86

O týden později jsem jedno odpoledne posedával ve spodnkách. Ozvalo se jemné, tiché zaklepání na dveře. „Momentík,“ zavolal jsem. Oblékl jsem si župan a otevřel.
„Jsme dvě holky z Německa. Četly jsme vaše knížky.“
Jedna vypadala tak na devatenáct, ta druhá snad na dvaadvacet.
V Německu mi vyšly dvě nebo tři knížky v omezených nákladech. V Německu jsem se v roce 1920 narodil, v Adernachu. V domě, kde jsem v dětství žil, byl teď bordel. Německy jsem neuměl. Ony ale mluvily anglicky.
„Pojďte dál.“
Posadily se na pohovku.
„Já jsem Hilda,“ představila se ta devatenáctiletá.
„A já Gertruda,“ ozvala se ta dvaadvacetiletá.
„Já jsem Hank.“
„Říkaly jsme si, že tvoje knížky jsou hrozně smutný a hrozně veselý,“ prohlásila Gertruda.
„Děkuju.“
Zašel jsem do kuchyně a nalil tři vodky-7. Přinesl jsem jim jejich sklenky, a potom tu svoji.
„Jsme na cestě do New Yorku. Napadlo nás, že se zastavíme,“ řekla Gertruda.
Dále mě informovaly, že navštívily Mexiko. Mluvily slušně anglicky. Gertruda byla macatější, skoro jako hrouda másla; byla samá prsa a zadek. Hilda byla štíhlá, vypadala, jako kdyby byla pod nějakým tlakem... jako by měla zácpu a byla divná, ale byla přitažlivá.
Jak jsem popíjel, dal jsem si nohu přes nohu. Rozevřel se mi župan.
„Jé,“ ozvala se Gertruda, „ty máš sexy nohy!“
„Ano,“ přikývla Hilda.
„Já vím,“ poznamenal jsem.
Holky se mnou držely v pití krok. Šel jsem a namíchal další tři drinky. Když jsem se znovu posadil, ujistil jsem se, jestli mě župan správně zahaluje.
„Můžete tady, holky, na pár dnů zůstat, oddychnout si.“
Neodpověděly.
„Anebo nemusíte,“ pokračoval jsem. „To je fuk. Můžem si jenom chvilku povídat. Nechci vám dělat žádný návrhy.“
„Vsadím se, žes měl spoustu ženských,“ ozvala se Hilda.
„Četly jsme tvoje knížky.“
„Píšu fikci.“
„Co je to fikce?“
„Fikce je přikrášlení života.“
„To jako že lžeš?“ zeptala se Gertruda.
„Trochu. Ne moc.“
„Máš přítelkyni? vyzvídala Hilda.
„Ne. Teď zrovna ne.“
„Zůstaneme,“ prohlásila Gertruda.
„Je tady jenom jedna postel.“
„To nevadí.“
„Jenom taková maličkost...“
„Copak?“
„Musím spát uprostřed.“
„To je v pořádku.“
Pokračoval jsem v míchání drinků a brzy jsme byli na dně. Zavolal jsem do obchodu s alkoholem. „Chtěl bych si objednat...“
„Počkejte, pane,“ ozvali se, „s donáškou domů nezačínáme dřív než v šest večer.“
„Vážně? Já do tebe nastrkám 200 dolarů měsíčně...“
„Kdo je tam?“
„Chinaski.“
„Á, pan Chinaski... Co jste to chtěl?“
Řekl jsem mu to. Zeptal jsem se: „Víš, jak se sem dostaneš?“
„Jistě.“

Přijel za osm minut. Byl to ten tlustý Australan, co se vždycky potil. Převzal jsem objednané dva kartony a postavil je na židli.
„Zdravíčko, dámy,“ pozdravil ten tlustý Australan.
„Co to stojí, Arbuckle?“
„No, dělá to 17,94.“
Dal jsem mu dvacku. Začal dolovat drobné.
„Neblbni. Kup si novej dům.“
„Děkuji, pane!“
Pak se ke mně naklonil a zeptal se tlumenějším hlasem: „Proboha, jak to děláš?“
„Píšu na stroji,“ odpověděl jsem.
„Píšeš na stroji?“
„Jo, asi osmnáct slov za minutu.“
Vystrčil jsem ho ven a zavřel dveře.

Večer jsem s nimi šel do postele, já uprostřed. Všichni jsme byli opilí. Nejdřív jsem uchopil jednu, políbil s pomuchloval ji, pak jsme se obrátil k druhé. Obracel jsem se tam a zpátky a bylo to velmi kvalitní. Potom jsem se delší dobu koncentroval na jednu z nich, pak jsem se otočil a pustil se do druhé. Obě trpělivě čekaly. Byl jsem zmatený. Gertruda byla krásnější, Hilda mladší. Pěnil jsem ,válel se po obou, ale dovnitř jsem ho nevrážel. Nakonec jsem se rozhodl pro Gertrudu. Jenže mi to nešlo. Byl jsem příliš opilý. S Gertrudou jsme usnuli; rukou mi dráždila ptáka, já měl ruce na jejích prsou. Pták mi změkl; její prsa zůstala pevná.

Druhý den bylo velice horko a my pokračovali v pití. Zavolal jsem pro jídlo. Zapnul jsem ventilátor. Moc jsme nemluvili. Ty Němky uměly pít. Pak šly obě ven a posadily se na starou pohovku na mé přední verandě – Hilda v kalhotkách a podprsence a Gertruda v přiléhavém, růžovém tílku bez podprsenky a bez kalhotek. Přišel Max, pošťák. Gertruda mi převzala poštu. Chudák Max málem omdlel. Viděl jsem tu závist a nevěřícnost v jeho očích. No jo, jenže on měl práci jistou...

Kolem dvou odpoledne Hilda oznámila, že se jde projít. Gertruda a já jsme šli dovnitř. Nakonec se to přece povedlo. Leželi jsme na posteli a odbývali si úvody. Po chvíli jsme se do toho pustili. Nalehl jsem na ni a vjel dovnitř. Šlo to ale ostře do leva, jako kdyby tam byla zatáčka. Vzpomněl jsme si jenom na jednu podobnou ženu – ale s ní to bylo příjemné. Pak mě napadlo, že mě oblafla, že nejsem opravdu uvnitř. Takže jsme ho vytáhl a vrazil zase zpátky. Vjel jsem dovnitř a znovu prudce zahnul doleva. Do hajzlu. Buď má zkurvenou kundu, nebo se do ní nemůžu dostat. Přiklonil jsem se k názoru, že má zkurvenou kundu. Pumpoval jsem a makal a on se mi ohýbal v té prudké levotočivé zatáčce.
Makal jsem a makal. Pak jsem měl pocit, jako kdybych vrazil do kosti. Bylo to šokující. Vzdal jsem to a odvalil se.
„Promiň,“ ozval jsem se, „zdá se, že na to dneska nemám.“
Gertruda neodpovídala.
Oba jsme vstali a oblékli se. Pak jsme šli do obýváku, posadili se a čekali na Hildu. Pili jsme a čekali. Hilda si dala na čas. Pořádně na čas. Nakonec dorazila.
„Nazdar,“ pozdravil jsem.
„Kdo jsou všichni ti černoši v tvojí čtvrti?“ zeptala se.
„Nevím, co jsou zač.“
„Říkali, že bych si mohla vydělat 2000 dolarů za týden.“
„Čím?“
„To neřekli.“

Němky zůstaly ještě dva tři dny. Pořád jsem v Gertrudě zajížděl doleva, dokonce i když jsem byl střízlivý. Hilda se mi svěřila, že si dává Tampax, takže mi byla k ničemu.
Nakonec si sbalily věci a daly je do mého auta. Měly velké plátěné vaky, které nosily přes rameno. Německé hippies. Sledoval jsem jejich pokyny. Tady zahni, tam zahni. Šplhali jsme se do výšky na Hollywood Hills. Byli jsme v bohaté čtvrti. Skoro jsem zapomněl, že někteří lidé žijí poměrně slušně, zatímco většina ostatních jí k snídani své vlastní sračky. Kdybyste žili tam, co já, začali byste věřit tomu, že všude jinde to vypadá stejně hnusně jako u vás.
„Tady to je,“ ozvala se Gertruda.
Volkswagen stál na začátku dlouhé točité příjezdové cesty. Někde tam nahoře byl dům, velikánský dům se vším, co k takovému honosnému domu patří.
„Radši nás nech vyjít nahoru samotné,“ navrhla Gertruda.
„Jasně,“ odpověděl jsem.
Vystoupily. Otočil jsem Volkswagen. Stály u vjezdu a mávaly mi, plátěné vaky přehozené přes rameno. Zamával jsem. Pak jsem nastartoval, dal tam neutrál a plachtil dolů z hor.