Po Cannes nastala znova práce ve střižně. Pinchot na filmu tvrdě pracoval.
Hrál jsem tam jednu maličkou roli. V jedné scéně jsem představoval jednoho ze štamgastů. Byl to jen krátký záběr, ale mohl být delší. Většinu toho vystřihli. Vysvětlím vám to. Sedím tam s dvěma dalšími chlápky, jsme u baru, ale nesedíme spolu, jsme každý zvlášť. Je to scéna, kdy se Jack poprvé potká s Francine. My tři tam máme jako štamgasti jenom sedět. Když už nás ale brala kamera, nemohl jsem si pomoct. Pořádně jsem si přihnul piva, poválel ho v puse, a pak ho poslal z dobrých dvaceti centimetrů zpátky do hrdla láhve. Vynikající trik. Na barpult nespadla ani kapička. Nevím, co mě přimělo to udělat. Nikdy dřív se mi to nepovedlo. Jenže ta sekvence skončila ve střižně na podlaze.
„Podívej, Jone,“ řekl jsem, „proč to tam nedáš zpátky?“
„Nemůžu. Každý by se ptal: 'Co je to ksakru za chlapa?'„
Když jste jen v komparsu, nesmíte prostě improvizovat.
Ale nakonec přišel čas, kdy už se s filmem nedalo nic dál dělat. Stanovilo se datum, kdy půjde do distribuce.
Jednoho nezapomenutelného večera asi týden před tím se Jon stavil u nás, seděli jsme a povídali si.
„Tak co, napíšeš pro nás další scénář? Jestli jsi pro, tak já taky.“
„Ne, Jone, mám z Hollywoodu strach. V tom to je. Nebo aspoň doufám, že to v tom je.“
„Co teď budeš dělat?“
„Řekl bych, že asi román.“
„O čem?“
„O tom se nedá dopředu mluvit.“
„Proč ne?“
„Vypouští to vzduch z pneumatik.“
„Hank si pořád kontroluje tlak v pneumatikách,“ řekla Sarah. „Má u sebe pořád manometr. Na testování románů.“
„Má pravdu... Poslyš, Jone, bude ten film mít premiéru?“
„Premiéru? Na co...“
„Žádná premiéra?“ zeptala se Sarah. „To je ale absurdní!“
„Jone,“ řekl jsem, „já chci premiéru!“
„Ty chceš premiéru? Tomu se mi nechce věřit! Proč?“
„Proč? Pro potěšení. Pro nic za nic. Chci pořádnej bílej bourák se šoférem, zásobu nejlepšího vína, barevnou televizi, v autě bezdrátový telefon, doutníčky...“
„Přesně tak,“ řekla Sarah, „a Francine se to bude moc líbit!“
„Dobře,“ pravil Jon, „uvidím, co se dá dělat.“
„Řekněte Friedmanovi, že to je vydání na reklamu,“ řekla Sarah. „Že to pomůže zvednout hrubý zisk.“
„Zapracuju na tom...“
„A, Jone,“ připomněl jsem mu, „nezapomeň na ten pořádnej bílej bourák.“

Jon to jakýmsi záhadným způsobem zařídil. Přišel večer premiéry. Sarah se nahoře chystala a pořádnej bílej bourák pro nás přijel. Malé děti ze sousedství si ho už všimly a začaly vybíhat vedle na dvorek. Vyšel jsem ven a ukázal bouráku cestičku k domku.
„Hanku, ty seš slavnej?“ zeptalo se jedno děcko.
„Slavnej? No jo, to jo...“
„Hanku, můžeme jet s tebou?“
„Nelíbilo by se vám to.“
„Ale líbilo!“
Šofér zastavil motor a vystoupil.
Potřást jsme si rukou.
„Já jsem Frank,“ řekl.
„A já Hank,“ opáčil jsem.
„Vy jste spisovatel?“
„Ano. Četl jste ode mě něco?“
„Ne.“
„Já jsem vás taky ještě neviděl řídit.“
„Ale ano, pane, viděl. Právě jste mě viděl zajíždět k domku.“
„To je vlastně pravda, že? Poslyšte, moje žena se ještě obléká. Nebude to dlouho trvat.“
„Co píšete, pane?“
„Jak to myslíte?“
„Jak to říkám. Co píšete?“
Začínal mě ten chlap poněkud srát. Nebyl jsem na šoféry zvyklý.
„No, já píšu básně, povídky, romány...“
„A napsal jste scénář, pane.“
„Aha. Tamten. Ano.“
„O čem píšete, pane?“
„O čem?“
„Ano, o čem...“
„Chmm, píšu o životě, víte. Prostě o životě.“
„Moje máma,“ řeklo jedno z děcek a prostrčilo hlavu plotem, „říká, že píše prasečinky!“
Šofér se na mě zadíval: „Řekněte, prosím, manželce, že je to daleko. Nesmíme přijet pozdě.“
„Kdo to říkal?“
„Pan Friedman.“
Vešel jsem do domu a zařval nahoru: „Sarah, náš bourák je tady, pospěš si...“
„Přijel dřív...“
„Já vím. Jenže je pátek večer a je to daleko.“
„Hned jsem dole. Neboj se. Stihneme to.“
Otevřel jsem plechovku piva a pustil televizi. Na placeném kanále jel zápas. Vytřásali jeden z druhého duši. Boxeři jsou dnes v lepší formě než za mého mládí. Obdivoval jsem energii, jakou dokázali vydat, a přitom se bít dál a dál. Ty měsíce běhání a posilování v tělocvičně, které tihle boxeři podstupovali, musely být úplně nesnesitelné. A pak poslední dva tři intenzívní dny před zápasem. Kondice byla klíčem ke všemu. Talent a odvaha jsou nutné, ale bez formy jsou k ničemu.
Rád jsem se na zápasy díval. Nějak mi připomínaly psaní. Potřebujete to samé, talent, odvahu a formu. Jenomže ta forma je mentální, duševní. Nikdy nejste spisovatelem. Musíte se spisovatelem stávat pokaždé znovu, když si sedáte k psacímu stroji. Když už jste si k němu sedli, už to není tak těžké. Co bývalo občas těžké, bylo najít židli, na kterou by se dalo sednout. Jako pro všechny lidi na světě, i pro vás se odvíjely věci stejným tempem: malé problémy, velké problémy, samé rány a nářezy. Museli jste být ve formě, abyste vydrželi všechno to, co se vás pokoušelo zabít. To je poučení, které jsem si odnesl z boxu, z dostihů, z toho, jak žokejové zdolávají nepřízeň osudu, pády na dráze a drobné osobní horory v zákulisí. Psal jsem o životě, hmm. Co mě ale šokovalo, byla úžasná kuráž, se kterou někteří lidé tento život žili. To mě drželo nad vodou.
Sarah sešla dolů. Vypadala skvěle.
„Jdeme!“
Vypnul jsem televizi. A už jsme byli venku.
Představil jsem Sarah šoférovi.
„Sarah! Sarah! Sarah!“ hulákala děcka. Měly Sarah rády.
„Můžeme jít s tebou, Sarah?“
„Musíte se zeptat maminek,“ zasmála se.
Maminek? To se nikdy nikdo nezeptá otců?
Šofér nás usadil na zadní sedadlo. Náš bourák pomalu vycouval a děti za ním běžely podél plotu. Do háje, já už brzo umřu, a z nich jednoho dne bude polovina sedět u textových editorů a psát nepředstavitelné sračky.
Sjeli jsme z prudkého kopce a já vytáhl korek z první láhve vína. Nalil jsem dvě plné vysoké sklenice.
„Tak na tvoje zdraví,“ řekl jsem Sarah a přiťukli jsme si.
„Ať je to tvoje zdraví zdravý,“ odpověděla.
Pustil jsem televizi. Ten komerční kanál tam neměli. Vypl jsem to.
„Víte, jak se tam dostat?“ zeptala se Sarah šoféra.
„Samozřejmě...“
Sarah se na mě zadívala: „Napadlo tě někdy, že tě povezou v takovýmhle bouráku na premiéru filmu, kterej napíšeš?“
„Nikdy v životě. Jsem fakt rád, že jsem se z té lavičky v parku dostal.“
„Mám tyhle limuzíny ráda. Líbí se ti, jak se nesou po ulici?“
„Přímo plachtí. Jsme v povětroni mířícím do pekla. Dovol, abych ti dolil.“
„Skvělý víno...“
„Ano, ano...“
Najeli jsme na dálnici k přístavu a odbočili z ní na dálnici na San Diego. Tu jsem nesnášel. Pořád na ní byla zácpa. Všiml jsem si, že začalo drobně mrholit.
„A je to,“ řekl jsem, „začíná pršet.“ Auta začínala zastavovat. Kalifornští řidiči neumějí jezdit v dešti. Jedou buď moc rychle, nebo moc pomalu. Většina jich jezdí moc pomalu.
„Přijedeme pozdě,“ řekla Sarah.
„Myslím, že jo, holka.“
Pak začalo opravdu chcát. Ostatní řidiče na dálnici přepadla hrůza. Čuměli skrz mávající stěrače nepřítomnýma očičkama. Ti zmrdi by měli být rádi, že stěrače mají. Já měl jednou staré auto bez nich. Chcete vědět, co to je mít opravdu zlé podmínky k řízení? Zkuste to. Za deště jsem s sebou vozil nakrájený brambor. Zastavil jsem, očistil sklo bramborem a pokračoval v jízdě. Museli jste vědět, jak na to: jenom zlehka setřít vodu.
Jenže tihle řidiči se ve svých autech chovali, jako by byli prakticky na smrtelné posteli. V návalech deště byla cítit jejich panika. Hloupá panika. Zbytečná panika. Panika k ničemu. Když už chcete někdy svou paniku využít, ušetřte si ji pro nějakou lepší příležitost.
„Tak, miláčku, máme tady spoustu vína.“
Dolil jsem nám oběma.
Musel jsem ale uznat, že náš šofér je profík. Zdálo se, že ví, který pruh se zpomalí a který se brzy rozjede, a klouzal s limuzínou, s tou velikánskou, velikanánskou limuzínou hladce mezi pruhy a využíval nejplynulejšího provozu. Skoro jsem mu odpustil, že nečte moje věci. Miloval jsem profesionály, kteří umí to, o čem se předpokládá, že by to umět měli. Byli vzácní. Je tolik neschopných profesionálů: doktorů, právníků, prezidentů, instalatérů, fotbalových obránců, zubařů, policistů, pilotů letadel a tak dál.
„Myslím, že to stihneme,“ řekl jsem mu.
„Mohli bychom,“ připustil.
„Který je váš nejoblíbenější spisovatel?“ zeptal jsem se.
„Shakespeare.“
„Když to stihneme, tak vám to odpustím.“
„Když to stihneme, tak si to odpustím sám.“
Prostě jsem s tím buzíkem neuměl začít žádný rozhovor. Pokaždý mě dostal.
Popíjeli jsme se Sarah víno.
A pak jsme tam dojeli. Šofér zastavil a otevřel dveře. Vystoupili jsme.
Bylo to před velkým nákupním střediskem. Do kina se šlo odkudsi zezadu.
„Děkuju vám, Franku,“ řekl jsem.
„Rádo se stalo. Půjdu zaparkovat. Až půjdete zpátky, najdu si vás.“
„Jak si nás najdete?“
„Najdu...“
To už seděl za volantem a prostorná bílá limuzína vjela do proudu vozů. Pořád pršelo.
Ohlédl jsem se a stálo tam pět šest mužů s deštníky, kteří na nás čekali. Byli jsme na volném prostranství před nákupním střediskem a spršky deště stříkaly i dovnitř. Muži s deštníky k nám přispěchali a vypadali velmi ustaraně při myšlence, že bychom mohli provlhnout.
Zasmál jsem se: „To je úplně absurdní!“
„Mně se to líbí!“ rozesmála se Sarah.
Utíkali jsme sobě vstříc. Pak jsme zapadli do obchoďáku. Začaly blýskat fotoaparáty. Čas slávy. Lavičku v parku jsem nechal za sebou.