽÍVEJTE!
Byla to pochopitelně finta. Na tu vaši péči vám, hošani, nenaletím. Prostě tam pověsili ceduli, aby odradili chytrý chlápky, jako je Chinaski, od chození dolů do kantýny. Otevřel jsem si a šel dolů. Dveře za mnou zaklaply. Šel jsem dolů do prvního poschodí. Vzal jsem za kliku. A do prdele! Dveře se neotevřely! Byly zamčené. Vracel jsem se zpátky. Kolem dveří ve druhém poschodí. Ty jsem nezkusil. Věděl jsem, že jsou taky zamčené. Stejně jako bylo zamčeno v přízemí. Znal jsem poštu tou dobou už dobře. Když na vás políčí past, udělají to pořádně. Zbývala mi slabá naděje. Dostal jsem se do třetího patra. Chytil jsem ra kliku. Bylo zamčeno.
Dveře byly aspoň vedle pánských záchodků. Na záchodky pořád někdo chodil. Čekal jsem. 10 minut, 15 minut, 20 minut! Copak se nikdo nepotřebuje vysrat, vychcat nebo se jen tak chvilku flákat? 25 minut. Pak jsem uviděl nějaký obličej. Zaťukal jsem na skleněnou výplň. „Ahoj, kámo! AHOJ, KÁMO!“
Neslyšel mě, nebo to aspoň předstíral. Vpochodoval na hajzl. 5 minut. Pak kolem prošel další obličej.
Prudce jsem zabušil: „AHOJ, KÁMO! HEJ! TY ZMRDE!“
Zdálo se, že mě uslyšel. Podíval se na mě skrz sklo zpevněné uvnitř drátem.
Řekl jsem: „OTEVŘI MI TY DVEŘE! COPAK MĚ NEVIDÍŠ? JSEM TADY ZAMČENEJ, TY IDIOTE! OTEVŘI MI TY DVEŘE!“ Otevřel mi. Vešel jsem dovnitř. Ten chlápek byl jako v transu. Chytil jsem ho za loket:
„Díky, hochu.“
Vrátil jsem se ke třídění časopisů.
Pak šel kolem vedoucí. Zastavil se a hleděl na mě. Zpomalil jsem. „Jak se máte, Chinaski?“
Něco jsem zabručel v odpověď, zamával časopisem ve vzduchu, jako bych zešílel, cosi jsem si zamumlal pro sebe a on šel dál.

8

Fay byla těhotná. Jenže to nezměnilo ani ji, ani poštu.
Titíž lidé dělali veškerou práci, zatímco ostatní postávali kolem a hádali se o sportu. Byli to samí černí frajeři s postavou profesionálních zápasníků. Kdykoli přišel na poštu další, okamžitě se zařadil do toho davu čumilů. Společenství jim dávalo sílu, aby neodkrouhli šéfy. Pokud vůbec tahle skupina nějakého šéfa měla, nebyl každopádně nikdy k vidění. Tihle zaměstnanci nakládali poštu z dodávek do nákladního výtahu, kterým se vozila k nám do třídírny. Byla to práce tak na 5 minut za hodinu. Někdy poštu počítali nebo to aspoň předstírali. Když odškrtávali součty dlouhou tužkou zastrčenou za uchem, vypadali nepřístupně a intelektuálsky. Většinu času se ale divoce hádali kvůli sportu. Na sport byli všichni experti - četli zadní strany těch samých novin.
„Tak, chlapi, kdo je podle vás nejlepší zadák všech dob?“ „No já bych řekl Willie Mays, Ted Williams a Cobb.“ „Cože'? Cože?“
„Přesně tak, hošánku!“ „A co Babe'? Co ten`?“
„No dobře, a kdo je tedy nejlepší současný zadák'?“
„Nejlepší zadák všech dob, ne současný!“
„Tak jo, však ty víš, co myslím, hochu, vždyť víš!“ „No já myslím, že Mays, Ruth a Di Maj!“
„Vy jste, chlapi, cvoci! A co Hank Aaron, chlapče'? Co Hank?“ Jednou na práce těchhle chlapů udělali podrobný rozpis. Většinou podle délky odsloužených let. Chlapi šli a rozpisy vytrhali ze služebních knih. Pak už nemuseli dělat vůbec nic. Nikdo nepodal stížnost. Na parkoviště vedla v noci dlouhá temná ulička.

9

Začaly mi zase závratě. Cítil jsem, že to na mě jde. Třídírna se se mnou začala točit. Závratě trvaly vždycky asi minutu. Nechápal jsem to. Dopisy byly čím dál tím těžší a těžší. Úředníci nabývali mrtvolně šedivého vzhledu. Začínal jsem se sesouvat ze štokrlátka. Nohy mě sotva nesly. Ta práce mě zabíjela.
Šel jsem k doktorovi a řekl mu o tom. Změřil mi tlak. „Ne, ne, tlak máte v pořádku.“
Pak mi přikládal stetoskop a zvážil mě. „Zdá se, že vám nic není.“
Pak mi udělal speciální krevní test. Bral mi z paže krev třikrát po sobě v intervalech, které se prodlužovaly.
„Chcete počkat v předpokoji'?“
„Ne, ne, půjdu ven, projdu se a včas se vrátím.“ „Dobře, ale přijďte opravdu včas.“
Na druhý odběr jsem přišel přesně. Na třetí se pak čekalo déle, 20 nebo snad 25 minut. Šel jsem do ulic. Celkem se nic nedělo. Zašel jsem do trafiky a četl si v časopise. Odložil jsem ho, podíval se na hodiny a vyšel ven. Na autobusové zastávce jsem si všiml jedné sedící ženy. Patřila k tomu tak vzácnému druhu udělaných ženských. Nohy ukazovala pěkně vysoko. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Přešel jsem ulici a zůstal stát asi 20 metrů od ní.
Posléze vstala. Musel jsem jít za ní. Její obrovský zadek mě přitahoval. Byl jsem hypnotizovaný. Vešla na poštu a já ji následoval. Koupila si 2 pohlednice. Já si koupil 12 leteckých korespondenčních lístků a známky za dva dolary.
Když jsem vycházel ze dveří, nasedala právě na autobus. Zhlédl jsem jen zbytek nastupující nádherné nohy a kousek zadku, odjíždějící městským autobusem.
Doktor čekal.
„Co se stalo`? Máte 5 minut zpoždění!“ „Nevím. Musely se mi zastavit hodinky.“
„TOHLE SE MUSÍ DĚLAT NAPROSTO PŘESNĚ!“ „Jen do toho. Jen si tu krev naberte.“
Vrazil mi do paže jehlu...
O pár dnů později vyšlo z testů, že jsem naprosto v pořádku. Nevěděl jsem, jestli za to může ten pětiminutový rozdíl, nebo co. Jenže závratě se zhoršovaly. Začal jsem si odpíchávat po čtyřech hodinách práce, aniž bych vyplnil příslušné formuláře.
Chodíval jsem v 11 večer domů a tam bývala Fay. Ubohá těhotná Fay. „Co se stalo'?“
„Už to nevydržím,“ odpovídal jsem, „strašně si to beru...“

10

Hoši na poště v Dorsey o mých problémech nic nevěděli.
Přicházel jsem každou noc zadním vchodem, schoval si svetr do skříňky a vplížil se pro svou kartu od píchaček:
„Bratři a sestry!“ pozdravil jsem. „Bratře Hanku!“
„Ahoj, bratře Hanku!“
Hráli jsme spolu takovou hru, hru mezi černýma a bílýma, která se jim líbila. Vždycky ke mně přišel Boyer, poklepal mi na rameno a povídá: „Člověče, mít tvůj ksicht, tak jsem milionář!“
„To určitě, Boyere. Stačí prostě být bílej.“ Pak k nám přistoupil malý kulaťoučký Hadley:
„To na jedný lodi měli černýho kuchaře. Byl to jedinej černoch na palubě. Dvakrát třikrát tejdně dělal tapiokovej pudink, a vždycky si ho pak do něho vyhonil. A těm bělochům ten jeho tapiokovej pudink takt chutnal, hehehehe! Ptali se ho na recept a on jim řekl, že je to jeho tajemství, hehehehehehe!“
Všichni jsme se zasmáli. Ani nevím, kolikrát jsem musel tu historku o tapiokovém pudinku vyslechnout...
„Hej, ty bílej ksindle! Hej, chlapečku!“
„Podívejte, člověče, kdybych já vás oslovil ,chlapečku`, tak do mě vrazíte kudlu. Tak mi laskavě neříkejte ,chlapečku`.“
„Hele, bělochu, co kdybysme si spolu tudle sobotu večer vyrazili'? Mám pěknou bílou holku s blond vlasama.“
„A já ras mám pěknou černou holku. A určitě uhodneš, jaký má vlasy.“ „Jenře vy ty naše ženský klátíte už celý staletí. Snažíme se vás jenom dohnat. Nevadí ti, že svýho obrovskýho černýho čuráka strkám do bílý hol ky'?“
„Když se jí to líbí, tak proč jí to nedopřát.“ „Indiánům jste ukradli půdu.“
„Jo, já sám jsem jí nakrad, co to šlo.“
„A k sobě domů mě nepozveš. A když jo, řekneš mi, abych přišel zadním vchodem, aby nikdo neviděl, že jsem černej...“
„Ale nechám ti tam aspoň trochu rozsvíceno.“ Unavovalo mě to, ale nebylo z toho východisko.

11

Fay snášela těhotenství dobře. Na starší ženskou byla docela v pořádku. Čekali jsme na to doma. Konečně přišel její čas.
„Ař za chvilku,“ řekla. „Nechci tam přijít moc brzo.“ Šel jsem a zkontroloval auto. Vrátil jsem se.
„Úúúúú, uf,“ řekla. „Ne, počkej.“
Možná skutečně mohla spasit svět. Byl jsem na ni hrdý, jak byla klidná. Odpustil jsem jí špinavé nádobí, New Yorker, i spisovatelské dílny. Zestárlá holka - jen další osamělé stvoření v bezohledném světě. „Radši už pojďme,“ řekl jsem.
„Ne,“ odpověděla Fay, „nechci, abys musel moc dlouho čekat. Vím, že by ses necítil dobře.“
„Na mě se vykašli. Pojedeme.“ „Ne, prosím tě, Hanku.“ Prostě tam jen seděla.
„Co pro tebe můžu udělat?“ zeptal jsem se. „Nic.“
Seděla dalších deset minut. Šel jsem do kuchyně a napustil do sklenice vodu. Když jsem se vrátil, řekla: „Budeš moct řídit`?“
„Samo.“ „Víš, kde je ta nemocnice?“ „Pochopitelně.“ Pomohl jsem jí do auta. Udělal jsem si týden předtím dvě jízdy na zkoušku. Jenře když jsme tam dorazili, neměl jsem sebemenší představu, kde zaparkovat. Fay ukázala na příjezdovou cestu:
„Jed' dovnitř. Zaparkuj tam. Tam je určitě vchod.“ „Ano, madam,“ řekl jsem...
Dali ji na postel v jednom zadním pokoji s výhledem na ulici. Tvář se jí stáhla do úšklebku. „Drž mě za ruku,“ řekla.
Udělal jsem to.
„Fakt to na tebe jde?“ zeptal jsem se. „Ano.“
„Vypadáš, jako by to bylo docela snadný,“ řekl ,jsem. „Jseš hodnej. Pomáhá mi to.“
„Moc rád bych byl hodnej. To ta prokletá pošta...“ „Já vím, já vím.“
Dívali jsme se ven z okna.
Řekl jsem jí: „Podívej na ty lidi tam dole. Nemají sebemenší představu, co se tady nahoře děje. Jdou si prostě po chodníku. A přitom je legrační, že... že se jednou sami někde narodili, jeden jako druhý.“ „Ano, je to legrační.“
Skrz její ruku jsem cítil, jak se celá chvěje. „Drž mě pevně,“ řekla.
„Ano.“ „Bude to hrozný, až odejdeš.“
„Kde je doktor'? Kde je vůbec někdo'? Co to má sakra znamenat'?“ „Přijdou.“
Zrovna v té chvíli vešla sestra. Byla to katolická nemocnice a ta sestra byla moc hezká, tmavá Španělka nebo Portugalka.
„Teď... budete muset... odejít,“ obrátila se na mě.
Ukázal jsem Fay, že jí držím palce, a nuceně jsem se usmál. Myslím, že si toho ani nevšimla. Dolů jsem sjel výtahem.

12

Vešel můj německý doktor. Ten, který mi dělal krevní testy. „Blahopřeju,“ řekl a potřásl mi rukou, , je to holčička. 4 kila, 17 deka.“ „A matka?“
„Matka bude v pořádku. Proběhlo to úplně bez problémů.“ „Kdy je mohu vidět?“
„Dají vám vědět. Počkejte tady, zavolají vás.“ A pak zmizel.
Díval jsem se zpoza skla. Sestra ukázala prstem na moje děcko. Mělo strašně červený obličej a křičelo hlasitěji než všichni ostatní kojenci. Pokoj byl plný řvoucích nemluvňat. Tolik porodů! Sestra vypadala, jako by byla na moje děcko hrozně pyšná. Aspoň jsem doufal, že je to moje. Zvedla holčičku do vzduchu, abych ji lépe viděl. Usmál jsem se přes sklo a nevěděl jsem, jak se mám tvářit. Děvčátko na mě prostě ječelo. Ubožátko, pomyslel jsem si, maličký pitomoučký ubožátko. Nevěděl jsem tehdy, že z ní jednou vyroste nádherná holka, která bude vypadat úplně jako já, hahaha.
Pokynul jsem sestře, že může dítě odložit, a pak jsem jim oběma zamával na rozloučenou. Byla to pěkná sestřička. Hezký nohy, prima boky. Pěkný prsa.
Fay měla v levém koutku úst krvavou skvrnu, a já vzal zvlhčený hadřík a utřel ji. Ženy byly stvořené k utrpení; žádný div, že vyžadují neustálé ujištování o lásce.
„Chtěla bych, aby mi dali moje dítě,“ řekla Fay, „není správné, že nás takhle od sebe oddělují.“
„Já vím. Ale myslím, že k tomu mají nějaké zdravotní důvody.“ „Jistě, ale není to správné.“
„To určitě ne. Ale dítě vypadá skvěle. Udělám, co budu moct, aby ti děcko poslali, hned jak to bude možné. Tam dole musí být aspoň 40 kojenců. Všechny matky musejí čekat. Myslím, že je to kvůli tomu, aby zase nabraly sílu. Můžu tě ujistit, že naše dítě vypadá strašně silně. Tak, prosím tě, neměj strach.“
„Se svým dětátkem bych byla tak šťastná.“ „Já vím, já vím. Nebude to dlouho trvat.“
„Pane,“ vešla tlustá mexická sestra, „musím vás požádat, abyste už odešel.“
„Ale já jsem otec.“
„To víme. Ale vaše žena si potřebuje odpočinout.“
Stiskl jsem Fay ruku a políbil ji na čelo. Zavřela uči a zdálo se mi, že okamžitě usnula. Nebyla to už žádná mladice. Možná nespasila svět, ale určitě jej hodně vylepšila. Jednu rundu za Fay.

13

Fay dala dítěti jméno Marina Louise. Tak to bychom měli: Marina Louise Chinaski. V postýlce u okna. Hleděla nahoru na listy stromu a na zářivé vzorce tančící po stropě. Pak se rozplakala. Vozil jsem ji a mluvil na ni. Děvčátko chtělo maminčina prsa, jenže maminka nebyla vždycky po ruce, a já maminčina prsa neměl. A pořád tu bylo zaměstnání. A k tomu ted' nepokoje. Desetina města byla v plamenech...

14

Cestou nahoru jsem byl ve výtahu jediný běloch. Vypadalo to divně. Mluvili o vlně nepokojů a nedívali se na mě.
„Kristepane,“ řekl černoch černej jako uhel, „to je fakt paráda. Chlápci se motají po ulicích ožralí a s lahvema whisky v ruce. Policajti jezděj` kolem, ale nevylejzaj ` z aut a nevopruzujou ty nametený. Za denního světla. Lidi chodějí s televizorama, vysavačema, všemožnejma věcma. Je to fakt paráda...“
„Jo, čéče.“
„V černošskejch krámech vyvěsili cedule ,POKREVNÍ BRATŘI`. A v bělošskejch to samý. Jenže lidi neoblbnou. Všichni dobře vědí, který krámy patře] ` běloušům...“
„Jo, bratře.“
Pak výtah zastavil ve čtvrtém patře a my všichni vystoupili. Cítil jsem, že pro mě bude lepší, když se v té chvíli zdržím jakýchkoli komentářů.
Ne moc dlouho potom se z rozhlasu po drátě ozval ředitel městských pošt:
„Pozor, pozor! V jižní části města jsou barikády. Vpuštěni budou jen ti s patřičnými doklady. Je zde vyhlášen zákaz vycházení po sedmé hodině večer. Po sedmé hodině nebude nikomu umožněn průchod. Barikády se táhnou od Indiana Street po Hoover Street, a od Washington Boulevard po Stotřicátépáté náměstí. Všichni, kteří bydlí v této oblasti, jsou od této chvffe omluveni z práce.“
Zvedl jsem se a natáhl se po kartě. „Hej ! Kampak?“ zeptal se vedoucí. „Slyšel jste to hlášení?“
„Ano, ale vy přece...“
Strčil jsem si levou ruku do kapsy: „Já přece CO? Já přece CO?“ Podíval se na mě.
„Co ty o tom víš, BĚLOUŠI?“ řekl jsem.
Vzal jsem si kartu, zamířil k východu a odpíchl si.

15

Nepokoje skončily, děcko se utišilo, a já přišel na to, jak se zbavit Janka. Ale mdloby se stále vracely. Doktor mi předepsal recept na zelenobílé kapsle libria a ty trošku pomohly.
Jednou v noci jsem se odešel napít vody. Pak jsem se vrátil, půl hodiny pracoval a udělal si svou desetiminutovou přestávku.
Když jsem se znova usadil, přiběhl vysoký, nezdravě žlutý vedoucí jménem Chambers:
„Chinaski! Konečně jsem vás nachytal! Byl jste pryč 40 minut!“ Chambers jednou v noci dostal záchvat, spadl na podlahu, měl pěnu u úst a škubal sebou. Odnesli jej na nosítkách. Příští večer se vrátil s motýlkem, v nové košili, jako by se nic nestalo. Ted na mě zkoušel starou hru s fontánkou.
„Podívejte, Chambersi, snažte se trochu myslet. Napil jsem se vody, posadil se, 30 minut pracoval, a pak jsem si udělal přestávku. Byl jsem pryč deset minut.“
„Nachytal jsem vás, Chinaski! Byl jste pryč 40 minut! Mám na to 7 svědků!“
„7 svědků?“ „ANO, SEDM!“
„Říkám vám, že to bylo deset minut.“
„Ne, ne, ne, dostali jsme vás, Chinaski! Tentokrát jsme vás skutečně načapali!“
Pak mě to najednou unavilo. Nechtěl jsem se už na něho dívat: „Tak dobře. Byl jsem pryč 40 minut. Ať je po vašem. Zapište to.“ Chambers odběhl.
Roztřídil jsem ještě pár dopisů, a pak přišel hlavní směnový vedoucí. Hubený bílý mužík s chomáčky šedivých vlasů, které mu visely přes obě uši. Ohlédl jsem se po něm, otočil se zpátky a roztřídil zase pár dopisů.
„Pane Chinaski, předpokládám, že znáte předpisy a řády poštovního úřadu. Každý úředník má nárok na 2 desetiminutové přestávky, jednu před svačinou, druhou po svačině. Délka těchto přestávek je stanovena ředitelstvím: deset minut. Deset minut, to je...“
„JDĚTE DO HAJZLU!“ praštil jsem s dopisy o zem. „Připustil jsem, že jsem si udělal čtyřicetiminutovou přestávku, jen abyste se uklidnili a dali mi pokoj. Ale vy mi tu budete lozit za prdelí! Takže to beru zpátky! Já měl jen 10 minut! Chci vidět těch vašich 7 svědků! Přivedte je!“
.O dva dny později jsem byl na dostizích. Otočil jsem se a uviděl řadu zubů v širokém úsměvu a přívětivé oči. Kdo to byl - takhle zubatý'? Podíval jsem se pořádně. To na mě hleděl Chambers, usmíval se a stál ve frontě na kávu. Já měl v ruce pivo. Zamiřil jsem k odpadkovému koši a nespouštěje ho z očí jsem si odplivl. Pak jsem odešel. Chambers mě víckrát neotravoval.

16

Děcko lezlo a objevovalo svět. V noci spala Marina s námi v posteli. Byli jsme spolu: Marina, Fay, kočka a já. Kočka spala na posteli taky. Tak se na to podívej, myslel jsem si, máš na starost tři hladový krky. Jak je to zvláštní. Seděl jsem a pozoroval je, jak spí.
Pak dvě noci po sobě, když jsem přišel ráno, brzy ráno domů, Fay seděla vzhůru a pročítala inzeráty.
„Všechny byty jsou tak strašně drahý,“ řekla. „Jasně,“ řekl jsem.
Další noc, když zase četla noviny, jsem se jí zeptal: „Chceš se odstěhovat?“
„Ano.“ „Dobře. Pomůžu ti zítra najít bydlení. Vezmu tě autem.“
Souhlasil jsem, že jí budu měsíčně vyplácet jistou částku. Řekla: „Dobře.“
Fay si vzala děvčátko. Já dostal kočku.
Byt jsme našli asi o 8 nebo 10 bloků dál. Pomohl jsem jí se stěhováním, rozloučil se s holčičkou a jel zpátky.
Chodil jsem navštěvovat Marinu dvakrát, třikrát nebo i čtyřikrát týdně. Věděl jsem, že dokud se budu moct vídat s děvčátkem, budu v pořádku. Fay pořád ještě chodila v černém na protest proti válce. Účastnila se místních mírových demonstrací a shromáždění lásky, chodila na básnická čtení, na dílny, na schůze komunistické strany a vysedávala v hipíských kavárnách. Děcko brávala s sebou. Když náhodou nebyla venku, sedávala v křesle, hulila jednu cigaretu za druhou a četla. Na své černé halence nosila protestní placky. Většinou však když jsem přijel na návštěvu, bývala s děvčátkem někde mimo.
Jednoho dne jsem je konečně natrefil. Fay pojídala slunečnicová semínka s jogurtem. Pekla si sama chleba, ale moc dobrý nebyl. „Seznámila jsem se s Andym..je to řidič kamionu,`' oznámila mi. „Ve
volném čase maluje. Támhle je jeden jeho obraz.“ ukázala Fay na zed'.
Hrál jsem si s holčičkou. Podíval jsem se na obraz. Neříkal jsem nic. „Má velkýho ptáka,“ řekla Fay. „Přišel jednou večer a zeptal se mě:
,Jak by se ti líbilo, kdybych tě přeříz' pořádně velkým ptákem?` a já mu řekla: ,Byla bych radši, kdyby mě někdo přeříz' s láskou! „ „Vypadá, že se vyzná,“ řekl jsem jí.
Hrál jsem si ještě chvíli s děvčátkem a pak jsem odešel. Měl jsem před sebou test na roznáškové rozvrhy.
Brzy potom jsem dostal od Fay dopis.Žila s děckem v hipíské komuně v Novém Mexiku. Říkala, že je to pěkné místo. Marina tam bude na čerstvém vzduchu. Do obálky přiložila malý obrázek, který pro mě holčička namalovala.

Poštovní úřad, část čtvrtá