Nejkrásnější ženská ve městě

Cass byla nejmladší a nejkrásnější z pěti sester. Cass byla nejkrásnější holka ve městě. Poloviční indiánka se zvláštní pružnou, jakoby hadí postavou a tělo plamenné zrovna jako oči. Cass byla věčný plamen. Byla jako duch uvržený do těla, které nebylo s to ho zadržet. Její vlasy byly černé, dlouhé a hedvábné a rozvířené stejně jako její tělo. Duchem byla buď opravdu na výši nebo až na dně. U Cass nebylo nic mezi. Někdo říkal, že je šílená. Říkali to takoví ti mdlí. Mdlí Cass nikdy nepochopí. Pro muže byla prostě stroj na sex a netrápilo je, zda je šílená či nikoli. A Cass tancovala, flirtovala, líbala muže, ale krom jednoho dvou případů, když mělo dojít na věc, Cass se jaksi vypařila, prostě dotyčnému utekla.
Její sestry ji obviňovaly, že svou krásu zneužívá, že se chová bezduše, ale Cass měla ducha a měla duši, malovala, tančila, zpívala, plácala věci z hlíny a když byl někdo raněný ať na těle či na duchu, Cass s ním opravdu hluboce soucítila. Její mysl byla prostě jiná; její mysl byla jaksi nepraktická. Její sestry na ni žárlily, protože přitahovala jejich muže a byly naštvané, protože měly pocit, že s nimi nezachází zrovna nejlépe. Byla vždy náklonná k ošklivějším mužům, ti takzvaní krásní muži se jí příčili – „Zbabělí,“ říkala, „bez kuráže. Stavějí na svých dokonalých malých ušních lalůčcích a skvěle tvarovaných nosních dírkách... vše na povrchu a nic uvnitř...“ Její povaha hraničila s duševní poruchou, mnozí si to mysleli. Její otec se uchlastal k smrti a její matka odešla a nechala dívky samotné. Dívky se odebraly k příbuzným, kteří je dali do kláštera. Klášter bylo neveselé místo, hlavně pro Cass. Holky na Cass žárlily a Cass musela opravdu bojovat. Po celé levé ruce měla jizvy od břitvy ze dvou sebeobranných soubojů. Jizvu měla také na levé tváři, ale místo aby jí ta jizva ubírala na kráse, spíše ji ještě podtrhovala. Potkal jsem ji ve West End baru několik nocí po jejím propuštění z kláštera. Jakožto nejmladší ze sester ji pustili poslední. Prostě přišla a sedla si vedle mě. Byl jsem nejspíše ten nejošklivější muž ve městě, tak možná proto.
„Panáka?“ zeptal jsem se.
„Jistě, proč ne?“
Nemyslím, že na našem rozhovoru té noci bylo něco neobvyklého, bylo to prostě Cassino rozdávání citů. Vybrala si mě a bylo to prostě tak. Žádná křeč. Pití jí chutnalo a že ho taky vypila. Nevypadala nijak staře, ale přesto jí nalili. Možná si zapomněla občanku, nevím. Nicméně vždycky, když se vrátila ze záchodku a posadila se vedle mě, pociťoval jsem pýchu. Nebyla jen nejkrásnější ve městě, ale dokonce jedna z nejkrásnějších, co jsem kdy viděl. Dal jsem jí ruku kolem pasu a políbil ji.
„Myslíš, že jsem krásná?“ zeptala se.
„Ano, samozřejmě, ale je tu ještě něco... něco víc než tvůj vzhled...“
„Lidé mi vždycky vyčítají, že jsem krásná. Opravdu si myslíš, že jsem krásná?“
„Krása není to pravé slovo, stěží vystihuje všechen tvůj půvab.“
Cass zalovila v kabelce. Myslel jsem si, že hledá kapesník. Vytáhla dlouhou jehlici. Dřív, než jsem ji stačil zastavit, probodla si tou dlouhou jehlicí nos zboku, zrovna nad nosními dírkami. Projela mnou hrůza a odpor. Podívala se na mě a smála se, „Myslíš si pořád, že jsem krásná? Co si myslíš teď, no?“ Vytáhl jsem jehlici ven a přitiskl jí na ránu kapesník. Pár lidí včetně barmana to vidělo. Barman se naklonil:
„Hele,“ řekl Cass, „ještě jednou a letíš ven. Nepotřebujeme tady tvoje scény.“
„Vyliž si prdel!“ řekla.
„Raději na ni dávejte pozor,“ řekl barman mě.
„Bude v pohodě,“ řekl jsem.
Je to můj nos, se svým nosem si můžu dělat co chci.“
„Ne,“ řekl jsem, „zraňuje mě to.“
„Chceš říct, že tě zraňuje, když si propíchnu nos jehlicí?“
„Ano, přesně tak.“
„Dobře, už to nebudu dělat. Hlavu vzhůru.“
Políbila mě, trochu se při tom pochechtávala a k nosu si přidržovala kapesník. Po zavíračce jsme odešli ke mě. Měl jsem nějaké pivo, sedli jsme si a povídali. Vnímal jsme ji jako člověka plného dobroty a laskavosti. Rozdávala se, aniž by o tom věděla. Zároveň se dokázala vrhnout zpět do míst divokosti a nesouvislosti. Schitzi. Krásná a ducha mající schitzi. Možná ji někdo nebo něco navždy zničí. Doufal jsme, že to nebudu já. Odebrali jsme se do postele a když jsem zhasl světla, Cass se mě zeptala,
„Kdy to budeš chtít? Teď nebo ráno?“
„Ráno,“ řekl jsem a obrátil jsem se.
Ráno jsem vstal a uvařil dvě kafe, jedno jsem jí donesl do postele. Smála se.
„Jsi první chlap, který to v noci odmítl.“
„To je v pohodě,“ řekl jsem, „vůbec to nemusíme dělat.“
„Ne, počkej. Chtěla bych to teďka. Rozpruď mi trošku krev.“
Cass šla do koupelny. Za chviličku se vrátila a vypadala opravdu skvěle, její dlouhé černé vlase se leskly, její oči a rty se leskly, ona se leskla... Bez ostychu ukázala svoje tělo jako nějakou dobrou věc. Vklouzla pod peřinu.
„Pojď sem, zlato.“
Vstoupil jsem do ní. Líbala odevzdaně, ale beze spěchu. Nechal jsem své ruce zkoumat její tělo, její vlasy. Planul jsem. Bylo to horké a těsné. Začal jsem pomalu přirážet, abych to neuspěchal. Dívala se mi přímo do očí.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.
„Co na tom sakra záleží?“ zeptala se.
Zasmál jsem se a rozjel to. Potom se oblékla a zavezl jsem ji zpět do baru, ale bylo to těžké na ni nemyslet. Nešel jsem do práce, spal jsem do dvou odpoledne a pak jsem vstal a přečetl si noviny. Byl jsem zrovna ve vaně, když se vrátila s velkým plátem – sloním uchem.
„Věděla jsem, že budeš ve vaně,“ řekla, „tak jsem ti přinesla něco na zakrytí té věci, ty naháči.“
Pustila to sloní ucho na mě ve vaně.
„Jak jsi věděla, že budu ve vaně?“
„Věděla.“
Téměř každý den přijížděla Cass když jsem byl ve vaně. Pokaždé v jinou dobu, avšak jen zřídkakdy se spletla a taky tu bylo ještě to sloní ucho. A pak jsme se milovali. Jednou či dvakrát v noci zavolala a já jsem za ni musel složit kauci ve věznici pro opilce a výtržníky. „Ti zkurvysyni,“ řekla, „jen že ti koupili pár panáků si myslí, že ti smí pod sukně.“
„Jakmile se necháš pozvat na panáka, zadělala jsi si na problém.“
„Myslela jsem, že se zajímají o mě a nejen o mé tělo.“
„Já se zajímám o tebe i o tvé tělo. Docela pochybuji, že by většina mužů dohlédla dál než za tvé tělo.“
Na šest měsíců jsem opustil město, poflakoval se po okolí a pak se vrátil. Nikdy jsem na Cass nezapomněl, ale nějak jsme se pohádali a já pocítil touhu kamkoli odejít, když jsem se vrátil, počítal jsem, že už bude pryč, ale seděl jsem ve West End baru sotva 30 minut, když vstoupila a posadila se vedle mě.
„Ty vole, vidím, že ses vrátil.“
Objednal jsem jí pití. Pak jsem se na ni podíval. Měla na sobě šaty, které jí zakrývaly celý krk. V takových jsem ji nikdy neviděl. A pod každým okem měla zapíchnuté dva špendlíky se skleněnými hlavičkami. Vidět byly pouze hlavičky těch špendlíků, zbytek byl zapíchnutý ve tvářích.
„Ty lamičko, pořád se snažíš připravit o krásu, co?“
“Né, to je na ozdobu, ty blbečku.“
„Ty jsi blázen.“
„Chyběl jsi mi,“ řekla.
„Máš někoho?“
„Ne, nikoho nemám. Jen tebe. Ale šlapu. Stojí to deset dolarů. Ale ty to máš zadarmo.“
„Vytáhni si ty špendlíky.“
„Ne, je to ozdoba.“
„Jsem z toho dost smutný.“
„Vážně?“
„To jako kurva že jo.“
Cass si pomalu vytáhla ty špendlíky a strčila je zpátky do kabelky.
„Proč se prostě nedokážeš smířit s tou svou krásou?“ zeptal jsem se. „Proč se s ní prostě nenaučíš žít?“
„Protože si lidi myslí, že je to vše, co mám. Krása není nic, krása je pomíjivá. Ani netušíš, jaké máš štěstí, že jsi ošklivý, protože když tě má někdo rád, tak víš, že je to pro něco jiného.“
„Dobře,“ řekl jsem, „jsem šťastný.“
„Nemyslím to tak, že bys byl škaredý. To jen lidi si myslí, že jsi škaredý. Máš úchvatnou tvář.“
„Díky.“
Dali jsme si dalšího panáka.
„Co děláš?“ zeptala se.
„Nic. Nemůžu na nic narazit. Není zájem.“
„Já taky. Kdyby jsi byl ženská, tak můžeš šlapat.“
„Pochybuju, že bych dokázal navázat kontakt s tolika cizími lidmi, je to moc únavný.“
„Máš pravdu, je to únavný, všechno je únavný.“
Odešli jsme spolu. Lidé na ulicích na Cass pořád zírali. Byla to krásná ženská, možná krásnější než kdy jindy. Zamířili jsme ke mě, otevřel jsem láhev vína a povídali jsme si. Nám dvěma to šlo vždycky snadno. Chvíli mluvila ona, já poslouchal a pak jsem zase mluvil já. Náš rozhovor jen tak nenásilně plynul. Tak nějak jsme si navzájem odhalovali tajemství. Když jsme narazili na nějaké dobré, Cass se smála a smála – tak jak to uměla jen ona. Bylo to jako radost vycházející z plamene. Při povídání jsme se líbali a přibližovali k sobě. Byli jsme docela nažhavení a rozhodli jsme se jít do postele. Potom Cass svlékla ty šaty zakrývající krk a já to uviděl – ošklivou křivou jizvu na jejím hrdle. Byla dlouhá a široká.
„Ty vole ženská,“ řekl jsem jí z postele, „cos to kurva udělala?“
„Jednou v noci jsem to zkusila rozbitou lahví. Už mě nemáš rád? Pořád jsem hezká?“
Svalil jsem ji na postel a políbil. Odtáhla se a smála se, „Někteří chlapi zaplatí desítku a když se svléknu, už to nechtějí. Desítka mi zůstane. Je to sranda.“
„Ano,“ řekl jsem, „můžu se smíchy potrhat... Cass, do piče, miluju tě... přestaň se ničit; jsi ta nejvíc živá ženská, kterou jsem kdy potkal.“
Opět jsme se líbali. Cass potichu plakala. Cítil jsem její slzy. Ty dlouhé černé vlasy vedle mě visely jako vlajka smrti. Užili jsme si pomalou, smutnou a nádhernou soulož. Ráno Cass vstala a připravila snídani. Vypadala docela klidně a šťastně. Zpívala si. Zůstal jsem v posteli a vychutnával si její dobrou náladu. Nakonec přišla a zatřásla se mnou.,
„Vstávej, hňupe! Opláchni si obličej a ptáka a pojď na hostinu!“
Jel jsem s ní toho dne na pláž. Byl víkend, ale ještě ne léto, takže tam bylo krásně vylidněno. Plážoví povaleči zabalení do hadrů spali na trávníku podél písku. Jiní seděli na kamenných lavičkách a dělili se o jedinou láhev. Nahoře neúnavně kroužili racci. Sedmdesáti osmdesátileté dámy seděly na lavičkách a probíraly prodej nemovitostí po jejich dávno zesnulých mužích zabitých tempem a nesmyslností přežívání. Díky tomu všemu visel ve vzduchu mír, procházeli jsme se, posedávali po lavičkách a moc toho nenamluvili. Bylo prostě skvělé být spolu. Koupil jsem dva sendviče, pár hranolek a pití a sedli jsme si k tomu na písek. Potom jsem Cass objal a asi na hodinu jsme spolu usnuli. Bylo to svým způsobem lepší než milování se. Lehounce jsme spolu splynuli. Když jsme vstali, jeli jsme zpátky ke mě a já uvařil večeři. Po večeři jsem Cass nabídnul, aby se mnou žila. Dlouho mlčela, dívala se na mě a pak pomalu řekla, „Ne.“ Odvezl jsem ji zpátky do baru, koupil jí panáka a odešel. Druhý den jsem si našel v továrně místo jako skladník a zbytek týdne strávil v práci. Byl jsem příliš unavený, než abych toho moc udělal, ale v pátek večer jsem zašel do West End baru. Posadil jsem se a čekal na Cass. Hodiny plynuly. Když už jsem byl pořádně opilý, barman mi řekl, „je mi to líto s tou tvou holkou.“
„Co jako?“
„Promiň, ty to nevíš?“
„Ne.“
„Sebevražda. Včera měla pohřeb.“
Sebevražda?“ zeptal jsem se. Měl jsem pocit, jakoby měla každou chvíli projít dveřmi. Jak může být pryč?
„Její sestry ji pohřbily.“
„Sebevražda? Nevíš jak?“
„Podřezala si hrdlo.“
„No jo. Dej mi ještě panáka.“
Pil jsem až do zavíračky. Cass byla nejkrásnější z pěti sester, nejkrásnější ve městě. Podařilo se mi dojet domů a přemýšlet, měl jsem ji donutit, aby se mnou zůstala nehledě na její „ne.“ Všechno kolem nasvědčovalo tomu, že se trápila. Bral jsem to prostě příliš nalehko, byl jsem líný, příliš sobcký. Zasloužil jsem si zemřít nejen sám, ale i za ni. Byl jsem ubožák. Ne, ani to ne. Vstal jsem, našel jsem lahev vína a mocně jsem se napil. Cass, nejkrásnější holka ve městě, zemřela ve dvaceti. Někdo venku zatroubil. Bez přestání hulákali. Odložil jsem lahev a zařval ven: „KURVA VY ČURÁCI DRŽTE HUBY!“ Noc plynula dál a já byl bezmocný.

Z anglického originálu The Most Beautiful Woman in Town přeložil v roce 2007 trasprd.