bylo poslední pondělí brzy ráno. makal jsem celou neděli až
do půlnoci a pak jsem tam dojel s rozsvícenými světly. přitáhl jsem s sebou šest piv, a ty měly za následek, že chytli slinu. někdo skočil ven pro další.
"to ste měli vidět Bukowskýho minule] tejden," povídá jeden, "nejprv tady tancoval s žehlicím prknem, a pak prohlásil, že ho vojede."
"fakt jo?"
"jo. a pak nám čet svý básně. museli sme mu tu knihu vyrvat z ruky, jinak by nám čet ty svý básně celou noc."
vysvětlil jsem jim, že tady seděla taková žena s panenskýma kukadlama a dívala se na mne - žena, k čertu, děvčátko,
děvčátko to bylo - a tak se nedalo přestat.
"počkejte," řekl jsem jim, "teď máme půlku července a já jsem si letos ještě nezapíchal."
rozesmálo je to. přišlo jim to legrační. lidé, kteří mají kund
dost, si myslí, že je to legrace, když někdo kundu nemá.
potom se bavili o tom mladém božském blonďákovi, který
žije a chrápe se třemi koťátky zároveň. varoval jsem je, že až
mu bude 33, že si bude muset najít práci. vyznělo to trapně
a mstivě. nezbylo mi než dojet pivo a počkat si, až spadne
bomba.
odněkud jsem vyštrachal kousek papíru, a když se nikdo
nedíval, napsal jsem tam:
láska je cesta, která má jistý smysl; sex je smysl sám o sobě.
zanedlouho se mládež unavila a musela jít spát. zůstal jsem
í tam s nějakým klasikem, zhruba mého věku. jsme zrozeni
k tomu, abysme vydrželi celou noc - myslím chlastat. když
nám došlo pivo, našel plácačku whisky. byl to starý novinář,
momentálně redaktor nějakého plátku v nějakém velkém
městě vzadu na východě. příjemně jsme pokecali - dva staří
kozáci, kteří mají příliš moc stejných názorů. kvapem se rozednívalo. okolo čtvrt na sedm jsem řekl, že už musím. rozhodl jsem se, že autem nepojedu. pěšky to bylo asi 8 bloků. klasik šel se mnou na Hollywoodskou. ulice jak kuželkářská dráha. nakonec jsme si staromódně potřásli rukou a rozešli jsme se.
když jsem byl asi dva bloky od svého domu, všiml jsem si ženy, která se snažila nastartovat auto, snažila se ho odlepit od obrubníku. neměla to lehké. vždycky jí poskočilo asi o metr vpřed a pak jí chcípl motor. okamžitě ho začala startovat znova, a tak jsem pochopil, že má poněkud výstřední a panikářské způsoby. byl to poslední model auta. stál jsem na rohu a pozoroval ji. zakrátko jí to chcíplo kousíček přede mnou, právě tam, kde jsem stál na obrubníku. nahlídl jsem dovnitř. seděla tam taková žena. měla na sobě lodičky s vysokými podpatky, dlouhé tmavé punčochy, blůzku, náušnice, snubní prstýnek a kalhotky. byla bez sukně, jenom ve světle růžových kalhotkách. nadechl jsem se ranního vzduchu. měla takový stařecký obličej a mladé dívčí nohy a macatá stehna bez vrásek. auto zase poskočilo a zase chcíplo. sešel jsem z chodníku a strčil hlavu do okýnka:
"mladá paní, raději to zaparkujte. policie bývá v těchhle
ranních hodinách hodně aktivní. mohla byste se dostat do
průšvihu."
"máte pravdu."
vmanévrovala ho na obrubník a vystoupila. ňadra pod blůzkou měla taky dívčí. tak tam stála v růžových kalhotkách a dlouhých černých punčochách a na vysokých podpatcích v 6:25 ráno. ráno v Los Angeles. obličej padesátnice a tělo osmnáctky.
"opravdu jste v pořádku?" zeptal jsem se.
"jistěže jsem v pořádku," odvětila.
"jste si opravdu jistá?" zeptal jsem se.
"jistěže jsem si jistá," řekla. pak se otočila a šla pryč. a já tam stál a koukal se, jak jí rajtuje prdelka pod tou růžovou a pevnou lesklou tkaninou. vzdalovalo se to ode mne, ulicí mezi řadami domů, a nikde nikdo nebyl, ani policie, ani lidé, ani ptáček. jenom ta vzdalující se rajtující růžová mlaďounká prdelka. samou opilostí jsem se nezmohl ani na sten. cítil jsem jen sžíravý a divoký smutek, že se mi opět navždy ztrácí něco tak dobrého. nepoužil jsem ta správná slova. nepoužil jsem tu správnou kombinaci slov, ani jsem se o to nepokusil. zasloužil jsem si žehlicí prkno, tak čert to vem, akorát se tady v 6 ráno mihla nějaká praštěná ženská v růžových kalhotkách. stál jsem tam a pozoroval, jak to kvačí ulicí. tomuhle by hoši neuvěřili - jak to odešlo. a jak tak koukám, ona se otočila a vydala se zpátky. i zepředu vypadala moc dobře. vlastně čím byla bliž, tím líp vypadala - když si odmyslíte obličej. ale to byste si museli odmyslet i můj. obličej je to první, co si odmyslíte, když se vám přilepí smůla na paty. úpadek pak má pozvolnější tempo.
došla až těsně ke mně. pořád nikde nikdo. stává se, že šílenství se stane tak opravdovým, že už vlastně není šílené. naproti mně tady dýchal zadeček v růžových kalhotkách, a nikde ani jeden hlídkový vůz, nikde nikdo mezi italskou Venezií a kalifornskou Venice, mezi zasmrádlými prkny z pekel a posledním nezastavěným kouskem pozemku v Palos Verdes.
"super, že ses vrátila," poznamenal jsem.
"jen jsem se chtěla mrknout, jestli mi zadek auta netrčí někomu před vrata."
předklonila se. už jsem to nemohl vydržet. popadl jsem ji
za ruku.
"hele, pojďme ke mně. bydlím tady za rohem. dáme si něco k pití. nezůstanem přece tady."
tím svým rozpadlým obličejem se mi podívala do očí. ta
hlava mi pořád nějak neseděla k tělu. klepal jsem se jako ratlík. pak kývla: "dobrá, pojďme."
tak jsme šli za roh. nedotýkal jsem se jí. v kapse u košile jsem našel cigaretu. nabídl jsem jí. když jsem jí zapaloval, stáli jsme se před kostelem. každým okamžikem jsem čekal, že se z některého z okolních domů ozve: "HEJ, ŽENSKÁ, OKAMŽITĚ ZMIZ S TĚMA SVÝMA ZASRANÝMA KALHOTKAMA,
NEBO ZAVOLÁM CHLUPATÝ!" možná se to vyplácí, žít na
periferii Hollywoodu. počítám, že tak tři čtyři maníci čuměli
zpoza záclon, zatímco jim ženušky chystaly snídani, a pěkně
jim to šlo od ruky. došli jsme domů a já jsem ji posadil a vytáhl jsem půl demižonu dezertníhno vína, co mi tady nechal nějaký hipík. v klidu jsme popíjeli. vypadala víc než maximálně citlivá. ani nevytahovala rodinný fotky z peněženky - myslím dětí. ale na manžela samozřejmě jako vždy dojde.
"Frank je pěkně hnusnej. Frank mě nenechá nic si užít."
"jo.
"drží mě pod zámkem. už toho mám plný zuby, bejt doma zavřená. schoval mi všecky sukně i šaty. tohle mi dělá vždycky, když chlastám. když chlastáme."
"jo.
"chce mě mít doma jako nějakou otrokyni. co myslíš, měla by ženská dělat chlapovi otrokyni?"
"to teda ne!"
"a tak jsem měla punčochy a lodičky a kalhotky a blůzku, ale sukni ne, a když Frank odešel, tak jsem utekla!"
"Frank určitě není špatnej kluk," opáčil jsem, "nechci ho nějak shazovat, víš, jak to myslím?"
takhle na to jdou staří profíci. vždycky se tvař, že všechno chápeš, i když tomu tak není. ženy rozhodně nemají zájem o nějaké soucítění, ženy spíše potřebují jakousi emoční nevraživost vůči člověku, na kterém jim příliš záleží. ženy jsou
v podstatě hloupá zvířata, ale na muže se dokážou zaměřit s tak velkým a naprostým soustředěním, že ho často zničí, když zrovna myslí na něco jiného.
"podle mě je Frank pěknej hajzl. copak nejsi rád, že jsem tady?"
jasná věc, žehlicí prkna se můžou jít zahrabat. hodil jsem víno do sebe a natáhnul jsem se a sevřel tu starou tvář a představil jsem si její tělo a políbil jsem ji, pěkně jsem jí tam zajel jazykem, a ona svým jazykem podebrala můj oblý jazyk a přisála se, přisála se k němu, a já jsem si hrál s jejíma dívčíma nylonovýma nohama a fantastickýma ceckama. Frank byl fajn
kluk, hlavně když chrápal. dali jsme si oddych a novej drink. "co vlastně děláš?" zeptala se.
"jsem kominík."
"nebuď sprostej."
"hej, jseš pěkně ostrá."
"mám výšku."
neptal jsem kterou. staří profíci vědí, jak to chodí.
"a ty?“
"ani ne."
"máš krásné ruce. máš ruce jako ženská.``
"to už jsem slyšel mockrát. řekni to ještě jednou a vyrazím ti půlku zubů."
"co ty seš zač, nějakej umělec nebo malíř nebo co. asi všecko dohromady. a taky jsem si všimla, že se nerad díváš do OČÍ. nemám ráda lidi, co se mi NEDOKÁŽOU PODÍVAT DO OČÍ. bojíš se?``
"ano. ale oči, to je něco jiného. nemám rád lidský oči."
"mám tě ráda."
natáhla se a sevřela mě vepředu. to jsem nečekal. už jsem
se chystal odprovodit ji zpátky k autu. ba co hůř, čekal jsem,
až sama odejde.
bylo to fajn. myslím to, jak mě držela. slova nebyla zapotřebí.
rychle jsme do sebe hodili pár vrchovatých sklenic a pak jsem ji dotlačil do ložnice, anebo ona dotlačila mne. na tom nezáleželo. nikdy to není takové jako poprvé. je mi jedno, co si o tom kdo myslí. nenechal jsem ji sundat si punčochy ani lodičky. jsem podivín. nesnesu lidské bytosti takové, jaké jsou, potřebuju iluze. psychiatři pro to určitě mají nějaký termín, a já mám termín pro sychiatry.
podobá se to jízdě na kole: jakmile opět nasednete, rovnováha i pocit něčeho úžasného se vám vrátí. bylo to fajn. když jsme byli hotoví s koupelnou, vrátili
jsme se do obýváku a dojeli demižon. na to, jak jsme se dostali zpátky do postele, si už nepamatuju, ale když jsem se vzbudil, pošilhávala na mě ta pětapadesátiletá tvář. měla fakt ujetý pohled. ty oči byly šílené. nedalo mi to a rozesmál jsem se. ještě když jsem spal, nelenila a postavila mi ho. to samé
se mi jednou stalo s mladou macatou černoškou na Irolské ulici.
"jen do toho, jen do toho!" pobídl jsem ji.
podebral jsem ji a pořádně jsem jí roztáhl půlky, pětapade-
sátiletá tvář se sklonila a políbila mne. byla to hrůza, ale
osmnáctileté tělo s pevnýma kozama přiráželo a vlnilo se; něco jako had, šílenství obživlé tapety. udělali jsme se. a pak jsem byl opravdu v limbu. něco mě vzbudilo. kouknul jsem se a růžová kalhotka na sobě zase měla růžové kalhotky a soukala se do mých starých rozdrbaných kalhot. bylo to smutné - sledovat, jak jí ty uválené gatě vůbec nesedí na prdelce. byla to smutná a směšná a mrzutá scéna, doják jako kráva, ale starej profík zamhouřil oči a dělal, že spí.
Frankie, tvá LÁSKA se ti vrací!
když už může.
viděl jsem, jak si prohlédla prázdnou krabičku od cigaret,
viděl jsem, jak se na mě dívá - možná je to strašně ješitné, ale
vycítil jsem, že mě obdivuje. do hajzlu s tím, já mám svých problémů dost, ale stejně, cítil jsem se opravdu mizerně, když jsem viděl, že to, co mi něco dalo, mizí ze dveří ložnice v rozervaných, rozpáraných, hnusných pracovních kalhotech. avšak profíci dokážou rozeznat předpokládanou mechanickou budoucnost založenou na náhodě od něčeho skutečného, co vás nikdy nepotká - leda ve formě žehlicího prkna. vyšla z ložnice. v ničem jim nebráním, a ony mně také ne. všechno je to
hrůza děs, a já to dělám ještě horší. dokud nechcípnem, tak nás nenechají se vyspat, a i potom přijdou s nějakým novým fíglem. blbost, jasně, málem jsem se rozbrečel, ale pak, vzhledem k několika staletím, jak to tady Kristus zmrvil, všecky ty smutné a trhající se věci, hlouposti, vyskočil jsem a prohlédl si svoje jediné neroztrhané kalhoty, kde dosud nemám díry na kolenou z toho, jak v ožralosti padám na zem. zkontroloval jsem peněženku, hledal jsem dolary dolary dolary dolary a bylo jich tam sedm, usoudil jsem, že jsem nebyl okraden, tak trochu zahanbeně jsem se na sebe usmál do zrcadla, praštil jsem sebou
zpátky do postele, do ex-milostného lože, a... usnul jsem.