tak takhle vypadá konec? to když Odevšad je cítit Smrt? jak laciné. jak nějaký plagiát. jak brutální. - syrový, zasmrádlý karbanátek, ktery' někdo zapomněl na sporáku.
vyzvracel se na prsa. bylo mu tak zle, že se nemohl ani pohnout.
nikdy nemíchej prášky s chlastem. člověče, měli recht. cítil, jak ho zespodu opouští duše a vznáší se mu nad tělem. cítil, jak tam visí naruby jako kočka, zašprajcnutá do matrace.
vra~ se, děvko! zasyčel na ni.
jeho duše se zasmála, ale človíčku, strašně dlouho ses ke mně choval strašně hnusně. máš cos chtěl.
bylo kolem třetí ráno.
nešlo mu o umírání, šlo mu o nevyřešené a nedotažené věci, co po něm zůstaly - čtyřletá dcerka v hipísáckém táboře někde v Arizoně; trenky a ponožky na podlaze, nádobí v dřezu; nedoplatky za auto, za plyn, za světlo, za telefon; něco málo po něm zůstalo ve skoro každém státě Unie, něco málo v nemytých kundách půlsta kurev; něco málo po něm zůstalo na stožárech a v nouzových východech, na prázdných parcelách, u kateder klasických katolických škol, v celách kriminálů, v člunech; něco málo zůstalo na leukoplastech a na dnech kanálů; něco po něm zůstalo na zahozených budících, v zahozených botách, zahozených ženách, zahozených přátelích...
bylo to strašně smutné, tak strašně smutné. kdo z nich kdy mohl zahnat chmury, vždy~ jak na tom byli? no nikdo. to je to. nikdo to nemohl dokázat a nikdy nedokázal. mohli se o to jen pokoušet a propadat nejchmurnějším chmurám, protože domů nevedla žádná cesta.
znovu se zdvihl, pak se natáhnul. slyšel, jak cvrlikají cvrčci. cvrčci v Hollywoodu cvrčci na Sunsetské třídě. zdraví cvrčci: vše, co měl.
já to prosral, ježis, já to prosral, pómyslel si.
jo, bratře, prosrals to, řekla mu duše.
ale já chci ještě vidět svoji holčičku, řekl jí.
svou holčičku chceš vidět? seš hovno umělec! hovno člověk! seš měkkej!
jsem měkkej, odpověděl své duši, máš pravdu, jsem měkkej. dobral už všechny možné léky. pivo by do sebe nedostal. dokonce ani vodu. ani prášky, ani herák, ani haš, ani tráw, ani lásku, ani větřlc, ani zvuk - jen cvrčky - ani naději - jen cvrčky - ani sirku, aby podpálil celej ten zasranej bordel. potom se mu přitížilo.
v hlavě se mu vracela pořád dokola stejná písnička: "měl by ses spiš starat o byznys, pane Byznysmene, i když můžeš..."
tak to vypadalo. pořád dokola ta samá melodie: "měl by ses spiš starat o byznys, pane Byznysmene, i když můžeš..."
"měl by ses spíš starat..." "měl by ses spíš..."
"měl bys..."
s úsilím vypůjčeným leda od šílenství vesmíru (kdo dokáže zahnat chmury? nikdo.) se natáhl a zapnul malou lampičku nad hlavou, což byla vlastně jen nekrytá žárovka, stínítko rozbité (kdo dokáže zahnat chmury?) a sebral pohlednici, kterou našel před několika dny ve schránce, a na ní stálo:
"milý : jak se tady tak topíme v německým pivu a šnapsu, zdravíme tě a plácáme po ramenou,
čekáme a zíráme do barevnýho skla..."
z řádků se stala lajdácká a nezdvořilá čmáranina pupkáčů, kteří šťastně žijí na zemi a nepotřebují k tomu být mimořádně důvtipní či odvážní.
něco o tom, že zítra letí do Anglie. ztěžka tam přibývaly básně. příliš upocené, málo inspirace. příliš moc světa pověšeného na špičce čuráka.
"podle nás jsi od Eliota ten největší básník."
na konci podepsaný profesor a jeho oblíbení studenti. jenom od Eliota? takový kousíček. od něj se ti hajzli naučili, jak psát živoucí poezii jasnosti, a teď si vesele jezdí po Evropě a dělají jí to prstem. a on zatím umírá sám ve svém brlohu v Hollywoodu.
"měl by ses spíš starat o byznys, pane Byznysmene, i když můžeš..."
pohlednici zahodil na zem. bylo mu to jedno. kdyby jen tak dokázal pocítit takovou opravdickou super špičkovou sebelítost nebo aspoň zlost za pár drobných nebo nějakou připosranou pomstychtivost, to by ho mohlo zachránit. jenže uvnitř byl celý vyschlý, takový vyschlý a zpitomělý, a tak tomu bylo už dlouho.
profesoři mu začali klepat na dveře asi před dvěma roky. snažili se přijít na to, kde se to bere. ale co jim měl povídat. profesoři byli všichni stejní - celkem pohlední, spíše žensky založení, s vytáhlýma dlouhýma nohama, s krásnýma očima velkýma jako okna. pokaždé se ukázali být spíš hloupí, a tak z jejich návštěv neměl vůbec radost. ve skutečnosti to byli jen zabednění aristokrati měnících se struktur, kteří, podobni idiotům v cukrárně, nechtěli vidět, že zdi od základu hoří. mlsali mysl.
- lpění na intelektu, lpění na intelektu, lpění... "měl by ses spiš starat o byznys, pane Byznysmene, i když můžeš..."
ježišmarjá, fakt měkkej. všecky ty drsné básně; celý život ze sebe dělal drsňáka, ale byl měkkej. ve skutečnosti byl každej měkkej. - všechno drsné tady bylo, jen aby to ochránilo to měkké. to je prdel, taková pitomá past.
pocítil potřebu vylézt z postele. přišlo ho to draho. dovlekl se až na konec chodby. zvedl se mu žaludek. vyzvracel takovou zelenožlutou břečku a něco krve. nejprv horko, potom
mrazení; pak mrazení a pak horko. nohy jako gumové sloní tlapy. dž. dž. dž. - a hele (někam na někoho mrkl): bědující a vyděšené Konfuciovo Oko nad jeho posledním drinkem. zahnat chmury.
došoural se do obýváku s myšlenkou
to mám kliku, mít v pronájmu obývák, i teďka "hej, pane Byznysmene..."
pokusil se sednout si na židli, netrefil se, spadl na zem, drsně si narazil kostrč, rozesmál se a podíval se na telefon. takhle končí Samotář: sám a mrtvý. umírá o samotě. Samotář by se už už měl přichystat.
žádná z mých básní mi nepomůže. žádná z žen, kterou jsem ojel, mi nepomůže. a už vůbec mi nepomůžou ženy, `:~'- které jsem neojel. potřebuju někoho, kdo mi zažene chmury. ~~'' potřebuju někoho, kdo mi řekne, hele, já ti rozumím, ale teď to překousni a zemři.
zadíval se na telefon. přemýšlel a přemýšlel a přemýšlel, : přemýšlel, komu by mohl zavolat, kdo by mu mohl zahnat `~I chmury, stačilo by pár slov v pohodě, a probral těch pár lidí,
které znal z miliard - probral je jednoho po druhém, těch pár, které znal, a dobral se k tomu, že je moc brzo ráno, že to je čas málo vhodný pro umírání, že se to nehodí, a že lidi si pomyslí, že si dělá šoufky, nebo je opilý, nebo si vymýšlí, nebo má plačtivou, nebo zešílel, a nemohl je za to nenávidět ani jim to vyčítat - jeden vedle druhého pod zámkem, s rukou na přirození, o hlavu kratší, každý ve své vlastní mrňavé cele. hej, pane Byznysmene...
Kurva!
ať to byl, kdo to byl, pěkně tu hru vymyslel, fakt mistrovské dílko. říkejme mu Bůh. zasloužil si kulku mezi oči, ale to by se musel někdy zjevit, abys Ho dostal na mušku. Atentátnické Éře ušel Ten Největší ze všech. tenkrát málem dostali
Syna, jenže se jim zdejchnul, a my abychom dál vrávorali po
kluzkých podlahách toalet. Duch Svatý se nikdy nezjevil. lehl si na záda a mastil lano. Nejmazanější ze všech.
kdybych jen mohl brnknout svojí dcerunce, hned bych umíral š~astnější, pomyslel si.
jeho duše vyšla z ložnice. držela se prázdné plechovky od piva. "hej, seš měkkej, měkkej seš, čurák měkkej! dcerunku máš v nějakým hipísáckým táboře plným kreténů, ktery'm její matka drbe koule. tak už to překousni, Samotáři, ty posero!"
"...potřebuješ lásku, potřebuješ lásku, láska tě na konci dostane, kamaráde!"
dostane mě na Konci? Velká Pizda Smrtka, ta jo.
rozchechtal se. pak se zarazil. opět se vyzvracel. tentokrát víc krve. skoro samá krev.
zapomněl na telefon a vydal se zpátky ke gauči. "...potřebuješ lásku, potřebuješ lásku..."
no chválabohu, blesklo mu hlavou, přece jen přehodili desku.
umírání nešlo tak lehce, jak si představoval. všude byly kaluže krve. rolety stáhnuté. lidé se chystali do práce. když se převalil, zdálo se mu, že vidí do knihovničky, že vidí všechny své sbírky básní, a v té chvíli si uvědomil, že to projel, že to nedosáhlo ani Eliota, ani včerejšího rána, že to byl výbuch, že je jenom další opičák, který ze stromu slítne rovnou do tygří tlamy, a chvilku to bylo smutné, ale jenom chvilku.
bylo to v pohodě a na zažehnávání chmur nezáleželo. Satchmo, mazej domů. Šostakoviči, s tou svojí Pátou, zapomeň na to. Petře Čajkáči IIL, ještě jsi ani nebyl muž, ale oženil ses s potrhlou sopránistkou a navíc lesbičkou, která už pod očima měla vrásky, tak na to zapomeň. všechny nás zlákal oheň a všichni jsme to projeli, jako kuřáci ocasů, umělci, malíři, lékaři, pasáci, zelené barety, umývači nádobí, zubaři, artisti na visuté hrazdě a sběrači hrušek.
každý člověk má svůj osobní kříž, na kterém je přibitý. zahnat chmury.
"potřebuješ lásku, potřebuješ lásku..."
vstal a vytáhl rolety. zpuchřelé byly, mrchy. při doteku praskaly, rozpadaly se, frrr, s rachotem sebou prdly o zem. slunce bylo zpuchřelé, mrcha. rodilo tytéž staré kytky, ty
též staré mladé dívky odevšad.
sledoval, jak lidi chodí do práce. nevěděl o nic víc než kdy předtím.
nezabezpečit poznání bylo totéž, co zabezpečit nepoznání. ani jedno nebylo lepší; ani jedno nic neznamenalo.
natáhl se jak široký tak dlouhý přes celý gauč. patřil bytnému. ale na moment byl jeho.
po všem tom trápení na tom nic nebylo. zemřel.