všude tam, kde se přidržujeme zdí světa, a v nejtemnějších
chvílích kocoviny vzpomínám na svoje dva kamarády, kteří
mi radívají ohledně různých způsobů sebevraždy. znáte snad
lepší důkaz kamarádství z lásky? první z nich má celé levé
předloktí zbrázděné jizvami po žiletkách. ten druhý zas káže
kýble pilulí do obrovských houštin černého plnovousu. oba
píšou básně. psaní básní má v sobě něco, co člověka přivádí
na okraj útesu. přesto je ale pravděpodobné, že se všichni tři
dožijeme devadesátky. dokážete si představit, jak bude vypadat svět v roce 2010 n. 1.? hodně samozřejmě záleží na tom,
jak naložíme s Bombou. já si myslím, že lidé si stejně budou
na snídani dávat vajíčka a v sexu budou mít problémy. a taky budou psát básně. a páchat sebevraždy.
jestli se nepletu, tak naposledy jsem zkoušel sebevraždu
v roce 1954. tehdy jsem žil v třetím patře činžáku na avenue
N. Mariposy. zavřel jsem všechna okna a pustil jsem naplno
troubu i celý sporák, samozřejmě bez toho, že bych je zapálil. pak jsem se natáhl do postele. zvuk unikajícího nezapáleného plynu je velmi uklidňující. usnul jsem. ono by to fungovalo - jenom z toho, jak jsem ten plyn vdechoval, mě tak rozbolela hlava, až mě to probudilo. vypotácel jsem se z postele, rozchechtal jsem se a ř1kal jsem si: "ty vole, ty seš ale blázen, snad se nechceš zabít?" vypnul jsem plyn a otevřel okna dokořán. pořád jsem se chechtal. přišlo mi to jako bezva fór. pravda, automatický hořáček na sporáku nefungoval,
jinak bych díky tomuhle plamínku vyletěl do povětří a bylo
by po prvotřídní sezonce v Pekle.
ještě o pár let dřív jsem se vzbudil po týdenním tahu
a pevně jsem se rozhodl, že se zabiju. tehdy jsem byl na
kvartýru s takovou pěkňoučkou kočičkou a byl jsem bez
práce. všechny prachy jsme rozfofrovali, dlužili jsme za činži, a i kdybych dokázal sehnat nějakou tu nádeničinu, asi by mě to zabilo. předsevzal jsem si, že se zabiju, jen co zůstanu doma sám. zatím jsem se šel podívat ven, protože jsem byl trošku, ale jenom trošičku zvědavý, co je za den. při té
naší pařbě se dny a noci slívaly v jedno. akorát jsme chlastali a milovali se. bylo kolem poledne a já jsem sešel z kopce, abych se u trafiky na nároží mrkl do novin, co je za den.
v novinách stálo, že je pátek. fajn, pátek nebyl o nic horší
než kterýkoli jiný den. a na to jsem si všimnut titulku. BRATRANCI MILTONA BERLEHO SPADL NA HLAVU KUS SKÁLY.
a jak se teď máte sakra zabít, když tam píšou takovéhle titulky? šlohnul jsem jeden výtisk a donesl ho domů. "hádej, co se stalo?" hulákal jsem. "no co?" povídá ona. "bratranci Miltona Berleho spadl na hlavu kus skály." "NEKECEJ!`` "fakt."
"co to tak mohlo být za šutr?" "počítám, že to byl takovej kulatej, vyhlazenej a žlutej šutřík." "jo, taky to tak vidím." "jakýpak má asi oči, tenhle bratranec Miltona Berleho?" "počítám, že má takový hnědý, hodně světle hnědý oči." "světle
hnědý oči a žlutej šutřík." "KŘÁP!" "jo, KŘÁP!" šel jsem ven a vzal jsem na sekeru pár flašek a nakonec to byl docela pěkný den. mám pocit, že noviny s tím titulkem byly něco jako "The Express" nebo "The Evening Herald". nevím to ur-
čitě. ať se jmenovaly jakkoli, rád bych jim poděkoval, stejně jako bratranci Miltona Berleho a tomu kulatému hladkému žlutému šutru.
jak se zdá, dneska si budeme povídat o sebevraždách. tak jednou jsem pracoval v přístavních docích ve Friscu. když byl čas na svačinu, sedli jsme si na nakládací plošinu s nohama přes okraj mola. no a jednoho dne si tam tak sedím, když chlápek vedle mě si sundá boty a ponožky, úhledně si je
vedle sebe srovná - seděl hnedka vedle mne - a najednou slyším šplouchnutí a on je dole. bylo to strašně zvláštní, stihl zakřičet o pomoc dřív, než šel hlavou pod hladinu. pak už bylo vidět pouze takový nepatrný vír. žádný zvláštní pocit
jsem z toho neměl, jenom jsem pozoroval, jak tam stoupají na hladinu bublinky. vtom ke mně přiběhl nějaký člověk a začal na mě řvát: "NO TAK DĚLEJ NĚCO! VON SE SNAD CHCE ZABÍT!`` "sakra, co jako mám dělat?" "sežeň lano, hodíme mu lano nebo tak něco!" vyskočil jsem a běžel jsem do takové budky, kde jeden stařík lisoval balíky a kartony. "DEJ MI ŇÁKÝ LANO!" jenom se na mě podíval. "DO PRDELE!
DEJ MI NĚJAKÝ LANO! NĚKDO SE TAM TOPÍ! MUSÍME MU
HODIT LANO!" stařík se otočil a něco zvedl. natáhl ke mně
ruku. držel to mezi dvěma prsty - byl to malý kousíček bílého zkrouceného provázku. "TY HAJZLE ZASRANEJ!" zařval jsem na něho.
mezitím se mladík vysvlékl do trenek a skočil po hlavě do vody a vytáhl našeho sebevraha na břeh. dostal za to na zbytek dne placené volno. náš sebevrah tvrdil, že tam spadl nešťastnou náhodou, nedokázal však uspokojivě vysvětlit, proč si sundal boty a ponožky. nikdy už jsem ho neviděl. možná
s tím seknut ještě ten večer. člověk nikdy neví, . co druhého trápí. i úplné prkotiny se mohou stát noční můrou, když se dostanete do určitého rozpoložení. a nejvíce ze všeho vás zhnusí takové starosti/obavy/utrpení, které se ani nedají vysvětlit nebo pochopit, natož vůbec vymyslet. leží to na vás jako kus plechu a nejde to shodit. ani za pětadvacet dolarů na hodinu. já to znám. sebevražda? sebevražda se zdá být nepochopitelná, dokud nad ní sami nezačnete přemýšlet. nemusíte ani patřit do Svazu básníků, aby vás to potkalo taky. zamlada jsem žil v takovém laciném hotelu a měl jsem staršího kamaráda. byl to propuštěný trestanec a jeho práce spočívala v tom, že drhnut vnitřky strojů na výrobu bonbonů. to asi nebude něco, pro co by chtěl člověk žít, že ne? no a tak jsme
spolu několik nocí chlastali a on to byl fajn člověk, takové velké a nespoutané pětačtýřicetileté dítě, pohodář, naprosto férový. Lou se jmenoval. kus chlapa, kdysi dělal v dolech. orlí nos. velké, obité ruce, ošoupané střevíce, rozcuchané vlasy, a s ženskýma to neuměl tak jako já - aspoň tehdy. no a stalo
se, že jednoho dne nepřišel do práce, protože jsme chlastali, a ti velcí hoši od cukrkandlu mu dali padáka. zastavil se za mnou a všechno mi to vyklopil. řekl jsem mu, ať se na to vysere - že práce stejně jenom sežere člověku dobré hodiny jeho života. nezdálo se, že by na něho má lidová moudra udělala nějaký velký dojem, a tak odešel. o pár hodin později jsem si za ním skočil vysomrovat pár cigaret. klepal jsem, ale on neotvíral, a tak jsem usoudil, že je namol. zkusil jsem otevřít a ono to šlo. Lou ležel na posteli a byl tam puštěný plyn.
podle mě si Jihokalifornská plynárenská spol. ani neuvědomuje, kolika lidem slouží. no a tak jsem otevřel okna, vypnul plynový stolní vařič a plynové topení. sporák neměl. bývalý trestanec, který přijde o svoji práci čističe strojů na bonbony, protože zameškal jednu šichtu. "šéf mi řekl, že jsem ten největší dříč, kterýho kdy měl. jde ale o to, že jsem zameškal příliš moc šichet - za poslední měsíc dvě. řekl mi, že jestli budu mít ještě jedno áčko, že končím." přistoupil jsem k posteli a zatřásl s ním. "hej ty pičo!"
"có?"
"ty pičo zkurvená, ještě jednou něco takovýho, tak tě nakopu do prdele, že se z toho posereš!"
"hej, Ski, ty JSI MI ZACHRÁNIL ŽIVOT! JÁ TI DLUŽÍM SVŮJ ŽIVOT! TY JSI MI ZACHRÁNIL ŽIVOT!"
s tím svým "tysmizachránilživot" si nedal pokoj ještě pěkných pár týdnů, co jsme chlastali. tím svým orlím nosem se vždycky naklonil k mojí přítelkyni, obitou pracku jí položil na ruku nebo ještě hůř na koleno a zachraptěl: "hej, tady ten blbej panchart mi zachránil ŽIVOT! ROZUMÍŠ?"
"už's mi to řekl mockrát, Lou."
„JO! ON MI ZACHRÁNIL ŽIVOT!"
o několik dní později někam odjel a nechal po sobě dva týdny nezaplaceného nájmu. už jsem ho nikdy neviděl. měl jsem kocovinu jako řemen, ale když se bavíte o sebevraždě, tak ji aspoň neprovedete. anebo naopak? dopíjím poslední pivo a v rádiu, co mám na podlaze, dávají nějakou japonskou hudbu. právě mi zazvonil telefon. nějaký opilec. zdaleka. z New Yorku. "hej, chlape, esli se vytasej s jedním Bukowském každejch padesát let, tak to udělám."
dovolím si to vychutnat, využít to ve svůj prospěch, protože mám pod mrakem a horečka je ostrá jako břitva. "ty vole, pamatuješ, jak sme spolu chodili chlastat?" "jo, pamatuju." "a co teďka jako děláš, furt eště píšeš?" "jo, právě píšu o sebevraždě." "vo sebevraždě?" "jo, mám takovej jako sloupek v jednom novým plátku, co tady kámoš rozjíždí, OPEN CITY." "a voní to votisknou, vo tý sebevraždě?" "co já vim." pokecáme a on zavěsí. nějaká kocovina. nějaký
sloupek. vzpomínám si, že ještě když jsem byl malý, tak byla taková písnička, BLUE MONDAY. mám pocit, že ji nahráli v Maďarsku. a pokaždé, když hráli BLUE MONDAY, tak si někdo hodil mašli. nakonec ji museli stáhnout z rádia. ale to, co tady slyším z rádia na podlaze, nezní o nic líp. pakliže příští týden nenajdete můj sloupek, nemusí to být skrze téma této úvahy. vážně totiž pochybuji, zda se mi podaří natřít to tak dobrým fejetonistům, jako jsou Coates
anebo Weinstock.