to vám bývaly večery, tenkrát kdysi v Olympiku. jako hlasatele tam měli takového pravého plešatého Ira (že by Dan Tobey?), a ten měl styl, ten už viděl věci, jako kluk možná zažil i souboje na parnících, i když možná tak starej zas nebyl, ale Dempseyho proti Firbovi viděl určitě. jako bych ho viděl, sahá nahoru pro šňůru a pomalu si přitahuje mikrofon. většina z nás se opila ještě před prvním zápasem, ale my byli pohodáři, pokuřovali jsme doutníky, o světle v životě jsme věděli, a čekali, až nám tam postaví dva borce, kruté, že ano, ale tak
to chodilo, takhle si s námi zahrávali a my žili dál, jo, a taky jsme skoro každý měli po boku obarvenou zrzku nebo blondýnu, i já jednu měl. jmenovala se Jane a mnohý mezi námi měl i na deset kol, jeden z nich mě už knokautoval. byl jsem pyšný, když jsem ji viděl, jak se vrací z toalety a kroutí tou svojí ohromnou kouzelnou úžasnou prdelí v přiléhavé sukýnce a všichni z galerie dupou a pískají a hulákají - prdel měla fakt kouzelnou: chlapa uměla úplně vyřídit, že jen lapal dechu a zamilovaně kvílel do cementové oblohy. když sešla dolů a usadila se vedle mne, pozdvihl jsem půllitr jako šlechtickou korunku, podal jí ho, ona upila, vrátila mi ho, a já poznamenal k těm na galerii: "čuráci jedni nadržení, já je zabiju."
a ona se mrkla na svůj program a usmála se: "kterýho bereš teď v tom prvním?"
strefit jsem se uměl - asi z devadesáti procent - ale nejprv jsem je musel vidět. vždy jsem se rozhodl pro toho, kdo se hýbal nejmíň, kdo vypadal, jakoby se ani nechtěl bít, a když se jeden z nich před zvoncem pokřižoval a druhý ne, měli jste vítěze - váš byl ten, který se nekřižoval. obyčejně to ale platilo zároveň: boxer, který dělal všechny ty stínové manévry a tancoval kolem soupeře, se většinou křižoval a pak dostal na prdel.
tenkrát tam moc mizerných zápasů k viděni nebylo a jestli, tak to bylo to samé co teď - většinou v těžké váze. ovšem tenkrát jsme si to taky nenechávali 1'bit - strhli jsme zvonec anebo jsme jim to tam zapálili a roztřískali sedátka. takovéhle zápasy si prostě před námi nemohli dovolovat. v hollywoodské Legii dávali sračky, a proto jsme se Legii vyhýbali. i hoši z Hollywoodu věděli, že nejlepší souboje jsou v Olympiku. chodil sem Raft i další, i všechny ty hvězdičky, rozvalovali se v přední řadě. hoši z galerie se mohli zbláznit a boxeři se boxovali jako boxeři a celé to tam zmodralo kouřem z doutníků, a jak my jsme hulákali, máš na to, máš na to,
a házeli jsme jim prachy a pili whisky, a když bylo po boji, čekalo nás letní kino v autě, v našem starém loži lásky, s našimi odbarvenými a neřestnými ženami. dupnuls na to a jels domů a spals jako ožralý anděl. k čemu byla veřejná knihovna? k čemu Ezra? T.S. E.E? D.H. H.D 3 cokoli od Eliotových? cokoli ze Sitwellové?
nikdy nezapomenu na noc, kdy jsem poprvé uviděl Enriqua Balanose. tehdy jsem měl v oblibě jednoho barevného man~a. nosíval si s sebou do ringu malého blbého beránka a před bojem ho sevřel v náručí, což smrdí sentimentalitou, ale byl to drsný borec a drsným borcům můžeme jisté věci tolerovat, no ne?
zkrátka a dobře byl to můj favorit a jmenoval se, tuším, Watson Jones. klasa, měl talent - prudký pohyb, šup šup šup, a DĚLOVKA - bavilo ho to. pak ale přišel večer, kdy proti němu někdo bez ohlášení nasadil toho mladého Balanose, a Balanos měl navrch, nikam nepospíchal, pomaloučku Watsona oddělával a pak ho dostal, těsně před koncem ho pěkně sejmul. mého favorita. neuvěřitelné. pokud mě paměť neklame, byl to knokaut. ten večer měl skutečně hodně trpkou příchuť. s půllitrem v ruce jsem tam vyřvával, prosil nebesa, ať vyhraje, ale Watson prostě nemohl vyhrát. ten zmrd Balanos měl bezpochyby navrch - místo rukou měl párek hadů, a on se nehýbal - on klouzal, ploužil se, trhaně se sunul z místa na místo jako nějaký hnusný pavouk, vždy se objevil na správném místě a provedl tu správnou věc. ten večer jsem si uvědomil, že to bude chtít někoho hodně skvělého, aby to Balanos projel, a že Watson může stejně dobře vzít beránka a jít domů.
whisky se do mě přelévala jako moře, na svou ženskou jsem se vztekal, nadával jí, jak tam sedí, že mi ukazuje svoje krásné nohy. trvalo mi hodně dlouho, než jsem uznal, že vyhrál ten lepší.
"Balanos. dobrý nohy. nepřemýšlí. čistý reakce. je lepší nepřemýšlet. dneska večer tělo porazilo duši. jako obvykle.,sbohem Watsone, sbohem Central Avenue, je to v háji."
mrštil jsem sklem o zeď a šel ven a popadnul nějakou ženskou. byl jsem zasažen. nádherná žena. šli jsme do postele. vzpomínám si, že na nás oknem jemně pršelo. nechali jsme to tak. bylo to fajn. bylo to tak fajn, že jsme se pomilovali dvakrát a potom jsme usnuli tvářemi obrácení k oknu a déš~ nás pěkně zmáčel a ráno jsme měli úplně mokré povlečení, a když jsme vstali, oba jsme kýchali a řehtali se: "ježišmarjá! ježišmarjá!" byla to sranda a chudák Watson někde polehává, s rozmlácenou a oteklou držkou, tváří v tvář Věčné Pravdě, a taky šestikolařům a čtyřkolařům, a teď zpátky se mnou do továrny, kde denně zabiješ osm či deset hodin za pár šupů, nic z toho nemáš, akorát čekáš, až přijde tetka Smrtka a mysl ti půjde k čertu a duch ti půjde k čertu, a my kýchali: "ježišmarjá!" byla to sranda a ona najednou: "seš celej modrej, tys nám celej ZMODRAL! ježiš, podívej se na sebe do zrcadla!" a já byl k smrti ztuhlý a v zrcadle jsem viděl, že jsem MODRÝ! k smíchu! lebka s posranými hnáty! .dal jsem se do smíchu, tak jsem se rozřehtal, že jsem se složil na koberec a ona se natáhla přese mne a oba jsme se smáli smáli smáli, ježišmarjá, my jsme se nasmáli, došlo mi, že jsme úplní blázni, a to už jsem musel vstát, oblíknout se, učesat se, bylo mi blbě, na jídlo ani pomyšlení, během čištění zubů jsem se vyzvracel, a vyšel jsem z domu a vydal se k elektrárně, nahoře se z ní blýskalo, to slunce mělo dobrou náladu, no ale ty ses musel spokojit s tím, co bylo k mání.