11

Po devíti či desíti hodinách začali být lidé ospalí a padali do třídicích přihrádek, jen tak tak se na poslední chvíli vždycky zachytili. Třídili jsme poštu podle směrovacích čísel. Když bylo na dopise dvojčíslí 28, hodili jste ho do přihrádky 28. Bylo to jednoduché.
Jeden obrovský černoch skákal vysoko do vzduchu a třepal rukama, aby neusnul. Potácel se nad podlahou.
„Do prdele! Já to nevydržím!“ říkal.
A to byl obrovskej silnej lamželezo. Užívat pořád dokola těch sa¬mých svalů bylo strašně vyčerpávající. Bolelo mě celé tělo. A na kon¬ci uličky stál vedoucí, další Stone, a měl ve tváři ten výraz - musejí si to cvičit před zrcadlem, tenhle výraz mají v obličeji všichni vedoucí ¬dívají se, jako bys byl kus lidskýho hnoje. A přitom přišli stejnými dveř¬mi. Byli to kdysi úředníci či doručovatelé. Nechápal jsem to. Byli to pečlivě vybraní zmrdi.
Museli jste být pořád jednou nohou na zemi. Jedna půlka nahoře na opěrce. „Opěrka“ říkali malému kulatému polštářku posazenému na trojnožce. Byl zakázán veškerý hovor. Dvě desetiminutové přestávky za osm hodin. Zapisovali čas, kdy jste odešli, a čas příchodu. Když jste se zdrželi dvanáct třináct minut, hned vám to vytkli.
Plat byl ale lepší než v obchodě s uměleckými předměty. A říkal jsem si, že si na to možná zvyknu.
Nikdy jsem si nezvykl.

12

Pak nás vedoucí odvedl do jiné uličky. Byli jsme tam deset hodin. „Než začnete,“ řekl šéf, „chtěl bych vám něco říct. Každý koš téhle pošty musíte roztřídit za 23 minut. Takový je plán. A teď si jen tak pro zábavu vyzkoušíme, jestli je každý z nás schopen ten plán plnit! Při¬pravit, raz, dva, tři... TEĎ!“
Co má tohle sakra znamenat? pomyslel jsem si. Jsem unavený. Mělký koš byl dvě stopy dlouhý. Jenže v každém byl různý počet dopisů. V některých bylo dvakrát třikrát víc pošty než v jiných, podle velikostí dopisů.
Paže začaly poletovat. Strach z nedostatečnosti. Dal jsem si na čas.
„Když skončíte první koš, popadněte druhý!“ Skutečně se o to snažili. Vyskočili a popadli další koš.
Vedoucí si to šinul za mými zády. „Podívejte se,“ řekl a ukázal na mě, „tady ten muž plní plán na výbornou. Je napůl hotov s druhým ko¬šem!“
Byl to můj první koš. Nevěděl jsem, jestli si ze mě neutahuje, ale když jsem byl tak daleko před ostatními, ještě trochu jsem zvolnil.

13

O půl čtvrté ráno moje dvanáctka skončila. V těch dobách neplatili lidem na dobu určitou za přesčas jedenapůlnásobek mzdy. Prostě jste dostali zaplaceno jen za odpracovaný čas. A přijali vás jako „pomocné¬ho úředníka na dobu určitou bez nároku na definitivu“.
Nařídil jsem si budík, abych byl v osm ráno v obchodě s umělecký¬mi předměty.
„Co se stalo, Hanku? Už jsme si mysleli, že ses třeba připletl k ně¬jaké autonehodě. Čekali jsme, kdy se vrátíš zpátky.“
„Končím.“ „Končíš?“ „Ano, nemůžete se divit, že chce člověk na lepší.“
Šel jsem do kanceláře a vyzvedl si šek. Tak jsem byl zase na poště.

14

Zatím tu pořád byla Joyce se svými pelargoniemi a s pár milióny, pokud bych vydržel. Joyce, mouchy a pelargonie. Dělal jsem noční dva¬náctky a přes den mě měla v drápcích ona a nutila mě podávat výko¬ny. Spal jsem a probouzela mě ruka, která mi ho honila. Pak jsem to musel dělat. Moje drahá ženuška byla šílená.
Pak jsem se jednou ráno vrátil a ona povídá: „Hanku, nerozčiluj se.“ Byl jsem příliš unavený, abych se rozčiloval.
„O co kráčí, miláčku?“
„Koupila jsem psa. Maličký štěňátko.“
„Prima. To je pěkný. Na psech není nic špatnýho. Kde je?“ „Je v kuchyní. Pojmenovala jsem ho ,Picasso`.“
Šel jsem do kuchyně a podíval se na psa. Neviděl. Přes oči mu pa¬daly chlupy. Díval jsem se, jak cupitá. Pak jsem ho zvedl a podíval se mu do očí. Ubohý Picasso!
„Miláčku, víš, cos to udělala?“ „Nelíbí se ti?“
„Neřekl jsem, že se mi nelíbí. Ale je duševně zaostalý. Má IQ tak asi 12. Pořídila jsi nám psa idiota.“
„Podle čeho to poznáš?“ „Stačí se na něho podívat.“
V tu chvíli začal Picasso čurat. Bylo v něm chcanků hodně. Moč se rozlévala v dlouhých žlutých stružkách po kuchyňské podlaze. Picasso skončil, odběhl a díval se na to.
Zvedl jsem ho. „Utři to.“
Z Picassa se stal další problém:
Probouzel jsem se po dvanáctihodinové šichtě vedle Joyce, která mi ho pod pelargoniemi honila, a já se ptal: „Kde je Picasso?“
„Jdi do háje s Picassem!“ odpovídala.
Vylezl jsem z postele, nahý, se ztopořeným pérem:
„Podívej, zase jsi ho nechala na dvorku! Říka1 jsem ti, abys ho ne¬nechávala přes den na dvorku!“
Pak jsem šel dozadu na dvorek, nahý - byl jsem příliš unavený, abych se oblékal. Dvorek byl docela dobře krytý. A tam stál ubohý Pi¬casso posetý stovkami much, které po něm lozily sem tam. Vyběhl jsem na ně se svým ptákem (mezitím ochabl) a vynadal jim. Měl je v očích, v chlupech, v uších, na intimních místech, v puse... všude. A jen tam seděl a usmíval se na mne. Smál se na mě, zatímco ho mouchy žraly zaživa. Možná věděl víc, než my všichni dohromady. Zvedl jsem ho a odnesl domů.
„Psíček se smál,
když viděl, jak mu stál...
A jídlo mu uteklo i se lžičkou.“
„Do prdele, Joyce! Říkám ti to pořád a pořád dokola.“ „To ty ho vyháníš z domu. Musí se chodit ven vysrat!“
„Ano, ale když se vydělá, přines ho zpátky. Nemá dost rozumu, aby se vrátil sám. A uklízej po něm ty hovna. Udělalas tam z toho muší ráj.“
Sotva jsem usnul, začala mi ho Joyce zase honit. K těm několika mi¬lionům bylo ještě hodně daleko.