VI.

1

Seděl jsem vedle mladé holky, která svůj rozvrh moc neovládala.
„Kam přijde 2900 Roteford?“ zeptala se mě. „Zkus to hodit na třiatřicítku,“ odpověděl jsem jí. Oslovil ji vedoucí:
„Říkáte, že jste z Kansas City? Oba moji rodiče se narodili v Kansas City.“
„Opravdu?“ zeptalo se děvče. Pak se obrátila ke mně:
„Co takhle 8400 Meyers?“ „Dej to na osmnáctku.“
Byla trošku macatá, ale určitě by mi dala. Nereagoval jsem. Na nějaký čas jsem s ženskými skoncoval.
Vedoucí stál úplně těsně vedle ní: „Máte to do práce daleko?“ „Ne.“
„Líbí se vám vaše práce?“ „Ale ano.“
Obrátila se ke mně:
„Co takhle 6200 Albany?“ „Šestnáctka.“
Když jsem skončil se svým košem, obrátil se vedoucí ke mně: „Chinaski, stopoval jsem vám u tohoto koše čas. Trvalo vám to 28 minut.“
Neodpovídal jsem.
„Víte, jaká je norma na jeden koš`?“ „Ne, to nevím.“
„Jak dlouho tady pracujete`'„ „Jedenáct let.“
„Vy tu jste jedenáct let a nevíte, jaká je norma?“ „Přesně tak.“
„Třídíte tu poštu, jako by vás to ani nezajímalo.“
Děvče mělo před sebou pořád plný koš. Začínali jsme je společně.
„A to se přitom vybavujete tady s tou slečnou vedle.“ Zapálil jsem si.
„Chinaski, pojďte sem na chvilku.“
Stál před plechovými schránkami a mířil na ně ukazovákem. Všichni úředníci najednou třídili strašně rychle. Díval jsem se, jak horečnatě komíhají pravou paží. Dokonce i ta macatá holka házela dopisy do přihrádek.
„Vidíte ta čísla namalovaná v rohu třídících schránek?“ „Jo.
„Ta čísla určují, kolik dopisů se musí roztřídit za minutu. Šedesáticentimetrový koš musíte roztřídit za 23 minut. O 5 minut jste přetáhl.“ Namířil ukazováček na třiadvacítku: „23 je norma.“
„Ta třiadvacítka vůbec nic neznamená,“ řekl jsem. „Co tím chcete říct?“
„Chci tím říct, že šel kolem nějakej chlápek s plechovkou barvy a tu třiadvacítku tam namaloval.“
„Ne, ne, ne, to je lety prověřená a přezkoušená norma.“ Bylo to k něčemu? Neodpověděl jsem.
„Napíšu vám důtku, Chinaski. Tohle si zodpovíte.“
Vrátil jsem se a posadil se. 11 let! A neměl jsem v kapse ani o cent víc, než když jsem sem poprvé přišel. 11 let. I když každá ta noc byla dlouhá, roky letěly strašně rychle. Možná kvůli těm nočním směnám. Nebo kvůli tomu, že jsem dělal totéž pořád a pořád dokola. Se Stonem jsem aspoň nikdy nevěděl, co mě v příštím okamžiku čeká. Tady se žádná překvapení nekonala.
Proletělo mi těch 11 let hlavou. Viděl jsem, jak ta práce lidi zabíjí. Jako by se rozpadali. Třeba takový Jimmy Potts z Dorsey. Když jsem sem přišel, byl to dobře stavěný chlap v tričku. Ted z něho nic nezbylo. Dával si židli co nejníž k podlaze a opíral se, aby se mu nepodlomily nohy. Byl příliš unavený, aby se nechal ostříhat, a už 3 roky nosil stejné kalhoty. Košili si vyměňoval dvakrát týdně a chodil strašně pomalu. Zavraždili ho. Bylo mu 55. Měl ještě 7 let do důchodu.
„Já to nezvládnu,“ říkával mi.
Buď se rozplizli, nebo příšerně ztloustli, obzvlášť přes zadek a přes břicho. To kvůli štokrlátkům, neustále stejným pohybům a neustále stejným řečem. A pak jsem tu byl já se svými závratěmi a bolestmi paží, šíje, hrudníku, celého těla. Spával jsem celý den, abych byl do práce dostatečně odpočatý. Když jsem přišel, vážil jsem 83 kilo. Teď jsem měl 101. Veškerý pohyb obstarávala pouze vaše pravá paže.

2

Vešel jsem do kanceláře vedoucího disciplinárního oddělení. Za stolem tam seděl Eddie Beaver. Úředníci mu říkali „Pták Beaver“. Měl špičatou hlavu, špičatý nos, špičatou bradu. Byl celý špičatý. A špičkoval i se zaměstnanci.
„Posaďte se, Chinaski.“
Beaver měl v ruce nějaké papíry. Listoval v nich.
„Chinaski, trvalo vám 28 minut roztřídit třiadvacetiminutový koš.“ „Proboha, nechte si ty kecy. Jsem unavený.“
„Cože?“ „Řekl jsem, abyste si nechal ty kecy! Dejte mi podepsat lejstro a já se vrátím do práce. Nechce se mi to celé poslouchat.“
„Já tady jsem od toho, Chinaski, abych s vámi probral váš přestupek!“
Povzdychl jsem si: „Tak dobře, pokračujte. Já si to poslechnu.“ „Musíme, Chinaski, dodržovat normy na produktivitu práce.“ „Jo.
„A když vy v produktivitě zaostáváte, znamená to, že zbylou poštu musí za vás roztřídit někdo jiný. Samozřejmě v přesčasu.“
„Chcete říct, že já jsem zodpovědný za ty 3 a půl hodiny přesčasu, který se vyhlašují skoro každou noc?“
„Podívejte, vy jste roztřídil třiadvacetiminutový koš za 28 minut. A v tom to celé je.“
„Musíte to přece vědět líp než já. Každý ten koš má 60 centimetrů. V některém je třikrát nebo i čtyřikrát víc dopisů než v jiném. Třídiči se derou o takový koše, kterým říkají ,tučný`. Já si nevybírám. Někdo to udělat musí. Ale jediný, co o tom vědí lidi jako vy, je, že šedesáticentimetrový koš se musí roztřídit za 23 minut. Jenže my do těch přihrádek nehážeme ty koše, nýbrž dopisy.“
„Ne, ne, ne, tahle norma prošla pečlivými časovými testy!“ „Možná, že jo. I když o tom pochybuju. Ale když už chcete člověku měřit čas, neposuzujte ho podle jednoho koše. I slavnej pálkař Babe se občas netrefil. Hodnoťte člověka podle deseti košů nebo za celou noční směnu. Vy tu normu prostě jen používáte na to, abyste si podali člověka, co vám zrovna leží v žaludku.“
„Dobře, Chinaski, svoje jste si řekl. A teď budu mluvit JÁ: Třídil jste koš 28 minut. Pro tentokrát to necháme být. Ale jestli vás přistihnou při dalším neplnění normy, poženu vás před DISCIPLINÁRNÍ KOMISI!“
„Tak jo, můžu se ještě na něco zeptat?“ „Prosím.“
„Dejme tomu, že dostanu lehký koš. Občas se mi to stane. Někdy stihnu koš za 5 nebo 8 minut. Řekněme, že ho roztřídím právě za osm minut. Podle vaší prověřené normy ušetřím poště 15 minut. Můžu si tedy v rámci těch patnácti minut zajít dolů do kantýny na koláč se zmrzlinou, kouknout se chvíli na telku a pak se vrátit zpátky?“
„Ne! MUSÍTE SI OKAMŽITĚ VZÍT DALŠÍ KOŠ A TŘÍDIT DÁL POŠTU!“
Podepsal jsem papír, že jsem se podrobil vnitropodnikovému disciplinárnímu řízení. Potom mi Pták Beaver podepsal propustku, napsal na ni čas odchodu a poslal mě zpátky k mému štokrlátku, abych dál třídil dopisy.

3

Občas se ale přece jen něco dělo. Jednoho chlápka chytli na tom samém schodišti, kde jsem jednou zůstal zavřený já. Přistihli ho s hlavou pod sukní nějaké holky. Pak si zas jedna z holek z kantýny oficiálně stěžovala, že jí směnový mistr a 3 třídiči nezaplatili za orální sex. Holku a 3 třídiče vyhodili a směnového mistra přeřadili na místo obyčejného vedoucího.
potom jsem poštu zapálil.
Poslali mě třídit poštu čtvrté třídy, kouřil jsem při tom doutník a sundával horu papírů z valníku, když šel najednou kolem jeden chlápek a povídá: „HELE, HOŘÍ TI POŠTA!“
Rozhlédl jsem se. Bylo to tak. Vzňal se malý plamínek a zvedal se jako tančící had. Zřejmě mi tam před chvílí upadl kus hořícího doutníku.
„Do prdele!“
Oheň se rychle rozrůstal. Popadl jsem nějaký katalog a na plocho jím třískal do ohně. Létaly jiskry. Pálilo to. Sotva jsem jeden plamen zničil, vyšlehl odněkud další.
Zaslechl jsem něčí hlas: „Hej! Je tady cítit oheň!“
„NENÍ CÍTIT OHEŇ,“ zaječel jsem, „CÍTIT JE KOUŘ!“ „Myslím, že radši odtud vypadnu!“
„Tak jdi tedy do hajzlu,“ řval jsem. „VYPADNI!“
Plameny mi pálily ruce. Musel jsem zachránit poštu Spojených států amerických, reklamní škváry čtvrté kategorie!
Nakonec se mi podařilo oheň zvládnout. Nohou jsem shodil celou hromadu papíru z valníku na podlahu a zašlapal zbytky řeřavého popele.
Přišel vedoucí, aby mi něco řekl. Stál jsem tam s ohořelým katalogem v ruce a čekal. Podíval se na mě a šel pryč.
Začal jsem znova třídit svou poštu čtvrté třídy. Ohořelé věci jsem dával stranou.
Doutník mi mezitím vyhasl. Už jsem si ho nezapálil.
Začaly mě pálit ruce a já šel k fontánce a strčil si je pod vodu. Nepomohlo to.
Vyhledal jsem vedoucího a požádal ho o propustku na ošetřovnu. Byla tam stejná sestra, která ke mně vždycky chodívala a ptávala se: „Co je s vámi, pane Chinaski?“
Když jsem k ní vešel do kanceláře, zeptala se na totéž znova. „Pamatujete se na mě?“ zeptal jsem se.
„Ale jistě, vím, že vám někdy bývalo v noci opravdu zle.“ „Jo,“ řekl jsem.
„Žijí u vás pořád ještě ty ženy?“ zeptala se. „Jo. A k vám pořád ještě chodí chlapi?“ „Tak, pane Chinaski, k věci. Co je vám?“ „Popálil jsem si ruce.“
„Pojdte sem. Jak jste si je popálil?“ „Záleží na tom? Jsou popálené.“
Něčím mi je pokropila. Lehce se mě dotkla jedním prsem. „Jak se to stalo, Henry?“
„Byl to doutník. Stál jsem u valníku s poštou čtvrté třídy. Musel mi tam upadnout popel. Vyšlehly plameny.“
Ňadro se o mě znova otřelo. „Nechte ruce v klidu, prosím vás!“
Pak se na mě přitiskla celým bokem a roztírala mi na ruce jakousi mast. Seděl jsem na štokrleti.
„Co je s vámi, Henry? Zdáte se mi nervózní.“ „No... víte, jak to chodí, Marto.“
„Já se nejmenuju Marta. Jmenuju se Helena.“ „Vezměme se, Heleno.“
„Cože?“ „Chtěl jsem se zeptat, za jak dlouho budou ty ruce v pořádku?“ „Můžete je použít okamžitě, pokud chcete.“
„Cože?“ „Myslím u vás v třídírně.“
Omotala mi je kusem gázy. „Nesmíte pálit poštu.“
„Nestála za to. Reklamní škváry.“ „Všechna pošta je důležitá.“
„Tak dobře, Heleno.“
Přešla ke svému stolu a já za ní. Vyplnila mi propustku. Velice jí to v tom bílém čepečku slušelo. Budu muset vymyslet, jak se sem dostat znova. Všimla si, že si ji celou prohlížím.
„Tak, pane Chinaski, myslím, že už můžete jít.“ „Ach ano, jistě... Tak... vám za všechno děkuju.“ „Patří to k naší práci.“
„Jistě.“ O týden později visely všude kolem cedule KOUŘENÍ ZAKÁZÁNO. Pracovníci směli kouřit jen s popelníkem. Na výrobu jednotných popelníků najali nějakou firmu. Popelníky byly pěkné. Stálo na nich: MAJETEK VLÁDY SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH. Většinu jich zaměstnanci rozkradli.
KOUŘENÍ ZAKÁZÁNO.
Já, Henry Chinaski, jsem vlastními silami dosáhl revoluční změny poštovního systému.

4

Pak se objevili nějací chlápci a vyrvali každou druhou fontánku s vodou.
„Co to sakra dělají?“ ptal jsem se. Zdálo se, že to nikoho nezajímá.
Byl jsem v oddělení s poštou třetí třídy. Šel jsem za jiným úředníkem. „Podívej!“ řekl jsem. „Berou nám vodu!“
Ohlédl se na vodní fontánku a pokračoval v třídění pošty třetí třídy. Zkoušel jsem to u dalších zaměstnanců. Čišel z nich stejný nezájem. Nechápal jsem to.
Požádal jsem, aby k nám přišel zástupce mého odborového svazu. S velkým zpožděním nakonec přišel - Parker Anderson. Parker spával ve starém ojetém automobilu a jedl, holil se a sral u benzinek, kde nezamykali záchody. Pokusil se kdysi udělat kariéru jako pasák, ale nevyšlo mu to. A tak skončil na centrální poště, dal se do odborů a začal chodit na odborářské schůze, až se z něj stal předák. Brzy se dostal do předsednictva podnikové organizace, a pak ho zvolili místopředsedou.
„Co se děje, Hanku? Nepředpokládal bych, že zrovna ty mě budeš shánět, aby sis poradil s nějakým šéfem!“
„Nemaž mi med kolem huby, chlapče. Odborářský příspěvky platím skoro 12 let a nikdy jsem nechtěl sebemenší blbost.“
„Tak dobře, co ti vadí?“ „Jedná se o ty fontánky.“ „Takže ti vadí fontánky?“
„Ne, do hajzlu, fontánky jsou v pořádku. Jde o to, co s nima dělají. Podívej.“
„Podívej? Kde?“ „Támhle!“ „Já nic nevidím.“
„To je právě ta sviňárna. Tam bývala fontánka.“ „Takže ji odmontovali. A co má sakra být?“
„Hele, Parkere, jedna by mi nevadila. Jenže oni odmontovali každou druhou fontánku v budově. Když je nezastavíme teď, za chvíli začnou zavírat každej druhej hajzl... a potom, kdo ví, co přijde potom...“
„Tak dobře,“ řekl Parker, „co po mně vlastně teda chceš?“ „Chci, abys hejbnul kostrou a zjistil, proč ty fontánky likvidují.“ „Fajn, stavím se zítra.“
„Koukej se stavit. 12 let odborářských příspěvků, to je 312 dolarů.“ Příští den jsem musel Parkera vyhledat. Důvod rušení fontánek nezjistil. Ani další den, ba ani ten následující. Řekl jsem mu, že už mě nebaví čekat. Dal jsem mu poslední den.
Přišel za mnou o přestávce do kafetérie. „Tak, Chinaski, už to mám.“
„Ano?“ „V roce 1912, když se tahle budova stavěla...“
„1912? To je víc než půl století! Žádný div, že to tu vypadá jak v císařským bordelu!“
„Nech toho. Prostě když se v roce 1912 tahle budova stavěla, byl ve smlouvě dohodnutý určitý počet fontánek. Při kontrole pošta zjistila, že jich zde nainstalovali dvakrát víc, než kolik tady mělo být podle původní smlouvy.“
„No dobře,“ řekl jsem, „komu může vadit dvakrát tolik fontánek? Kvůli tomu se přece víc vody nevypije.“
„Jistě. Jenže ty fontánky přece jen trošku vyčnívají. Zavazejí v cestě.
„No a?“
„Právě. Představ si takovýho poštovního zaměstnance s nějakým chytrým advokátem. Co když se takovej člověk o tu fontánku zraní? Řekněme, že ho k fontánce přimáčkne valník s těžkými pytli plnými časopisů.“
„Už to chápu. Prostě tady ta fontánka nemá být. Mohl by poštu obvinit z nedbalosti.“
„Správně!“ „Tak jo. Díky, Parkere.“ „Rádo se stalo.“
Jestli si tu historku vymyslel, řekl bych, že za těch 312 dolarů skoro stála. V Playboyi tisknou daleko horší.

5

Zjistil jsem, že jedinou obranou proti tomu, abych se v mdlobě nezřítil do třídicích schránek, je čas od času vstát a projít se.
Fazzio, vedoucí, který v té době tuhle pobočku řídil, mě jednou uviděl, jak jdu k jedné z teď vzácných fontánek.
„Hele, Chinaski, kdykoli se na vás podívám, tak se procházíte!“ „To nic není,“ odpověděl jsem, „když vidím já vás, tak se taky vždycky procházíte.“
„Jenže u mě je to součást práce. Chození patří k mé práci. Já to dělat musím.“
„Podívejte,“ řekl jsem, „u mě je to taky součást práce. Já to taky musím dělat. Kdybych zůstal na tom štokrlátku moc dlouho, spadnu na ty plechový přihrádky, začnu ječet, běhat kolem dokola a budu prdelí hvízdat dixík a hubou dětský ukolíbavky.“
„Dobře, Chinaski, tak na to zapomeňte.“

6

Jednou v noci jsem se vyplížil do kafetérie pro balíček cigaret. Když jsem zahýbal za roh, narazil jsem na známý obličej.
Byl to Tom Moto! Chlápek, co jsem s ním sloužil jako brigádník pod Stonem!
„Moto, ty kurevníku!“ řekl jsem. „Hanku!“
„Hele, zrovna jsem na tebe myslel! Jonstone jde tenhle měsíc do důchodu. Pár z nás mu připravuje večírek na rozloučenou. Víš, jak vždycky rád chodil na ryby. Chceme mu koupit pramici. Třeba by se ti líbilo přijít a hodit ho přes palubu, aby se utopil. Bude to u pěkně hlubokýho jezera.“
„Jdi do hajzlu, já ho nechci ani vidět.“ „Ale já tě zvu.“
Moto se tlemil od ucha k uchu. Pak jsem se mu podíval na košili: odznak vedoucího.
„Tome, to snad ne.“
„Hanku, mám 4 děcka. Musím je nějak živit.“ „To je v pořádku, Tome,“ řekl jsem.
Otočil jsem se a šel pryč.

7

Nevím, co se to s lidmi stane. Já měl na krku výživný, potřeboval jsem na chlast, na činži, kupovat si boty, košile, ponožky, všechny tyhle věci. Jako všichni ostatní jsem potřeboval nějaký ojetý auto, něco jíst, všechny ty drobné potřeby každodenního života.
Jako třeba ženy.
Nebo den na dostizích.
Když to jde jedno za druhým a nemáte jiný východisko, ani o tom nepřemýšlíte.
Zaparkoval jsem přes ulici naproti Federální budově a čekal, až mi na přechodu naskočí zelená. Přešel jsem na druhou stranu. Prošel lítacími dveřmi. Jako bych byl železná pilina přitahovaná magnetem. Nemohl jsem s tím nic dělat.
Kancelář byla v prvním patře. Otevřel jsem dveře a uvnitř byli všichni pohromadě. Úředníci z Federální. Všiml jsem si jedné holky, smutný případ, měla jen jednu ruku. Ta to měla na doživotí. Bylo to podobné, jako být starý ochlasta jako já. Jak se mezi klukama říkalo, někde prostě musíš pracovat. Takže brali, co bylo. Moudrost otroků.
Přišla ke mně mladá černoška. Byla dobře oblečená a zjevně spokojená se svým prostředím. Přál jsem jí to. Já bych se na jejím místě zbláznil.
„Prosím?“ zeptala se.
„Já jsem poštovní zaměstnanec,“ řekl jsem, „a chci podat výpověd.“ Sáhla pod přepážku a vytáhla stoh papírů.
„Tohle všechno?“
Usmála se: „Poradíte si s tím?“
„Žádný strachy,“ řekl jsem, ,já to zvládnu.“

8

Aby vás pustili, museli jste vyplnit víc papírů, než když vás přijímali.
První stránka, kterou vám dali, obsahovala osobní dopis městského generálního ředitele pošty.
Začínal takto:
„Je mi osobně velice líto, že jste se rozhodl/a ukončit své zaměstnání u pošty a... atd., atd., atd., atd.“
Jak mu to mohlo být líto? Vždyt jsme se vůbec neznali. Pak tam bylo plno otázek.
„Našel jste porozumění u svých nadřízených? Mohl jste se na ně obracet?“
Ano, odpověděl jsem.
„Měl jste pocit, že vaše vedoucí nějakým způsobem ovlivňují předsudky vůči rase, náboženství, sociálnímu prostředí, případně další podobné faktory?“
Ne, odpověděl jsem.
A pak tam byla tahleta: „Doporučil byste svým přátelům, aby si našli zaměstnání v poštovní službě?“
Samozřejmě, odpověděl jsem.
„Máte-li jakýkoli důvod ke stížnosti nebo náměty ke zlepšení ohledně svého zaměstnání u pošty, sepište je, prosím, podrobně na druhou stranu tohoto formuláře.“
Bez stížností, odpověděl jsem. Pak se má černá holka vrátila. „Vy jste už hotov?“
„Hotov.“ „Ještě jsem nezažila, aby někdo vyplnil papíry tak rychle.“ „,Obratem,“` řekl jsem.
„,Obratem?“` protáhla. „Co tím myslíte?“ „Chci se tím zeptat, jak to bude dál.“ „Pojďte, prosím, za mnou.“
Následoval jsem její zadek mezi psacími stoly a přepážkami až skoro dozadu.
Nějaký úředník mě vyzval, abych se posadil.
Chvíli si pročítal noviny. Pak se teprve na mě podíval:
„Můžu se vás zeptat, proč dáváte výpověd? Není to kvůli těm disciplinárním řízením, která se proti vám vedla?“
„Ne.“ „Proč tedy chcete tu výpověd podat?“ „Abych se mohl věnovat kariéře.“ „Abyste se mohl věnovat kariéře?“
Podíval se na mě. Za necelých 8 měsíců jsem měl mít padesáté narozeniny. Bylo mi jasné, co si myslí.
„Mohu se vás zeptat, o jakou se jedná ,kariéru`?“
„Dobrá, pane, řeknu vám to. Lovecká sezona v mrtvých ramenech trvá jenom od prosince do února. Už jsem celý měsíc ztratil.“
„Už jste ztratil měsíc? Ale jste u nás jedenáct let.“
„Tak dobře, tak jsem ztratil jedenáct let. Tak je snad na čase, abych začal s tříměsíčním lovem v mrtvých ramenech jezera La Fourche.“ „Co budete dělat?“
„Lovit! Ondatry, nutrie, norky, vydry... mývaly. Potřebuju k tomu jenom pirogu. 20 procent z úlovku dávám za nájem pozemku. Za ondatří kožich dostanu dolar a čtvrt, za norka 3 babky, 4 babky za hranostaje, jeden a půl dolaru za nutrii a 25 babek za vydru. Stažený ondatry, asi třicet cenťáků dlouhý, prodávám po pěti centech do fabriky, která vyrábí žrádlo pro kočky. Za staženou nutrii dostanu 25 centů. Budu chovat prasata, kuřata a kachny. Lovit sumce. Nic na tom není. Dál pak...“
„To je jedno, pane Chinaski, to už bude stačit.“
Založil nějaký papíry do psacího stroje a začal zuřivě psát.
Pak jsem zvedl zrak, a stál tam Parker Anderson, můj odborářský předák, starej dobrej Parker, co se holí a kalí po benzinkách, a culil se na mě svým diplomatickým úsměvem.
„Ty dáváš výpověcí, Hanku? Já vím, že to hrozilo celejch jedenáct let...“
„Jo, jedu do Jižní Louisiany a dopřeju si tam pár tutovek.“ „Copak tam dole mají dostihy?“
„Děláš si srandu? Fair Grounds je jedno z nejstarších závodišť ve Státech!“
Parker měl s sebou mladýho bílýho kluka - jednoho z oněch neurotických ztracenců -, jehož oči matněly vlahým závojem slz. Jedna velká slza v každém oku. Neskutálely se. Bylo to fascinující. Zažil jsem to u žen, které přede mnou seděly a dívaly se na mě těma samýma očima těsně předtím, než zešílely a začaly ječet, co jsem to za čuráka. Chlapec evidentně upadl do některé z mnoha léček a dostal se do Parkerových osidel. Parker mu mohl zachránit místo.
Chlap mi podal ještě jeden papír k podpisu a pak jsem šel ven. Když jsem kolem něho procházel, prohodil Parker: „Hodně štěstí, starouši.“
„Díky, chlapče,“ odpověděl jsem.
Necítil jsem se vůbec nijak jinak. Ale záhy jsem pochopil - jako člověk, který se rychle vynořuje z hlubokého moře -, že mně hned začne trápení s jistým typem flámů. Byl jsem jako ti zasraní Joyceini papoušci. Po životě v kleci jsem vyrazil do volného prostoru jako střela přímo do nebes. Do nebes?

9

Začal jsem chodit po flámech. Byl jsem čím dál opilejší a pak už jsem byl ožralý pořád jako zasranej skunk v očistci. Jednou v noci jsem si dokonce v kuchyni přitiskl na krk řeznický nůž a pak jsem si pomyslel: Jen klid, starouši, třeba to tvý děvčátko chce zrovna s tebou do zoo. Zmrzlina, šimpanzi, tygři, červenozelení ptáci a slunce, které jí zapadá za hlavou, slunce, které zapadá a opírá se ti do chmýří na vztyčené paži, jen klid, starouši.
Když jsem se probral, byl jsem u sebe v obýváku, plival jsem na koberec, típal cigarety o předloktí a smál se na celé kolo. Úplný blázen. Rozhlédl jsem se a uviděl, jak proti mně sedí jeden medik z nultýho ročníku. Na konferenčním stolku mezi námi leželo v obrovské domácí zavařovačce lidské srdce. Všude kolem zavařeného srdce - které mělo po předchozí majitelce visačku s nápisem „Francis“ - se povalovaly prázdné láhve od bourbonu a skotské, změť pivních flašek, popelníků a odpadků. Zvedl jsem jednu láhev a lokl si ďábelské směsi zvětralého piva s popelem. Čtrnáct dní jsem nejedl. Dveřmi proudil sem tam nekonečný řetěz lidí. Konalo se u mne 7 nebo 8 divokých večírků, kde jsem se neustále dožadoval: „Dejte mi napít! Dejte mi napít! Dejte mi napít!“ Letěl jsem přímo do nebe; ostatní jen mluvili a navzájem se ošahávali.
„Jo,“ řekl jsem tomu medikovi, „tak jaký máš se mnou záměry?“ „Stanu se tvým osobním lékařem.“
„Dobře, doktore, tak zaprvé se postarejte o odstranění toho zatracenýho lidskýho srdce, co se tady povaluje!“
„Ehm.“ „Cože? „To srdce tady zůstane.“
„Podívejte, člověče, nevím ani, jak se jmenujete!“ „Wilbert.“
„Takže, Wilberte, nevím, co jsi zač, ani jak ses sem dostal, ale vezmeš si ,Francis` pěkně s sebou!“
„Ne, ta zůstane u tebe.“
Pak vzal svůj doktorskej kufřík a gumové obinadlo na paži a zmáčkl balonek a guma se nafoukla.
„Máš tlak jako devatenáctiletej kluk,“ řekl mi.
„Jdi s tím do prdele. Hele, není to náhodou protizákonný, nechat jen tak volně povalovat lidský srdce?“
„Vrátím se pro ně. Ted se pěkně nadýchněte!“
„Myslel jsem, že se z tý pošty zblázním. A teď si přijdete vy.“ „Buďte zticha. Nadýchnout!“
„Já potřebuju ošoustat pěknou mladou holku, doktore. To je celej můj problém.“
„Máte vyhozenou páteř na čtrnácti místech, Chinaski. To s sebou nese úzkostné stavy a končí to imbecilitou a často šílenstvím.“
„Kecy!“ řekl jsem...
Nepamatuju se, kdy ten člověk odešel. Vzbudil jsem se u sebe na pohovce odpoledne ve 13.10, to by byla smrt, a bylo vedro a slunce se dralo potrhanými roletami, aby spočinulo na zavařovačce uprostřed konferenčního stolku. „Francis“ se mnou zůstala celou noc, naložená v alkoholickém láku, plovoucí v sliznaté extenzi mrtvé diastoly. Zazátkovaná ve sklenici.
Vypadalo to jako pečené kuře. Myslím těsně před pečením. Přesně tak.
Vzal jsem srdce a dal je do prádelníku a přikryl jednou roztrhanou košilí. Pak jsem šel do koupelny a vyzvracel se. Opřel jsem se obličejem o zrcadlo. Z tváře mi všude trčely dlouhé černé chlupy. Najednou jsem se musel rychle posadit a vysrat se. Vyšlo ze mě pěkný, horký hovno.
Zazvonil zvonek u dveří. Doutíral jsem si zadek, něco si hodil přes sebe a šel ke dveřím:
„Ano?“ Stál tam mladík s dlouhými blond vlasy; které mu padaly dolů přes obličej, a černošská holka, která se pořád smála jako šílená.
„Ahoj, Hanku!“
„Ahoj. Co jste vy dva zač, chlapi?“
„Tohle je ženská. Nepamatuješ se na nás? Z toho večírku. Přinesli jsme ti kytku.“
„Jasně, pojďte dál.“
Vešli s kytkou dovnitř, bylo to jakési oranžovočervené kolo na zeleném stonku. Mělo to větší smysl než spousta jiných věcí, až na to, že ta kytka byla podříznutá. Našel jsem vázu, kytku dal do ní, vytáhl jsem demižon s vínem a postavil ho na konferenční stolek.
„Ty se na ni nepamatuješ?“ zeptal se ten kluk. „Říkals, že ji chceš ošoustat.“
Holka se zasmála.
„To je od vás milý, ale ted' ne.“
„Chinaski, jak to chceš zvládnout bez pošty?“
„Nevím. Třeba tě ošoustám. Nebo tě nechám, abys ošoustala ty mě. Do prdele, fakt nevím.“
„U nás na podlaze můžeš přespat, kdy budeš chtít.“ „Můžu se dívat, jak souložíte?“
„Samo.“ Popíjeli jsme. Zapomněl jsem, jak se jmenovali. Ukázal jsem jim srdce. Požádal jsem je, aby si tu příšernou věc odnesli. Neodvážil jsem se to vyhodit pro případ, že by to ten medik potřeboval zpátky ke zkoušce nebo vrátit do knihovny na fakultě nebo prostě pro každý případ.
Šli jsme do města, podívali se na striptýz, pili, pokřikovali a smáli se. Nevím už, kdo platil, ale myslím, že hlavně on, což bylo pro změnu milý, a já se nepřestával smát a tisknout té holce zadek a stehna a líbat ji, ale nikdo si toho nevšímal. Dokud máte prachy, existujete.
Odvezli mě zpátky a odešli spolu. Vrazil jsem do dveří, řekl jim sbohem, pustil rádio, našel poloprázdnou láhev skotské, vypil ji, smál jsem se a bylo mi dobře, konečně jsem byl uvolněný a svobodný, pálil jsem si prsty o nedopalky cigaret, pak jsem přistoupil k posteli, naklonil jsem se nad ni, podlomily se mi nohy a já padl na matraci a spal, spal a spal...

Přišlo ráno a já byl pořád ještě naživu. Třeba bych mohl napsat román, pomyslel jsem si.
A tak jsem ho napsal.

Poštovní úřad, část šestá