šmarjámatko, to byla hrůza - jak se tu s dusotem vyvalili ze všech nesmírných kund světa, až mě i s mým kufrem z lepenky roztočili nahoře poblíž Times Square.
nakonec se mi podařilo jednoho z nich se zeptat, kde je Village, a když jsem tam dorazil, sehnal jsem si pronájem, a když jsem si otevřel flašku vína a shodil boty, našel jsem v pokoji malířský stojan, ale já neuměl malovat, já byl mládenec hledající štěstí, a tak jsem si sedl za stojan a pil víno a díval se ven špinavým oknem.
když jsem se vydal ven, jako že si seženu další flašku, narazil jsem v hale na takového mladíčka v hedvábném županu. měl baret a sandály, nezdravě řídké vousy a stál u telefonu:
"ano, miláčku, ano, já tě musím vidět, a-no, prostě musím! v opačném případě si podřežu zápěstí...! ano!"
tady nezůstanu, pomyslel jsem si. ten by si nepřeřízl ani tkaničky. spratek hnusnej usmrkanej. venku tam posedávají v kavárničkách, pohodička, na hlavách barety, parádně ohození, rádoby Umělci.
týden jsem tam pop9jel, až mi vypršel nájem, a pak jsem si našel pokoj mimo Village. na to, jak vypadal a jak byl velký, byl hodně levný a mně nelezlo do hlavy proč. za rohem byl bar. celý den jsem tam proseděl u piva. peněz ubývalo, ale jak už to u mě chodí, strašně se mi nechtělo hledat si práci. každý opilý a vyhladovělý okamžik pro mě znamenal jakýsi druh pohody. na noc jsem si koupil dvě láhve portského a šel nahoru do pokoje. svlékl jsem se, potmě jsem vlezl do postele, našel si skleničku a nahl si z prvního vína. vzápětí jsem přišel na to, proč je ten pokoj tak levný. přímo za oknem vedla nadzemní linka metra. byla tam zastávka. přímo za mým oknem. vlak pokaždé osvítil celý pokoj. a já uviděl plný vlak tváří. strašlivých tváří: kurvy, orangutani, hajzlové, šílenci a zabijáci - všichni, kdo mi vládnou. a pak se vlak prudce rozjel a uvnitř se zase setmělo - až do dalšího vlaku plného tváří, který se vždy objevil nečekaně brzo. ještě že jsem měl to víno.
barák patřil židovským manželům, kteří měli naproti na ulici taky krejčovství a čistírnu oděvů. rozhodl jsem se, že těch pár hadrů, co mám, by potřebovalo vyčistit. shánění místa mi říhalo a prdělo přes celý můj šílený horizont. vešel jsem tam opilý, hadry v ruce.
"...bych to chtěl vyčistit nebo vyprat nebo tak něco..." "nebožátko! jak můžeš chodit takhle OTRHANÝ! něco takového bych nevzala ani na mytí oken. já ti povím... Same, Same!"
"hm?" "ukaž tady fešákovi oblek, co zůstal po tom pánovi!" "ovšem, to je moc pěkný oblek, mámo! to nechápu, proč ho tady ten pán nechal!"
celý rozhovor líčit nebudu: já jsem převážně trval tom, že oblek je příliš malý. oni prý že ne. prohlásil jsem, že když není malý, tak je určitě moc drahý. prý že za sedm. řekl jsem, že jsem švorc. prý šest. řekl jsem jim, že jsem švorc. když ustoupili na čtyři, usmyslel jsem si, že mě do něho musí dostat. dostali. dal jsem jim čtyři babky. šel jsem zpátky do podnájmu, sundal si oblek a šel spát. když jsem se vzbudil, byla tma (pokud ovšem kolem neprojel vlak). rozhodl jsem se, že na sebe hodím nový oblek a vyrazím ven sbalit nějakou buchtu, samozřejmě nějakou úplně parádní. je třeba v sobě podpořit ony dosud neprojevené schopnosti.
když jsem se nasoukal do kalhot, vzadu v rozkroku se mi rozjel celý šev. ale já jsem nebyl žádný posera. bylo to poněkud drsnější řešení, ale ukázalo se, že sako to zakryje. když už jsem měl sako na sobě, levý rukáv se mi u ramene utrhl a z díry se začala sypat pěkně hnusná gumovitá vycpávka. zase mě vzali na hůl.
když jsem se dostal z toho, co zbylo z obleku, věděl jsem, že mi nezbude než se zase přestěhovat.
sehnal jsem si nový pronájem. něco jako sklepní prostory, dole pod schodištěm, vchod mezi popelnicemi nájemníků. konečně něco na mé úrovni.
na prvním nočním tahu jsem po zavíračce zjistil, že jsem ztratil klíč. na sobě jsem měl jenom tenkou bílou kalifomskou košili. jezdil jsem autobusem sem a tam, abych nemusel mrznout. nakonec řidič ohlásil konečnou nebo konec jízdy. to už si nepamatuju, byl jsem totiž strašně opilý.
venku pořád ještě mrzlo. vystoupil jsem. bylo to před stadionem Yankee.
panebože, napadlo mě, tadyhle hrával hrdina mého dětství Lou Gehrig a já tady mám zemřít. no fajn, to sedí.
chvíli jsem se procházel a pak jsem narazil na kavárnu. šel jsem dovnitř. všechny číšnice byly černošky ve středním věku, ale šálky na kafe tam měli velké a kobliha s kávou byla skoro zadarmo.
vzal jsem si věci ke stolu, posadil se, koblih jsem zdlábnul
hned, kafe jsem usrkával, a pak jsem si vytáhl stovku cigaretu a zapálil si.
najednou se ozvalo:
"POCHVÁLEN BUĎ NÁŠ PÁN, BRATŘE!" "Ó POCHVÁLEN BUĎ NÁŠ PÁN, BRATŘE!"
rozhlédl jsem se. všechny číšnice mi vzdávaly hold. několik dalších zákazníků taky. moc se mi to li'bilo, konečně nějaké uznání. k čertu s Atlanticem a Harperem. genialita vždy vyjde ,
najevo. na všechny kolem jsem se usmál a pořádně si potáhl. vtom se na mne jedna z číšnic rozkřikla:
"BRATŘE, V PŘÍBYTKU PÁNĚ JE ZAKÁZÁNO KOUŘIT!" típl jsem to. dopil jsem kafe. vyšel jsem ven. na skle byl nápis: MISIE OTCE SVATÉHO
zapálil jsem si novou cigaretu a vydal se na dlouhou cestu zpátky k pronájmu. tam jsem se ale na nikoho nedozvonil. nakonec jsem se natáhl nahoře na popelnicích a šel spát. věděl jsem, že dole na chodníku by mě krysy dostaly. byl jsem chytrý mladý muž.
byl jsem tak chytrý, že příští den jsem dokonce sehnal práci. a noc na to, s kocovinou, vyklepaný a s náladou pod psa, jsem měl šichtu.
dva staříci měli za úkol mě zaučit. oba už tam pracovali, co bylo metro vynalezeno. šli jsme v řadě za sebou, pod levou paží takové těžké kusy kartonů a v pravé ruce něco jako otvírák na pivo.
"tady v New Yorku všickni lidi maj po celým těle takový zelený potvůrky," poznamenal jeden ten stařík.
"fak'jo?" bylo mi úplně fuk, jakou mají barvu.
"to eště uvidíš. každou noc jich sou plný sedadla." "tak tak," řekl ten druhý.
šli jsme dál.
bože můj, řekl jsem si v duchu, zažil někdy Cervantes něco takového?
"hele, podívej," drcnul do mě jeden. "každej karton je očíslovanej. každej ten očíslovanej karton musíme vyměnit za novej, se stejným číslem."
klapy klap. odzátkoval lišty, přiklepl tam novou reklamu, lišty vyměnil, vzal starou reklamu a dal ji na spodek té haldy kartonů pod levou paží.
"a teď to zkus sám."
zkusil jsem to. takové úzké lišty, a ne a ne jít ven. ten otvírák byl nějaký vadný. bylo mi blbě a klepaly se mi ruce.
"to půjde," ozval se stařík.
vždyť mně TO JDE, čuráku, pomyslel jsem si. pohnuli jsme se dál.
potom jsme vzadu z vozu vystoupili a staříci se vydali napřed po pražcích mezi kolejemi. od prkna k prknu to vždycky bylo asi metr daleko. člověk klidně mohl slítnout dolů a ani by se nemusel snažit. koleje vedly asi 30 metrů nad ulicí. k dalšímu vozu to bylo dobrých 30 metrů. oba staříci to s těžkým nákladem kartonů přeskákali z pražce na pražec a u dalšího vozu na mě počkali. v protisměru stál vlak, do kterého z peronu nastupovali lidé. všude kolem bylo dost světla, ale to bylo vše. reflektory vlaku mi zřetelně ukazovaly
tu metrovou mezeru mezi pražci.
"HNI SEBOU! HNI SEBOU! MÁME MÁLO ČASU!"
"seru na vás i s tím vaším časem!" zařval jsem na ně. pak jsem přidal do kroku, po levé straně zatížený kartony, v pravé ruce otvírák na pivo. jeden krok, dva kroky, tři kroky...
kocovina, moták.
vlak naproti už byl naložený, a tak se rozjel. najednou tam byla tma jako v prdeli. ještě větší než v prdeli. neviděl jsem nic. jít dál jsem nemohl. ani otočit se nešlo. tak jsem tam jenom tak stál.
"hni sebou! hni sebou! čeká nás eště fůra vagónů!" nakonec jsem se trošku rozkoukal. udělal jsem několik dalších vratkých kroků. některá prkna se prohýbala, na okrajích byla zpuchřelá a naštípnutá. přestal jsem vnímat, jaký to dělá rachot. celý ztuhlý jsem se vydal vpřed dlouhými kroky, jeden za druhým, a při každém dalším kroku jsem jenom čekal, jak to rupne a já sletím tam dolů.
když jsem dorazil k vagónu, seknul jsem s kartonovýma reklamama a otvírákem o zem.
"vo co de?"
"jak vo co de? jak vo co de? já se vám na to můžu VYSRAT!" "co se ti jako nelíbí?"
"jeden chybnej krok a člověk se může zabít. to jste tak blbí, že to nechápete?"
"tady se eště nikdo nikdá nezabil."
"nikdo ale nechlastá tak jak já. hej, honem, sem s tím, jak se odsud sakra dostanu pryč?"
no tady vpravo vedou dolů schody, ale tam se nejde po kolejích, ale přes ně a tím pádem musíš překročit tak dvě tři třetí koleje."
"kurva. co to je třetí kolej?"
"tam je elektrika. jak o ni zavadíš, je po tobě." "kudy to je?"
staroušci mi ukázali na schodiště. zdálo se mi to docela blízko.
"děkuji vám, pánové."
"bacha na třetí kolej. je zlatá. nešlápni na ni, nebo z tebe bude škvarek."
rázně jsem vykročil. cítil jsem, jak mě sledují, každou třetí kolej jsem překonal vysokým a plavným krokem. svítil měsíc a koleje v sobě měly takový klid a něhu.
dorazil jsem ke schodům, zase naživu. dole na konci schodiště byl bar. z baru byl slyšet smích. vešel jsem dovnitř a našel si místo. nějaký chlápek tam vyprávěl, jak o něho maminka pečovala, jak ho poslala na hodiny klavíru a malování,
a jak z ní všemi možnými způsoby tahal prachy, aby mohl dál chlastat. celý bar se svíjel smíchy. já jsem se postupně rozesmál taky. byl to génius, rozdával se úplně zadarmo. smál jsem se až do zavíračky. potom jsme se rozešli, každý po svých.
brzy poté jsem z New Yorku odjel a nikdy jsem se tam už nevrátil a nevrátím. velkoměsta se staví proto, aby zabíjela lidi. města bud' štěstí přinášejí, nebo nepřinášejí. převažuje ten druhý typ. v New Yorku musíš mít všechno štěstí při sobě. bylo mi jasné, že tohle nebyl můj případ. a taky mi bylo jasné, že sedím v pěkném pokoji ve východním Kansas City a poslouchám, jak pokojská vedle dostává od správce výprask za to, že se jí nepodařilo mě klofnout. vrátilo mi to pocit skutečnosti, míru a duševní pohody. seděl jsem na posteli, opíral se o zeď a poslouchal, jak vříská. natáhl jsem se pro skleničku, dal jsem si pořádného loka, a pak jsem se natáhnul na čisté povlečení. ten chlápek to fakt trochu přeháněl. bylo slyšet, jak jí naráží hlava o zeď.
možná zítra, kdybych nebyl tak utahaný z té cesty autobusem, by jí mohlo něco kápnout. prdel měla pěknou. aspoň že ji přes ni nemlátil. a já jsem byl pryč z New Yorku, téměř naživu.