tam, kde sebevraždy visí ve vzduchu a kde mušky žerou bábovičky z písku, tam léta jsou delší. Jack je slavný a dosud žijící pouliční básník z padesátých let. hodím flašku do kanálu, jsme ve Venice, Jack se sem na týden nebo tak zašil, teď někdy má mít někde čtení. ten kanál vypadá divně, hodně divně.
"zas tak hluboký to není, abych se zlikvidoval." "jo vole," hlas jak z drsnýho filmu. "si piš."
má šediny v sedmatřiceti. orlí nos. povadlej. plnej energie, ožralej. chlapák. fakt samec. mírně židovskej úsměv. Žid ale možná není. ptát se ho nebudu.
Jack je zná všechny. Barney Rossetovi se na večírku vychcal do boty, protože se mu nelíbilo něco, co řekl. zná Ginsberga, Creeleyho, Lamantiu a tak dál, a teď poznal Bukowského.
"jo vole, Bukowski sem přišel za mnou, do Venice. držka samá jizva. svěšený ramena. na pohled hodně utahanej chlápek. moc toho nenamluví, a když už, tak je to nuda, nějaký banality. to se ti nechce věřit, že napsal všecky ty básnický sbírky. na tý poště mu dali zabrat. šlo to s ním z kopce. ztratil jiskru. je to kurva škoda, ale víš, jak to chodí. furt je to ale machr, fakt machr, no ne,"
Jack zná vnitřní svět, a je to k smíchu, ale je to fakt - lidi nejsou nic moc, všechno je to jeden zkurvenej podvod, ne že byste to už dávno nevěděli, ale pobaví to, když si tak sedíte u kanálu ve Venice a snažíte se dostat z mimořádně velké kocoviny.
listuje si knihou. samé obrázky básníků. já tam nejsem. začal jsem pozdě a moc dlouho jsem žil v malých pokojích a pil víno. vždy mají pocit, že poustevník je šílený, a proč by nemohli mít pravdu.
prohlíží si tu knihu. panebože, to j~ prdel, válet se tu s kocovinou, dole voda, a Jack si tady listuje, slunce sem probleskuje, nosy, uši, fotografie se lesknou. je mi to jedno, ale mám pocit, že bychom se měli o něčem bavit a mně to moc dobře nekecá a Jack si dělá svoje, tak do toho, kanál ve Veniče, takhle přežívat je smutné, smutné jak kuřinec
"tady tomu před dvěma roky hráblo."
"von chtěl, abych mu ho vykouřil. prej mi pak vydá knihu." "a udělals mu to?" .
"já? sem mu dal! takhle!"
ukáže mi svou drsňáckou pracku.
směju se, je v pohodě a je to člověk. každý chlap se bojí, že by mohl být buzerant. trochu mě to unavuje. možná by se _ z nás všech měli stát buzeranti, kteří budou v klidu. kromě drsňáka Jacka. ten je pro změnu dobrý. strašně moc lidí se rozumově - bojí mít něco proti buzerantům. stejně tak strašně moc lidí se - rozumově - bojí mít něco proti levičákům. je mi fuk, o co jde - vím jen jedno: strašně moc lidí má strach.
Jack, to je můj člověk. poslední dobou jsem potkával až příliš mnoho intelektuálů. začínám mít plné zuby všech těch drahocenných mozků, kterým musí pokaždé, co promluví, z huby vypadnout diamant. unavuje mě bojovat o každý kousek vzduchu pro svou mysl. proto jsem se tak dlouho vyhýbal lidem, a když se s nima teďka tak setkávám, zjišťuju, že je
na čase, abych se vrátil do své jeskyně. vedle mysli tady máme i spoustu jiných věcí: je tu hmyz a palmy a pepřenky, a já si do jeskyně vezmu pepřenku, k smíchu, co.
lidi vás vždy zradí.
vůbec jim nevěřte.
"za celou tou hrou na poezii stojí teplouši a levičáci," povídá Jack. čumí do kanálu.
je taková pravda, že diskutovat a přít se má v sobě trpkost a faleš, a já nevím, co s tím. rozhodně si uvědomuju, že s poezií je něco v nepořádku - knihy těch slavných, Shakespeara nevyjímaje, jsou strašlivě nudné. myslíme tím totéž?
rozhodl jsem se, že se vytasím s nějakou pitomostí. "vzpomínáš si kdysi na ten časák poezie? už nevím, kdo to byl, jestli Monroeová nebo Shapiro nebo kdo, stejně už to nečtu, už to stojí za prd, ale zapamatoval jsem si jeden Whitmanův
výrok: "k tomu, abychom měli úžasné básníky, potřebujeme úžasné posluchače."
Whitmana odjakživa beru jako básníka většího, než jsem já sám, jestli na tom vůbec záleží, jenomže tady to vzal ze špatného konce. správně je to takhle: ,k tomu, abychom měli úžasné posluchače, potřebujeme úžasné básníky."
"jasně tak to má bejt," povídá Jack, "nedávno sem na ňáký párty potkal Creeleyho a tak sem se ho zeptal, esli už někdy čet Bukowskýho a von ti ztuhnul, úplně hotovej, nic neřek, jako rozumiš, ne."
"do hajzlu, dem pryč."
zvedáme se a jdeme k autu. ani nevím, kde jsem ho splašil. pěkná kraksna, jak jinak. Jack s sebou pořád táhne tu knížku a listuje si v ní.
"tadyten ti ho klidně vykouří."
"jo?"
"tendle si vzal učitelku a vona ho řeže bičem přes prdel. strašná ženská. po svatbě už nenapsal ani prd. vona si jeho duši namotala na kundu."
"mluvíš teď o Gregorym nebo Kerákovi?" "ne, to jde o někoho úplně jinýho" "kristepane na nebesích!"
pořád si to šlapeme k autu: jsem dost otupělý, ale ENERGII tohohle člověka prostě cítím, jeho ENERGII, a uvědomuju si, že je klidně možné, že jdu po boku jednoho z mála nesmrtelných a neškolených, přirozených básníků naší doby. a po chvilce přemýšlení si taky uvědomuju, že na tom nezáleží.
nasednu. nastartovat sice jde, ale převodovka je už zas v hajzlu. celou cestu musím jet na dvojku a na každém semaforu mi ta děvka chcípne, vybitá baterka, modlím se, ať znova nastartuju, ať nenarazím na cajty, ať nechytnu pokutu za řízení v opilosti, ať už vůbec žádní kristové nejsou přibíjeni na vůbec ničí Kříže, můžeme si vybrat mezi Nixonem a Humphreym a Ježišem Kristem a půjdem do hajzlu, ať už se otočíme tam nebo tam, a zatáčím doleva, nakonec brzdím a lezeme ven.
Jack se pořád ještě hrabe v té knize.
"tady tenhle je v pohodě. zabil sebe, svýho otce, matku, svoji ženu, ale svý tři děti ani psa nezastřelil. vod Baudelaira jeden z nejlepčích básníků."
"jo. _ "si kurva piš."
soukáme se z kraksny ven a já ji křižuju, ať ta děvka baterie ještě jednou zapálí.
vyjdeme nahoru a Jack zabuší na dveře. "BIRDE! BIRDE! To jsem já, Jack!"
dveře se otevřou a objeví se ten Bird. mrknu se na něho dvakrát. nejde poznat, jestli je to muž nebo žena. tvář má jako opiový výtažek nedotčené krásy. je to muž. podle pohybů. taky je mi jasné, že pokaždé, co vyrazí do ulic, se dostane do průseru - od lidí může čekat jen něco hodně brutálního. zabijou ho, protože ještě zdaleka neumřel. já už z devíti desetin zemřel, ale tu poslední desetinu si držím jako bouchačku.
když jdu po ulici, v trafice mě nepoznají, i když trafikanti jsou po tváři krásnější než všichni američtí prezidenti, což ostatně vůbec není těžké.
"Birde, potřebuju dvacku," říká Jack.
Bird ji vyplázne, zatr. dvacku. plynulým a klidným pohybem.
"díky, kámo."
"jasně, chcete jít dál?" "v pohodě."
jdeme dovnitř. sedáme si. je tam knihovna. přejedu ji očima. podle všeho tam ani jedna kniha není nudná. jsou tam všecky moje nejoblíbenější knihy: co to jako kurva je? je to sen? má strašně krásnou tvář - co se na něj podívám, je mi fajn, znáte ten pocit, pálivé mexické fazole, po nějakém šíleném tahu, první jídlo po několika týdnech, fajn, do hajzlu, vždycky se mám na pozoru.
' ten Bird. a dole oceán. a blbá baterka. kraksna. policejní hlídky na těch jejich trapných suchých silnicích. co to je za pitomou válku. idiotská noční můra, mezi námi jen ten pomíjivý chladivý prostor, jednou všichni dostanem takovou pecku, že vylítnem a budou z nás rozmašírovaný dětský hračky, vysoký podpatky, co rozjařeně běží po schodišti, aby jednou provždy šly do hajzlu, jednou provždy, hlupáci a volové, hlupáci a slouhové, k čertu s naším jalovým frajerstvím.
sedáme si. objeví se litr skotské. hodím do sebe najednou víc než deci, uf, obrací se mi žaludek, mrkám, idiot, táhne mi na 50, furt se snažím hrát si na Hrdinu, posranej bohatýr v kanonádě zvratek.
přichází Birdova žena. představují nás. má hnědé šaty a tekuté pohyby, celá prostě teče teče, oči se ji smějí, teče, povídám, teče.
"OHÓ HOHÓ HOHÓ!" vyrazím ze sebe.
vypadá bezvadně. nedá mi to a popadnu ji, sevřu v náručí, hodím na levý bok, roztočím se s ní, rozesměju se. nikdo mě nemá za blázna. všichni se smějeme. všichni to chápeme. pustím ji. sedáme si.
Jack má radost, že se rozjíždím. celou dobu táhl moji duši a teď už má dost. souhlasně se šklebí. je v pohodě. jestlipak jste už alespoň. jedinkrát v životě byli v místnosti plné lidí, na které stačí se mrknout, zaposlouchat se, a oni vám pomůžou. taková to byla čarovná chvíle. věděl jsem to. hořel jsem jak šíleně pálivý mexický guláš. o nic nešlo. v pohodě.
z rozpaků jsem do sebe práskl další decovku. pochopil jsem, že z nás čtyř jsem tady nejslabší, a nechtěl jsem nikomu ublížit, chtěl jsem si jenom uvědomovat jejich nenucenou svatost. má láska byla láska šíleného nadrženého psiska, kterého pustí do kotce plného nažhavených fenek. jenom ty mi mohly ukázat zázraky za spermatem.
Bird se na mě podíval. "hele, jakou mám koláž."
v ruce držel od pohledu pěknou sračku. visely na tom nějaké pičovinky a ženská náušnice.
(mimochodem... tak jsem si všimnul, že přeskakuju z přítomného do minulého času. jestli máte něco proti... tak vemte bradavku a narvěte si ji do šourku. - tiskárna: nechte to tak.)
pustím se do sáhodlouhého nudného projevu na téma, co nemám rád, a jak těžce jsem snášel hodiny umění...
Bird mě nechává úplně splasknout.
když to roztrhne vejpůl, zůstane z toho jen injekční stříkačka a Bird se na mě culí, a vzápětí i já poznávám vnitřní svět: že asi, jak slyším, zevnitř, jediný feťák, který na to má, je Wm. Burroughs, téměř vlastnící Burroughsovu spol., jediný, kdo dokáže jet v tom natvrdo a zároveň zůstat uvnitř teplým uslintaným tlustým prasetem. právě tohle slyším, pěkně potichoučku. je to pravda? přese všechno, pravda nepravda, Burroughs je hodně nudný spisovatel a nebýt toho, že za ním stojí zkušená literární esa, by byl skoro nula, stejně jako Faulkner, kterého berou akorát hodně suší jižanští extremisté jako je pan Corrington, pan Slooshney a pan Pičoviny-to-je-moje.
"Člověče," opakují všichni, "ty ses nám tady opil." a taky že jo. taky že jo. taky že jo.
jsou už jen dvě možnosti, jít do chládku nebo do hajan. , dělají mi místo. '
piju moc rychle. oni se baví dál. slabounce je slyším. spím. spím mezi kamarády. ani moře, ani oni mne neutopí. mé spící tělo mají v lásce. jsem vůl. mé spící tělo mají v lásce. kéž zastihne to všechny děti Boží.
ježišmarjá ježišmarjá ježišmarjá kdo by se staral o vybitou baterii?