jmenoval se Henry Beckett a bylo pondělí ráno. vstal, podíval
se z okna na ženu v hodně krátké minisukni, a pomyslel si,
na tohle už jsem si skoro zvykl, no to je průser. žena přece
na sobě musí něco mít, jinak jí není co svlíknout. syrové maso je jenom syrové maso.
hodil na sebe trenýrky a odešel do koupelny se oholit.
když se podíval do zrcadla, zjistil, že má zlatě zbarvený obličej se zelenými puntíky. mrkl se znova, v ruce pořád ještě štětku na holení. vzápětí štětka spadla na podlahu. obličej v zrcadle se nezměnil: zlatý a zeleně puntíkovaný. zdi se roztančily. Henry se chytil umyvadla. pak se nějak dostal do
ložnice a seknul sebou do postele. pět minut tam ležel na břiše, mysl se mu motala, hučela, tápala, blita. potom vstal a šel do koupelny a znova se podíval do zrcadla: zlatý obličej se zelenými puntíky. jasně zlatý obličej s jasně zelenými puntíky.
přiběhl k telefonu: "haló, tady je Henry Beckett. dneska
nemůžu. není mi dobře. cože? no, mám něco s žaludkem. je
mi fakt zle."
zavěsil.
zase šel do koupelny. nemělo to cenu. pořád ten stejný
obličej. napustil do vany vodu a šel k telefonu. sestřička ho
chtěla objednat na příští středu.
"poslyšte, to je naléhavý případ! s panem doktorem musím
mluvit dneska! je to otázka života a smrti! já vám to nemůžu
říct, ne, nemůžu to říct, ale prosím vás, někam mne tam musíte vrazit! zkuste to!"
objednala ho na půl čtvrté.
sundal si trenýrky a vlezl do vany. zpozoroval, že i po těle je celý zlatý a zeleně puntíkovaný. úplně všude. měl to na břiše, na zádech, na koulích, na penisu. mýdlo nepomáhalo. vylezl ven, utřel se do ručnlku, oblékl si trenýrky.
zazvonil telefon. byla to Glorie. jeho přítelkyně. pracovala
ve městě.
"Glorie, já ti to nemůžu říct, co se stalo. je to strašný. ne,
syfla jsem nechytil. je to něco horšího. nemůžu ti to říct. stejně bys tomu nevěřila."
řekla mu, že se zastaví o polední přestávce.
"ne, miláčku, nechoď za mnou, nebo se zabiju!"
"jdu rovnou!" vykřikla.
"prosím tě, PROSÍM, nechoď sem..."
zavěsila. zahleděl se na telefon, položil sluchátko, opět se
šel podívat do koupelny. beze změny. vrátil se do ložnice, natáhl se, zadíval se na praskliny na stropě. až nyní si těch prasklin všiml. vypadaly velmi hřejivě, byly okouzlující, přátelské. kolem jezdily auta, občas zacvrlikal pták, z ulice byly slyšet hlasy - matka k dítěti: "no tak pohni sebou, prosím tě,"
a čas od času zvuk motorového letadla.
ozval se zvonek. přešel do obýváku a vykoukl zpoza závěsu. byla to Gloria v bílé halence a světle modré letní sukni. vypadala lépe než kdy jindy. platinová blondýnka plná života; nos měla poněkud škaredější, poněkud baňatější, ale když
jste si na něho zvykli, zamilovali jste si ho. cítil, jak mu srdce odtikává jako bomba v prázdné pokojíku. měl pocit, jako kdyby mu někdo vylágroval břicho a zbylo tam jenom srdce, které dutě bije. dutě vyje.
"dovnitř nemůžeš, Glorie!"
"do prdele, otevři ty dveře, troubo pitomej!"
viděl, jak se snaží zahlédnout přes závěsy.
"Glorie, ty nechápeš..."
"povídám OTEVŘI TY DVEŘE!"
"tak dobře," vzdychl, "do prdele, tak dobře!"
cítil, jak se mu pramínky potu klikatí po hlavě, jak mu pot
kape za uši a stéká po krku.
prudce otevřel dveře.
,JEŽÍŠMARJÁ!" přidušeně vykřikla a dlaní si přikryla ústa.
"já ti to POVÍDAL, snažil jsem se ti to VYSVĚTLIT, já ti to
POVÍDAL!"
ucouvl dozadu. Gloria zavřela dveře a popošla k němu.
"co to jako je?"
"co já vim. kristepane, co já vim. nedotýkej se mě, nedotý-
kej se. mohlo by to bejt nakažlivý.``
"Henry, chudáčku, ty můj chudáčku..."
stále se k němu přibližovala. zakopl o koš na odpadky.
"do prdele, povídám ti, aby ses ke mně nepřibližovala!"
"ale proč, vždy ti skoro sluší!"
"SKORO!" zařval, "ALE V TAKOVÝM STAVU PŘECE NE-
MŮŽU PRODÁVAT POJIŠTĚNÍ, NEBO SNAD ANO?!"
oba se vzápětí rozesmáli. pak se ocitl na gauči a plakal.
svůj zlatozelený obličej měl v rukou a plakal.
"bože můj, proč to není rakovina, infarkt, něco pěknýho
a čistýho? to mě Bůh posral, Bůh mě posral!"
Glorie ho začala líbat na krk a přes ruce, kterými si přikrýval obličej. odstrčil ji: "nech toho, nech toho!"
"já tě miluju, Henry, já na to prostě kašlu."
"do prdele, vy ženský jste ale šílený."
"jasně. a kdy půjdeš k doktorovi?"
"o půl čtvrtý."
"musím se vrátit na úřad. zavolej mi, až budeš vědět víc.
večer se zastavím."
"tak jo, tak jo," a byla v tahu.
ve 3:10 měl klobouk posazený nízko do očí a kolem krku
šátek. na očích měl tmavé sluneční brýle. když jel k doktorovi, díval se upřeně před sebe a snažil se vypadat neviditelně. nikdo si ho patrně nevšiml.
v čekárně si všichni četli LIFE, LOOK a NEWSWEEK a tak podobně. židlí a pohovek tam nebylo nejvíc. bylo tam horko. stránky šustily. zíral dolů do svého časopisu a snažil se být neviděn. všechno probíhalo v pohodě nějakých patnáct nebo
dvacet minut, nebýt holčičky, která pobíhala sem a tam a pohazovala si balonem, a ten se jí odrazil k Henrymu, odskočil mu od boty, a když mu odskočil od boty, holčička ho chytla a podívala se mu do tváře. potom se rozeběhla zpátky
k ohyzdné ženě s ušima jak lívance a očima jak nitra pavoučích duší a vyjekla: "maminko, co to má ten pán na PUSE?"
a maminka udělala: "ššššššš!"
"ALE ON MÁ ŽLUTOU PUSU A MÁ TAM VELIKÁNSKÝ FIALOVÝ FLEKY!"
"Marie, už jsem ti jednou ŘEKLA, abys byla ZTICHA! teď' se
POSADÍŠ pěkně vedle mě a přestaneš tady vyvádět! a DĚLEJ!
SEDNI NA PRDEL, povídám ti!"
"ale maminko!"
holčička se posadila, popotáhla, podívala se na jeho obličej, popotáhla a podívala se na jeho obličej. holčičku s maminkou si doktor předvolal dovnitř. a další byli předvoláni, a další vešli a odešli. konečně doktor vyzval i jeho.
"pan Beckett."
vešel za doktorem. "jakpak se vám daří, pane Beckette?“
"podívejte se na mne a uvidíte“
doktor se otočil. "můj ty bože!" zvolal.
"jo," kývl pan Beckett.
"něco takového jsem nikdy neviděl! odložte si prosím
a sedněte si na stůl. kdy jste si toho poprvé všimnul?"
"dneska ráno, když jsem se probudil."
"jak se cítíte?"
"jako kdybych byl pomazanej sračkou, která nechce pustit."
"já myslím fyzicky."
"cítil jsem se fajn, dokud jsem se nepodíval do zrcadla."
doktor mu okolo paže natáhl hadičku.
"krevní tlak v normálu."
"nechme těch volovin, pane doktore. teď po mně budete
chtít, abych se postavil na váhu. že nevíte, o co jde?"
"ne, nikdy já jsem nezažil nic takového."
"mluvíte nějak divně, pane doktore. odkud jste?"
"z Rakouska."
"z Rakouska. co se mnou budete dělat?"
"já nevím. možná to chce kožního specialistu, hospitalizaci, testy."
"určitě mě shledají velice zajímavým. ale ono to nezmizí."
"co nezmizl?"
"to co mám. cítím to uvnitř. nikdy to nezmizí."
doktor mu přiložil stetoskop k srdci. Beckett mu ho prudce odstrčil a začal se oblékat.
"neukvapujte se, pane Beckette. prosím vás!"
oblékl se a vypadl ven. klobouk, šátek i tmavé brýle tam
nechal. namířil si to domů. vzal si loveckou pušku a dost mu-
nice na to, aby postřílel celý batalion. na dálnici našel objížďku, která vedla k malé vyvýšenině. z vyvýšeniny byl výhled na pozvolnou zatáčku, která měla zpomalovat provoz. vůbec netušil, jak to, že si té vyvýšeniny vůbec někdy všiml. vystoupil z auta a vylezl na nejvyšší kopeček. oprášil teleskopický zaměřovač, nabil, odjistil a přitiskl se k zemi.
nejprv se nemohl pořádně trefit. pokaždé se strefil za auto. pak se naučil navést si auto na kulku. všechna vozidla jela prakticky stejnou rychlostí, ale výstřel se musel instinktivně přizpůsobit měnící se rychlosti auta. první člověk, kterého dostal, vypadal opravdu zvláštně. kulka ho trefila vpravo do čela a on jako kdyby vykoukl z auta přímo na něj nahoru, a pak to auto
vylétlo ze silnice, narazilo do svodidel, převrátilo se na bok a Beckett vystřelil na další jedoucí hned za ním, žena, minul, zasáhl motor, začalo to hořet, a ona jen seděla v autě a křičela a mávala rukama a hořela. nechtěl mít na očích, jak hoří. zastřelil ji. proud aut se zastavil. lidé vylezli z aut. rozhodl se, že ženy už střílet nebude. bylo to nevkusné. ani děti. nevkusné. doktor z Rakouska. proč nezůstanou v Rakousku? copak v Rakousku nejsou nemocni? sejmul další čtyři nebo pět mužů dříve, než si uvědomili, že se tady střílí. potom přijela hlídková vozidla a sanitky. zablokovali dálnici. nechal je naložit mrtvé a zraněné do sanitek. na saniťáky nestřílel. střílel na policajty. jednoho sejmul. pořádného tlusťocha. ztratil pojem o čase. setmělo se. tušil, že postupují nahoru za ním. nezůstával ve stejné pozici. šel jim naproti. dva z nich dostal, když číhali v záloze na levém křídle. když ho začali zprava ostřelovat, musel ustoupit do kopce. dostávali se mu do zad. nic nebylo horšího než pevné postavení. pokusil se ještě jednou prolomit, ale přes tak těžkou
palbu to nebylo možné. pomalu couval zpátky do kopce a snažil se udržet si tolik území, kolik jen bylo možné. slyšel je, jak spolu hovoří a nadávají. bylo jich hodně. ustal ve střelbě a čekal. dostal ještě jednoho: za keřem si všiml nohavice, namířil tam, kde tušil tělo. výkřik. přesunul se ještě kousek do kopce. byla čím dál větší tma. Gloria by mu dala kopačky. on by jí dal
taky kopačky, kdyby byla takhle zmalovaná. dokážete si to představit, jít s fialovozlatou holkou na koncert Brahmse? nakonec ho donutili ustoupit až na vrcholek pahorku, ale tam neměli keře, kterými by se mohli krýt. byly tam nanejvýš menší šutry. všichni se chtěli dostat domů živí a zdraví. rozhodl se, že to ještě nějakou tu chvilku vydrží. začali k němu na vrcholek střílet světlice. některé z nich odstřelil, ale občas tam nějaká zbyla, a brzy měli dost světla na to, aby ho vyřídili. stále se přibližovali a ostřelovali ho... do hajzlu. do hajzlu.dobrá.
jedna světlice dopadla obzvlášť blízko, a tu Henry spatřil na pušce svoje ruce. podíval se znova. ruce měl BÍLÉ.
BÍLÉ!
bylo to pryč!
byl BÍLÝ, BÍLÝ, BÍLÝ!
"HEJ!" zařval, "JE KONEC! VZDÁVÁM SE! JE KONEC!"
Henry hrábl po tričku, podíval se na prsa: BÍLÁ.
sundal si tričko, přivázal ho na hlaveň a zamával. ustali
v palbě. ten absurdní a šílený sen se rozplynul, puntíkovaný
muž neexistuje, je po klaunovi; co to byl za fór, co to bylo za
hovadinu, stalo se to skutečně? ne, určitě se to vůbec nestalo.
jenom se mu to zdálo. anebo se to opravdu stalo? stala se Hirošima? stalo se vůbec někdy něco?
rázně k nim dolů odhodil pušku. pak začal zvolna sestupovat, ruce vysoko nad hlavou. hulákal: "JE KONEC! JÁ SE
VZDÁVÁM! VZDÁVÁM SE! JÁ SE VZDÁVÁM!"
jak se k nim přibližoval, slyšel jejich hlasy.
"ty vole, co budem dělat?``
"nevím. bacha, jestli v tom není nějakej fígl."
"odpráskl Eddieho a Weavera. zmrd jeden šílenej."
"už je blízko."
„JE KONEC! VZDÁVÁM SE!"
jeden z policistů pětkrát vystřelil. tři zásahy do břicha
a dva do plic. dobrou minutu ho tam nechali ležet, než se ně-
kdo pohnul. pak vyšli z úkrytu. ten, co ho zastřelil, k němu
došel jako první. botou ho obrátil, z břicha na záda. byl to
černoch, Adrian Thompson, 106 kilogramů, domek nedaleko
západních čtvrtí už měl skoro zaplacený. mrkl se k zemi a za
svitu měsíce se spokojeně zazubil.
na dálnici byl provoz opět v plném proudu. jako obvykle.