zazvonil telefon.
seděl na koberci. telefon stáhl za šňůru na zem. potom
zdvihl sluchátko. něco bylo slyšet.
"haló?" řekl. "McCuller!" "jo.
"už jsou to tři dny." "co jako?"
"co jste byl naposled v práci." "stavím leidenskou láhev."
"co to má být?"
"přístroj k hromadění statické elektřiny, vynalezený Cuneem z Leidenu v roce 1746."
zavěsil a mrštil telefonem přes pokoj. sluchátko upadlo. dopil pivo a šel se vysrat. zapnul si zip a vrátil se do pokoje.
"DA DA!" zpíval si,
"DA DA
DA DA
DA DA DA DA!"
měl rád Tijuana Brass trumpetisty Herba Alperta. ježis, to je ale trpká melodie:
"RA DA RA DA
RA DA DA DA - " když se usadil doprostřed koberce, přiběhla jeho třiapůlletá dcerka. uprdnul si.
"hej! ty sis PRDNUL!" vykřikla. "JÁ JSEM SI PRDNUL!`` řekl. oba se zasmáli.
"Frede," špitla. "hm.
"musím ti něco říct."
"sem s tím."
"mamince vytáhli z prdele všecky hovna." "ano?"
"ano, ti pánové jí strčili do prdele prsty a vytáhli z ní všecky hovna."
"jak můžeš takhle mluvit? vždyť víš, že to není pravda." "ale je, je to pravda! já jsem to viděla!"
"skoč mi pro pivo." "tak jo."
odběhla do vedlejšího pokoje. "RA DA"
zpíval, "RA DA RA DA
RA DA DA DA!"
dcerunka se vrátila s pivem.
"miláčku," podíval se na ni, "musím ti něco říct."
"dobře." "ta bolest je skoro úplně šílená. až bude úplně šílená, tak to nevydržím."
"proč nejseš raději modrej jako já?" zeptala se. "ale já jsem modrej."
"proč nejseš modrej jako já a květiny?" "pokusím se," usmál se.
"zatancujme si na ,Muže z La Manchi`," navrhla.
pustil ,Muže z La Manchi`. dali se do tance, on metr osmdesát a ona sotva třetinu nebo čtvrtinu jeho výšky. při tanci se nedrželi a každý dělal jiné pohyby. byli naprosto vážní, jen občas se společně rozesmáli. deska dohrála.
"Marty mi dal facku," postěžovala si." "cože?"
"jo, Marty se s mámou objímal a pusinkoval v kuchyni a já jsem měla žízeň a poprosila jsem Martyho o sklenici vody, a on mi ji nechtěl dát, a tak jsem se rozplakala a Marty mi dal facku."
"skoč mi pro pivo!"
"pivo! pivo!"
zvednul se a přešel k telefonu a zavěsil. vzápětí začal vyzvánět.
"pan McCuller?" "jo?"
"právě vám vypršela pojistka na auto. vaše nynější sazba činí 248 dolarů na rok a platí se předem. měl jste celkem tři porušení dopravních předpisů. každý takovýto přestupek posuzujeme jako dopravní nehodu..."
"hovno!" "cože?" "dopravní nehoda vás stojí peníze; takzvaný přestupek stojí peníze mě. hošánci na motorkách, kteří nás chrání před námi samotnými, maj denní kvótu šestnáct až třicet pokut, pokud si chtěj koupit baráky, nový auťáky, šaty a tretky pro svý ženušky středněnižších vrstev. na mě se vyserte. já už nejezdím. včera v noci jsem auto shodil z mola. jenom jedna věc mě mrzí."
"copak" "že jsem v tom zasraným křápu neseděl, když šel ke dnu." McCuller položil sluchátko a vzal si pivo, které mu přinesla dcera.
"milé děvče," řekl, "kéž aspoň tu a tam je život na tebe laskavější než na mne."
"já tě mám ráda, Freddie," zavýskla.
natáhla se a objala ho, ale celého ho obejmout nedokázala. "já tě umačkám! já tě mám tak ráda! umačkám tě!"
"já tě mám taky tak rád, děvčátečko!"
objal ji a stiskl. ona se rozzářila a zářila a zářila, a kdyby byla kočka, určitě by předla.
"človíčku, to je ale divnej svět," usmál se, "máme všechno, ale přitom to tak nejde."
sedli si na zem a začali si hrát "NA MĚSTO". chvilku se nemohli dohodnout, kde leží železniční koleje a kdo a co je smí používat. najednou někdo zazvonil. vstal a otevřel dveře. dcerunka je uviděla:
"maminko! Marty!"
"posbírej si věci, beruško, už musíme jít!" "já chci zůstat s Freddiem!"
"řekla jsem ti, aby sis posbírala věci!" "ale já chci zůstat s Freddiem!"
"už ti to nebudu víckrát opakovat! spakuj se, nebo dostaneš na zadek!"
"Freddie, řekni jim to ty, že tady chci zůstat!" "chce tady zůstat."
"Freddie, ty už seš zas ožralej, a já jsem ti jasně řekla, že nechci, abys chlastal vedle toho děcka!"
"ožralá seš ty!"
"opovaž se jí nadávat, Freddie," řekl Marty a zapálil si cigaretu. "docela mě sereš. už dávno je mi jasný, že seš poloviční buzerant."
"díky, žes mi řekl, co si mysliš, že jsem."
"ještě jednou jí řekneš, že je ožralá, a zřežu tě jako koně..."
"momentíček, něco ti musím ukázat."
Freddie odešel do kuchyně. když se vracel, prozpěvoval si: "RA DA
RA DA
RA DA DA DA!"
Marty zahlédl, že má v ruce řeznický nůž. "co si jako mysliš, že s tím budeš dělat? ti ho narvu do prdele."
"o tom nepochybuju. musím ti ale něco říct. volala mi jed_ na paní z obchodního oddělení telefonní společnosti a prý že budu odpojen ze sítě, protože jsem poslední dobou neplatil účty. řekl jsem jí, že ji chcu opíchat, a tak zavěsila."
"no a co jako?"
"chci tím říct, že já taky můžu odpojovat."
Freddie vyjel hodně rychle. rychlost byla tiché kouzlo. řeznický nůž čtyřikrát nebo pětkrát přejel Martymu přes hrdlo. Marty spadl nazad a zůstal ležet v půlce schodiště:..
"ježiš... nezabíjej mě, nezabíjej mě prosím."
Freddie se vrátil do pokoje, nůž hodil do krbu a posadil se zpátky na koberec. dceruška si k němu přisedla:
"a teď už to můžeme dohrát." "jasně."
"takže auta na koleje nesmí."
"jasně že ne, to by nás zatkla policie."
"a my nechceme, aby nás zatkla policie, že ne?"
"hm." "Marty je celej od krve, vid?" "to si piš."
"my jsme všichni celí z krve?" "celí ne."
"a z čeho ještě?"
"hlavně z krve a z kostí a z bolesti."
seděli tam a hráli si na město. bylo slyšet sirény. sanitka. pozdě. tři policejní auta. kolem prošla bílá kočka, podívala se na Martyho, zdvihla čumák a odběhla. po levé podrážce mu lezl mravenec.
"Freddie." "copak?" "chci ti něco říct." "sem s tím."
"ti lidi vlezli mamince do zadku a prstama z ní vytáhli všecky hovna..."
"dobrá, věřím ti."
"a kde je maminka?" "já nevím."
maminka pobíhala po ulicích a poznávala všechny kameloty a prodavačky z potravin a barmany a idioty a sadisty a motorkáře a pojídače soli a bývalé námořníky a pobudy a podvodníky a čtenáře Matta Weinstocka, a tak dále a tak dále, a nebe bylo modré a chléb balený, a poprvé po letech měla oči krásné a plné života. ale smrt byla skutečně otrava, smrt byla skutečně otrava, a ani tygři a mravenci se nikdy nedozví, jak moc, a broskev jednou zaskučí.