Úvodník doprovázející Bukowského první publikovanou povídku, bylo to někdy mezi březnem a dubnem roku 1944:
Charles Bukowski se narodil roku 1920 v Adernachu v Německu. Jeho otec pocházel z Kalifornie, syn polských rodičů, dostal se s Americkými okupačními vojsky do Porýní, kde potkal autorovu matku. Ve dvou letech odjeli do Ameriky. Dva roky navštěvoval Los Angelskou City College a od dva a půl roku později pracoval jako poštovní úředník, skladník pro Sears Roebuck, noční závozník v pekařství. Nyní plní krabice ve sklepě jednoho obchodu s dámským sportovním oblečením.

Bukowski však po jejím publikování cítil, že byla otištěna spíše jako kuriozita, proto krátce po jejím vydání na psaní až do padesátých let zcela zanevřel. Tady je.

Omyl

Poflakoval jsem se venku a přemýšlel o tom. Bylo nejdelší co jsem kdy dostal. Obvykle řekli jen „Je nám líto, ale není to na dostatečné úrovni.“ nebo „Bohužel nebyla otištěna.“ Nebo častěji jen obyčejné předtištěné odmítnutí.
Ale tohle byla nejdelší, ze všech nejdelší. Byla to moje povídka Dobrodružství z padesáti pokojové ubytovny. Zastavil jsem se pod pouliční lampou, vytáhl z peněženky malý papírek a četl:

Vážený pane Bukowski:
Opět je to spojení opravdu dobrého textu a textu plného ód na prostitutky, zvracení po kalbě, pesimismu, opěvování sebevraždy atd. To vám nevezme žádný vydávaný časopis. Ačkoli je to pěkná charakteristika jistých typů lidí a v tom jste podle mě odvedl dobrou práci. Snad vás jednou otiskneme, nevím ale přesně kdy. To záleží na vás.
S pozdravem
Whit Burnett

Poznal jsem ten podpis: dlouhé "h" vykroužené hned za "W" a "B" začínající úplně mimo.
Vrátil jsem lístek do peněženky a vyrazil dál ulicí. Cítil jsem se božsky.
Jsou to jen dva roky co jsem začal psát. Dva krátké roky. Tuším že Hemingwayovi to trvalo deset let. A Sherwood Anderson byl otištěn až po čtyřicítce.
Uvažuju, že bych měl nechat pití a lehkých holek. Whisky se dala těžko sehnat a z vína se mi zvedal žaludek. Ale Millie, s tou to bude těžší, mnohem těžší.
...Ale Millie, Millie, musíme pamatovat na umění. Rusové Dostojevský a Gorký, teď Amerika touží po východní Evropě. Amerika je unavená z Brownů a Smithů. Brownové a Smithové jsou dobří spisovatelé, ale je jich strašně moc a všichni píšou stejně. Amerika chce jakousi temnotu, šílené úvahy a potlačované touhy východoevropanů.
Millie, Millie, tvoje postava je prostě dokonalá: vše pevně směřuje k bokům a milovat se s tebou je tak snadné jako nasadit si rukavičky. Tvůj pokoj je vždy vlahý a příjemný a máš mé oblíbené desky a sýrové sendviče. A Millie, tvoje kočka, pamatuješ? Pamatuješ jak byla ještě koťátko? Zkoušel jsem ho naučit třepat tlapkama a převrátit se a ty jsi řekla, že kočka není pes a že se to nemůže podařit, no a já to zvládl, nebo ne, Millie? Ta kočka už je velká a porodila koťátka. Byli jsme dlouho kámoši. Ale už se blíží čas jít: Kočky a figury a Tchaikowskiho šestá symfonie. Amerika potřebuje východní Evropu...
Najednou jsem zjistil, že stojím před svou ubytovnou, tak jsem k ní vykročil. V tom jsem uviděl světlo v mém pokoji. Nahlédl jsem dovnitř: Carson a Shipkey byli u stolu s někým, koho jsem neznal. Hráli karty a uprostřed stál velký džbán vína. Carson a Shipkey jsou malíři, kteří se nemůžou rozhodnout, jestli budou malovat jako Salvador Dali, nebo Rockwell Kent a zatímco se rozhodovali, pracovali v přístavu.
Pak jsem uviděl muže sedícího velmi tiše na mé posteli. Měl knír a kozí bradku a vypadal příjemně. Nejspíš jsem jeho tvář znal. Možná jsem ji viděl v knize, novinách nebo ve filmu. Přemýšlel jsem. Pak jsem si vzpomněl.
Přemýšlel jsem, jestli vejít nebo ne. Především, co mám říct? Jak budu jednat? S muži jako oni to bylo těžké. Musel sis dávat pozor na hubu, musel sis dávat pozor na všechno. Rozhodl jsem se, že nejdřív obejdu blok. Někde jsem četl, že to pomůže, když jsi nervózní. Slyšel jsem Shipkeyho jak přísahá, že jsem odešel a jak upustil skleničku. To mi moc nepomohlo.
Rozhodl jsem se, že začnu mluvit dřív. „Ve skutečnosti vůbec nejsem dobrý řečník. Jsem moc uzavřený a nervózní. Všechno to mám v hlavě a pak to přetavím ve slova a na papír. Určitě ze mě budete zklamaný, ale na to už jsem zvyklý.“
Rozhodl jsem se, že to takhle řeknu a když jsem obešel blok, vešel jsem přímo do mého pokoje.
Carson a Shipkey už byli dost opilí, pochopil jsem, že mi nepomůžou. A ten malý karbaník, kterého sem vzali, byl taky mimo. Mimoto byly všechny peníze u něj.
Muž s kozí bradkou vstal z postele. „Jak se máte, pane?“ zeptal se.
„Dobře a vy?“ Podal jsem si s ním ruku. „Doufám, že jste moc dlouho nečekal?“ řekl jsem.
„Ale ne.“
„Ve skutečnosti,“řekl jsem, „vůbec nejsem dobrý řečník...“
„Jo a když je ožralej, tak se musí vykecat. Někdy jde na náměstí a káže a když ho nikdo neposlouchá, káže ptákům,“ řekl Shipkey.
Muž s kozí bradkou se zašklebil. Měl ohromující úsměv. Očividně rozumný chlap.
Ostatní dva začali hrát karty, ale Shipkey si otočil židli a pozoroval nás.
„Jsem moc uzavřený a nervózní,“ pokračoval jsem, „a...“
„Minulý čas nebo cirkusové stany?“ zařval Shipkey.
Bylo to hodně zlý, ale muž s kozí bradkou se opět usmál a já se cítil lépe.
„Všechno to mám v hlavě a pak to přetavím ve slova a na papír...“ pokračoval jsem, „a...“
„Devět-desátý, nebo záminka?“ zařval Shipkey.
„...a určitě ze mě budete zklamaný, ale na to už jsem zvyklý.“
„Poslouchejte, pánové!“ zařval Shipkey a houpal se při tom na židli. „Poslouchej, ty s tou kozí bradkou!“
„Ano?“
„Poslouchej, jsem šest stop vysoký s kudrnatými vlasy, skleněným okem a párem červených kostek.“
Muž se smál.
„Tak ty mi nevěříš? Nevěříš že mám pár červených kostek?“
Shipkey, když je opilý, vždycky chce, bůhví proč, nakecat lidem že má skleněné oko. Ukázal na jedno nebo na druhé oko a tvrdil, že je skleněné. Tvrdil, že to oko pro něj vyrobil jeho otec, největší specialista na světě, který byl, bohužel, zabit v Číně tygrem.
Najednou začal řvát Carson: „Viděl jsem tě, vzal sis tu kartu! Kde jsi ji vzal? Dej to sem, sem! Mám tě! Tak! Už je mi jasný proč jsi vyhrával! Tak je to!“
Carson vstal a chytil malého karbaníka za kravatu a zvedl ho za ni. Carson byl ve tváři modrý vztekem a malý karbaník začínal červenat jak ho škrtil kravatou.
„Co je, no? No? Co je? Co jako?“ Zařval Shipkey „Co děláš? Naval ten fet!“
Carson byl celý modrý a ztěžka mluvil. S velkým úsilím cedil slova přes pysky a lomcoval za kravatu. Malý karbaník kolem sebe začal plácat rukama jako velká chobotnice vyvržená na mělčinu.
„Vobechcal nás!“ zasyčel Carson. „Vobechcal nás! Voprskle tahal karty z rukávu! Říkám ti že nás vobechcal!“
Shipkey se postavil za malého karbaníka, popadl ho za vlasy a casnoval mu s hlavou sem a tam. Carson pořád svíral jeho kravatu.
„Tak tys nás vobechcal, jo? Odpověz! Mluv! Mluv!“ zařval Shipkey a škubal mu za vlasy.
Malý karbaník ani nepípl. Jen dál plácal rukama a začínal se potit.
„Vezmu vás někam na pivo a něco k snědku,“ řekl jsem chlápkovi s kozí bradkou.
„Dělej! Mluv! Vyklop to! Nás nevobechčiješ!“
„To je dobrý,“ řekl chlápek s kozí bradkou.
„Kryso! Vřede! Hovado sviňský!“
„Pojďte,“ řekl jsem.
„Okrást muže se skleněným okem se ti zachtělo, jo? Já ti ukážu, mrdko z hnoja!
„To je od vás hezký, mám trochu hlad, díky,“ řekl chlápek s kozí bradkou.
„Mluv! Mluv ty čuráčí hlavo! Dávám ti dvě minuty, jestli do dvou minut nepromluvíš, vyříznu ti srdce a nabodnu ho na kliku!“
„Raději vypadneme,“ řekl jsem.
„Jasný,“ řekl chlápek s kozí bradkou.

Dlouho jsme objížděli město, ale tak pozdě v noci už bylo všude zavřeno. Zpátky k sobě jsem ho vzít nemohl, tak mi nezbylo nic jiného než zkusit štěstí u Millie. Ta měla vždycky spoustu jídla. Přinejhorším měla vždycky aspoň sýr.
Bylo to v pohodě. Udělala nám sýrové sendviče s kafem. Kočka mě poznala a vyskočila mi na klín.
Dal jsem kočku na zem.
„Koukejte, pane Burnett,“ řekl jsem.
„Zatřepej tlapkama!“ řekl jsem kočce. „Zatřepej tlapkama!“
Kočka jen seděla.
„Sakra, vždycky to funguje,“ řekl jsem. „Zatřepej tlapkama!“
Vzpomněl jsem si, jak Shipkey vyprávěl panu Burnettovi že si vykládám s ptáky.
„No tak dělej! Zatřepej tlapkama!“
Sehnul sem se k ní, podíval se jí přímo do očí a dal do to ho všechno.
„Zatřepej tlapkama!“
Kočka tam jen seděla.
Vrátil jsem se na židli a vzal si svůj sendvič.
„Kočky jsou zvláštní zvířata, pane Brunett. U nich člověk nikdy neví. Millie, pusť panu Burnettovi Tschaikowskiho šestou.“
Poslouchali jsme. Millie se mi posadila na klín. Byla jen ve spodním prádle. Vrhla se na mě. Položil jsem sendvič na talíř.
„Asi byste měl vědět,“ řekl jsem panu Burnettovi, „ že tahle část rozproudí celou symfonii. Myslím, že je to jedna z nejhezčích částí vůbec veškeré hudby. Krom toho je to krása a síla, perfektně zkomponované. Můžete se při práci cítit inteligentně.“
Kočka vyskočila do klína chlápkovi s kozí bradkou. Millie přitiskla svoje stehna na moje a položila mi ruku na hruď. „Kdes byl, zlatíčko? Miili se po tobě stýskalo, víš.“
Deska dohrála, chlápek s kozí bradkou si sundal kočku z klína, vstal a obrátil desku. Pustil druhou část. Za chvilku jsme byli na vrcholu. Nic jsem neříkal, doposlouchali jsme to do konce.
„Jak se vám to líbilo?“
„Skvělé! Prostě skvělé!“
Dal kočku na podlahu.
„Zatřepej tlapkama“ Zatřepej tlapkama!“ řekl kočce.
Kočka zatřepala tlapkama.
„Podívejte,“ řekl, „kočka poslechla a zatřepala tlapkama!“
„Zatřepej tlapkama!“
Kočka se převrátila.
„Ne, zatřepej tlapkama! Zatřepej tlapkama!“
Kočka jen seděla.
Sklonil se k ní a řekl jí do ucha: „Zatřepej tlapkama!“
Kočka mu sekla tlapkou přímo do kozí bradky.
„Viděl jste? Poslechla a zatřepala tlapkama! Pan Burnett vypadal šťastně.
Millie se ke mně pevně přitiskla. „Polib mě, zlatíčko,“ řekla, „polib mě.“
„Ne.“
„Dobrý bože, co se s tebou stalo? Něco tě dneska trápí? Všimla sem si toho! Pověz o tom Millie! Millie by za tebe dala ruku do ohně, víš, miláčku? Co se stalo, no? Co?“
„Teď se ta kočka otočí,“ řekl pan Burnett.
Millie kolem mě pevně ovinula ruce a upřeně mi shlížela do očí. Vypadala dost smutně a ustaraně a voněla po sýru.
„Řekni Millie co se s tebou stalo, zlatíčko.“
„Obrať se!“ řekl pan Burnett kočce.
Kočka jen seděla.
„Poslouchej, řekl jsem Millie,“ vidíš tamtoho chlápka?“
„Jo, vidím.“
„Tak to je Whit Burnett“
„Kdo že?“
„Redaktor časopisu. Ten, kterému posílám své povídky.“
„Myslíš toho, který ti posílá ty strohý zprávičky?“
„Odmítnutí, Millie.“
„Aha, tak to je on. Nelíbí se mi.“
„Obrať se!“ řekl pan Burnett kočce. Kočka se obrátila. „Hele!“ zařval. „Poslechla mě a obrátila se! Koupím tu kočku! Je úžasná!“
Millie mě pevněji sevřela a pohlédla mi do očí. Bylo to marný. Cítil jsem se jako prase, když ho přivezou na jatka.
„Hele,“ řekla, „můžu ho přesvědčit, aby otiskl tvoje povídky. Přesvědčím ho, aby je všechny otiskl!“
„Koukejte, jak se ta kočka obrátí!“ řekl pan Burnett.
„Ne, ne, Millie, ty to nechápeš! Redaktoři nejsou žádní unavení úředníci, redaktoři mají zábrany!“
„Zábrany?“
„Zábrany.“
„Obrať se!“ řekl pan Burnett.
Kočka jen seděla.
„Já znám ty tvý zábrany! Zábran se neboj, zlato, přesvědčím ho, aby otiskl všechny tvý povídky!“
„Obrať se!“ řekl pan Burnett kočce. Nic se nestalo.
„Ne, Millie, nedělej to.“
Celá se kolem mě ovinula. Sotva jsem dýchal, byla docela těžká. Přestával jsem cítit nohy. Přitiskla svou tvář na mou a šmátrala mi po hrudi.
„Ale nekecej, zlato.“
Pan Burnett sklonil hlavu ke kočce a řekl jí do ucha: „Obrať se!“
Kočka ho sekla tlapkou přímo do kozí bradky.
„Myslím, že chce něco k jídlu,“ řekl.
S tím se vrátil na svou židli. Millie vstala a sedla si mu na koleno.
„Kde to budeš chtít, ty moje sladká kozí bradičko?“ zeptala se.
„Omluvte mě,“ řekl jsem, „jdu se napít vody.“
Odešel jsem, posadil se ke stolu a pozoroval květiny ve váze. Pokoušel jsem se je palcem vydloubnout ven. Bylo to těžké dělit se o Milliinu lásku s prodavači sýra a svářeči. Millie s postavou kde vše pevně směřuje k bokům. Je to v háji, je to v háji.
Seděl jsem tam a po chvíli jsem vytáhl z peněženky to odmítnutí a zase si je přečetl. Místa, kde bylo ohnuté, začínala hnědnout, jak byla špinavá a odrbaná. Raději jsem toho nechal a dal to vylisovat do knihy jako růži.
Shrnoval jsem svůj život. Vždycky jsem měl tenhle problém. I na univerzitě jsem se ocital v té mlhavé temnotě. Ta, co mě naučila psát povídky, mě jednou vzala na večeři a ukázala mi a zasvětila mě jedné noci do krás života. Dal jsem jí svou povídku, ve které já, jako hlavní postava, jsem šel jednu noc na pláž na písek a začal meditovat o významu Krista, o významu smrti, o smyslu, naplnění a rytmu všech věcí. Pak, uprostřed meditací, šel tudy pobuda s ospalýma očima a kopal mi písek do tváře. Dal jsem se s ním do řeči, koupil mu flašku a pili jsme. Zvraceli jsme. Potom jsme šli do bordelu.
Po večeři otevřela ta, co mě naučila psát povídky, kabelku a stvořila příběh té pláže. Otevřela ji kolem půlnoci s příchodem toho tuláka a koncem přemýšlení o Kristu.
„Potud,“ řekla, „potud to bylo dost dobrý, opravdu nádherný.“ Pak se na mě rozzářila jak se může rozzářit jen inteligentní umělec, který se nějak dostal k penězům a může mít dobré místo. „Ale odpusťte, odpusťte prosím,“ poklepala na dno poloviny mojí povídky, „co tady sakra dělá tohle?“

Už jsem to nemohl déle vydržet. Vstal jsem a vešel do toho pokoje.
Millie byla kolem něho celá omotaná a hleděla mu do očí. Tvářil se jako prase na jatkách.
Millie si musí myslet, že s ním chci mluvit ohledně vydávání.
„Promiňte, musím se jít učesat,“ řekla a odešla z pokoje.
„Pěkná holka, co, pane Burnett?“
Začal se tvářit zase normálně a upravil si kravatu. „Promiňte, proč mi pořád říkáte pane Burnett?“
„No a kdo jste?“
„Já jsem Hoffman. Joseph Hoffman. Jsem ze společnosti Curtis Life Insurance. Přišel jsem kvůli té pohlednici.“
„Ale já jsem neposílal žádnou pohlednici.“
„Jednu jsme od vás dostali.“
„Žádnou jsem neposlal.“
„Vy nejste Andrew Spickiwich?“
„Kdo?“
„Spickiwich. Andrew Spickiwich, 3631 Taylor street.“
Millie se vrátila a přitiskla se k Josephu Hoffmanovi. Neměl jsem to srdce říct jí to. Velice potichu jsem zavřel dveře a sešel po schodech na ulici. Jak jsem šel kolem bytu, viděl jsem zhasnout světla.
Běžel jsem jako šílenec k mému bytu a doufal, že ještě zbylo nějaké víno v tom džbánu na stole. Při mém štěstí jsem o tom ale pochyboval, protože je to se mnou prostě tak: mlhavá temnota, neplodné úvahy a potlačené touhy.

Z anglického originálu Aftermath of a Lengthy Rejection Slip přeložil v roce 2006 trasprd.