Sebevražda

O sebevraždě přemýšlel Marvin Denning prakticky skoro pořád. Někdy na ni nepomyslel několik dní nebo dokonce několik týdnů v kuse a cítil se skoro normálně, dost normálně na to, aby mohl ještě chvíli pohodlně žít. Jenže pak t ona něho přišlo zase. Život mu přerostl přes hlavu, dny se beznadějně vlekly. Z hlasů, tváří a chování lidí se mu dělalo špatně.
Zrovna se vracel autem z práce a nutkání k sebevraždě na něj opět dolehlo plnou silou. Vypnul rádio. Poslouchal Beethovenovu Třetí a znělo to příšerně, strojeně, nepřirozeně.
„Do hajzlu,“ pronesl.
Marvin právě jel přes most, který vedl k němu domů. Klenul se nad jedním z největších přístavů světa.
Zastavil někde uprostřed mostu, zapnul parkovací světla a vystoupil. Vedle zábradlí byla římsa. Stoupl si na ni.
Nad ním se táhl drátěný plot vysoký minimálně tři metry. Bude ho muset přelézt, aby se dostal na druhou stranu.
Pod ním byla voda. Vypadala mírumilovně. Vypadala tak akorát.
Zrovna vrcholila zácpa. Marvinovo auto blokovalo vnější pruh. Auta se snažila přejet z vnějšího pruhu do vnitřního. Provoz vázl.
Některá auta, co ho musela předjet, troubila. Projíždějící řidiči mu nadávali.
„Ty vole, seš magor nebo co?!
„Jenom skoč! Je teplá jak chcanky!“
Marvin nadále upíral pohled do vody. Rozhodl se přelézt oplocení a skočit. Najednou zaslechl jiný hlas.
„Pane, jste v pořádku?“
Za Marvinovým autem zaparkoval policejní vůz. Záblesky červených světel. Jeden policista se blížil k němu, druhý zůstal sedět v autě.
Policista k němu kvapně přistoupil. Byl to mladík s úzkým bílým obličejem.
„Co máte za problém, pane?“
„Mám problém s autem, chcípl mi motor, nejde nastartovat.“
„Co děláte na té římse?“
„Dívám se.“
„Na co se díváte?“
„Na vodu.“
Policista přistoupil ještě blíž.
„Tohle není turistická zóna.“
„Já vím. Ale to auto. Akorát jsem tady stál a čekal.“
Marvin sestoupil z římsy. Policista stál těsně u něho. V ruce měl baterku.
„Ukažte mi prosím oči!“
Posvítil mu baterkou do levého oka, pak do pravého a pověsil si baterku zpátky na opasek.
„Ukažte mi řidičský průkaz.“
Vzal si ho.
„Zůstaňte tady.“
Policajt se vrátil k hlídkovému vozu. Vrazil hlavu do okénka a bavil se s druhým policajtem. Potom se narovnal a čekal. Po několika minutách se vrátil k Marvinovi a dal mi řidičák zpátky.
„Pane, to auto musíme dostat z mostu pryč.“
„Chcete říct, že mi zavoláte odtahovou službu? Děkuji“
Marvinovo auto bylo zaparkované na lehké vyvýšenině k středu mostu.
„Ne, zkusíme do vás strčit. Jak se rozjedete, možná se vám podaří nastartovat.“
„Jste velmi laskav, pane.“
„Prosím nastupte si do auta, pane.“
Marvin nasedl do auta a čekal. Když do něho drclo policejní auto, pustil ruční brzdu a zařadil neutrál. Přehoupli se přes střed mostu a sunuli se dál. Zařadil dvojku, šlápl na plyn, a jak se dalo čekat, motor naskočil. Marvin zamával policistům a jel dál.
Jeli za ním. Sledovali ho z mostu až na hlavní třídu. Míjeli ulici za ulicí. Pořád jeli za ním. Najednou Marvin zahlédl restauraci: Modrá rada. Vjel na parkoviště, našel si místečko.
Policejní auto zastavilo za ním, pár metrů vedle, mezi Marvinem a restaurací. Marvin vystoupil z auta, zamkl a vydal se k restauraci. Když míjel policisty v hlídkovém voze, znova na ně mávnul: „Děkuju vám za pomoc.“
„Raději si to auto nechte zkontrolovat, pane.“
„Samozřejmě.“
Bez ohlížení vešel do restaurace. Bylo tam narváno. Když uviděl všechyn ty ksichty, málem se mu udělalo špatně. Za dveřmi byla cedule: VYČKEJTE PROSÍM, AŽ VÁS USADÍME.
Marvin nečekal na nic. Zamířil k poslední volné kóji, sedl si. Neměl hlad.
Připlula k němu obrovská číšnice v růžových šatech. Měla neuvěřitelně kulatou hlavu a rty měla namalované jasně malinovou rtěnkou. Podala mu nablýskaný jídelní lístek.
„Jakpak se dneska máte?“ zahlaholila.
„Dobře. A vy?“
Neodpověděla. Pak z ní vypadlo:
„Kávu, pane?“
„Ne.“
„Vybral jste si?“
„Ne. Zatím mi přineste skleničku vína.“
„Jaké víno?“
„Klidně sudové. Máte portské?“
Číšnice odešla. Marvin pozoroval její monstrózní hýždě, jak si to šinou k baru.
Možná bych se mohl vrátit k tomu mostu později v noci, až tam nikdo nebude, napadlo Marvina.
U stolu za ním seděli dva muži. Marvin slyšel jejich rozhovor.
„Dodgers na tom sou dobře, viď?“
„Jo. A Angels jsou taky pěkně rozjetý. Přemejšlej o tom. Možná bysme mohli na derby.“
„Ty vole, to by byl nářez!“
Vzápětí byla číšnice zpátky s Marvinovým vínem. Postavila ho na stůl tak prudce, že víno vyšplíchlo ze sklenice na stůl.
„Promiňte pane.“
„To nic.“
„Už jste si vybral?“
„Ne, ještě ne.“
„Dneska máme výtečnou svíčkovou.“
„Ne, děkuji.“
Mrskla půlkami a byla pryč. Marvin upil vína. Chutnalo jakoby zaprášeně, na mysli mu kdoví proč vytanuli pavouci. Pak zaslechl hudbu z rádia. „Nemusím ti říkat, že tě mám rád,“ zpíval mužský hlas.
Poté opět uslyšel ty dva za sebou.
„Teďka ti povím něco, čemu nebudeš chtít věřit.“
„To jako co?“
„Největší prezident v dějinách týhle země byl Ronald Reagan.“
„Ale běž, dobrejch prezidentů jsme měli hodně. To jsou silný slova.“
„Bez Reagana by ty zkurvený Rusáci zamořili celej svět, lezli by nám přes plot a padali do zahrady. Zastavil je zrovna, když bylo třeba, a Rusáci věděli, že to myslí vážně!“
„Ale jo, byl to dobrej chlap.“
„A ještě něco ti povím. Chystá se válka ve VESMÍRU“ Mezi Rusákama a náma! Budeme bojovat vo měsíc a vo Mars i všechny ostatní planety!“
„Na měsíci už vlajku máme.“
Marvin dopil víno a přilákal pozornost servírky. Přivalila se k jeho stolu.
„Už jste si vybral, pane?“
„Ještě jedno víno, prosím.“
„Dnes máme výtečnou svíčkovou...“
„Jenom to víno, prosím.“
Opět uslyšel reprodukovanou hudbu. Byl to jiný mužský hlas a zpíval: „Jestli nezvedneš sluchátko, máš mě u sebe zakrátko.“
Číšnice se vrátila s vínem. Postavila ho na stůl.
„Vidíte, tentokrát jsem ho nerozlila!“
Vydala ze sebe vyloženě falešné zachichotání.
„Už se lepším, viďte?“
“Jde vám to dobře...“
„Diana, jméno mé.“
„Jde vám to dobře, Diano.“
Odvalila se za svými povinnostmi. Večer se rychle rozplynul do noci. Marvin popíjel vínko.
Náraz o tu vodu by byl jako náraz o beton. Akorát že vzápětí by hladce vklouzl pod modrou chladivou hladinu – jedna noha sem, druhá tam – a vlasy by mu povlávaly nad hlavou. Hloupé boty na hloupých nohou. A měl by to za sebou. Nula mínus nula. Nejdál, kam se jde dostat, odsud až do nikam. Pohodička. Člověk nemůže mít všechno.
Vtom se ozvala rána a řinčení skla. Někdo prokopl vstupní dveře. Dovnitř vběhli dva muži zamaskovaní punčochami. Nějaká ženská začala ječet.
„Drž píču nebo je po tobě!“ zařval ten menší z nich. „Myslím to smrtelně vážně! Nedělám si prdel! Koukejte se vzpamatovat nebo jste všichni mrtví!“
Oba si nesli plátěný pytel. Ten vyšší naběhl k pokladně, bouchl do ní, šuplík vyletěl ven. Začal shrabovat všechny bankovky a mince do pytle.
Oba měli v ruce něco, co připomínalo magnum ráže 0,357.
„Nikdo ani hnout!“ zařval prcek.
Divoce zamával pistolí nad hlavou, sklopil ji a přejel dokola celou restauraci.
„Takže všecky peněženky a kabelky na stůl! Prstýnky taky! Hodinky! Všecko! A žádný píčoviny, nebo je po vás, jasný?“
Potom se vydal mezi stoly a sbíral věci do pytle.
Ten větší mezitím vybral pokladnu. Pak si všiml tlusté servírky, jak se krčí kousek stranou. Naběhl k ní a zařval: „Kde máte schovaný prachy?“
„Cože?“
„Kde máte kurva schovaný prachy! Kam se dávaj větší bankovky!“
Tlustá servírka jenom stála na místě a nic neříkala. Prcek si ji otočil a zabořil jí magnum do krku.
„Ustřelím ti kurva hlavu! Kde je příruční pokladna?“
Tlustá čišnice vzlykla a zalapala po dechu. „Je v kuchyni! Pod dřezem!“ řekla zajíkavě.
„Nikdo ani hnout!“
Dlouhán vyběhl do kuchyně.
Prďola odstrčil vyděšenou číšnici na stranu. Dosbíral cennosti ze stolů, všechno naházel do pytle.
Dlouhán vyběhl z kuchyně.
„Už ty zasraný prachy mám! Padáme!“
Ale prcek se činil.
„Sleduj dveře! Ober každýho, kdo vejde! Bacha na dveře!“
„Ser na to, padáme, máme dost!“
„Ne, ještě nemám všecko!“
Vydal se podél stolů, až došel k Marvinovi.
„Hej, čuráku, kde máš šrajtofli?“
Marvin zvedl hlavu a podíval se do punčochy. Docela se mu to zamlouvalo. Čím míň jste viděli z lidského obličeje, tím lepší.
„Já sem se rozhodl, že si tu peněženku nechám.“
„Ty se pičo nemáš co rozhodovat!“
„Ale jistě že mám.“
“Tak dobře, brouku, chtěls to, máš to mít!“
Marvin ucítil na spánku magnum.
„A teďka pěkně vytáhneš peněženku z kapsy, je to jasný?“
„Ne, není. Já si svoji peněženku nechám.“
„Hej,“ zařval dlouhán, „padáme odsud!“
Prcek tvrdě zabořil magnum Marvinovi do spánku.
„Chceš aby tohle byl tvůj poslední okamžik?“
„Jdi do toho. Střílej,“ souhlasil Marvin.
Marvin čekal. Pojistka klapla zpátky. Marvin se díval, jak lupič chytá pistoli za hlaveň a jak ji zvedá. Seděl a čekal. Najednou přišla rána na temeno. V hlavě mu vybuchla žlutá, modrá a červená, ale necítil žádnou bolest. Chvilku se nemohl hýbat. Pak získal pocit, že by možná mohl. Zkusil to. Zuřivě vykopl a trefil prďolu pravou nohou do žaludku.
„Uhuhu...“
Lupič upustil pytel, chytil se za břicho, málem si kleknul.
„Do hajzlu...“
Marvin uslyšel odklapnutí pojistky. Muž namířil magnum a zmáčkl spoušť. Kulka probzučela Marvinovi kolem levého ucha a roztříštila lampičku visící kousek dál ze stropu.
„Padáme!“ zařval dlouhán.
Prďola se zvedl a v předklonu se rozběhl s pistolí v jedné ruce a spytlem v druhé za dlouhánem k východu. A byli pryč.

V tom okamžiku se všichni lidé začali motat po restauraci a mluvit jeden přes druhého.
Majitel podniku, který se schovával v kuchyni, někam telefonoval.
Marvin Denning dopil víno a kývl na tlustou číšnici, která stála kousek vedle a celá se chvěla. Marvin vstal a přešel k ní: „Diano, prosím vás, ještě sklenku vína...“
„Jo,“ vydechla, „eh... jo... jistě...“
Marvin se vrátil do kóje a sedl si. Lidé v restauraci začali nechutně vysokými hlasy diskutovat o přepadení.
Marvin čekal, až se Diana vrátila s vínem.
„Děkuji, Diano.“
Napil se.
„To od vás bylo odvážné, pane, co jste udělal. Mnoha lidem v baru jste tím zachránil majetek.“
„Jo... jasně...“
„Ale vždyť vy krvácíte!“
„To nic není.“
Diana se rozběhla, jak to jen šlo. Denning zaslechl zvuk policejních sirén. Vzal si ubrousek a přiložil ho k temenu. Pak se na něho podíval. Krev. Stupidní jednoduchost krve.
Vzápětí byla Diana zpátky.
„Tady. Nic jiného než utěrku na nádobí jsem nenašla, ale je čistá.“
„Díky.“
Složil utěrku, a aby jí udělal radost, podržel si ji u hlavy.
„Raději si to nechte zašít.“
„To je v pohodě. Ale hlavně mi přineste ten stejk, o kterém jste mluvil, a k němu třeba nějaký hranolky!“
Diana se vrátila do kuchyně a Denning usrkával víno.
Do minuty tam byla policie. Vběhli do dveří, ruce na pouzdrech s pistolemi.
„Zůstaňte na svých místech!“
Jeden z nich byl mladík s úzkou bílou tváří, přesně ten mladík, který před tím zastavil Denninga na mostu. Potkali se očima. Úzká bílá tvář na něho zírala.
„Co tady děláte?“
„Čekám na stejk. Jeli jste za mnou až sem, vzpomínáte?“
Vešli další dva policajti.
„Čekáte na stejk?“
„Ano, je to proti nějakému zákonu?“
„Strážníku,“ vyrušil ho host stojící opodál, „tento muž málem zajal jednoho z lupičů. Skopal ho na zem.“
Diana přinesla Denningův stejk a hranolky, postavila to na stůl.
„Strážníku, toto je velice statečný muž,“ prohlásila.
Jeden z hostů začal tleskat. Přidali se i ostatní.
Denning k nim zvedl víno a vypil ho do dna.
Úzká bílá tvář se zeptala: „Znal jste toho lupiče v punčoše?“
„To bych neřekl.“
Denning uslyšel další sirénu. Hosté restaurace se mačkali kolem jeho stolu.
Policista podrážděně zvolal: „Ustupte!“
Do restaurace se vřítil podsaditý, přitrouble vyhlížející týpek s neoholenou bradou, následovaný dalším policistou. Podsaditý týpek se protlačil d Denningově stolu.
„Co se tady děje?“
„Byl jsem oloupen, ozbrojené přepadení!“ vykřikl majitel.
„Kdo jste?“
„Richard Fouts, majitel této restaurace.“
Podsaditý muž vytáhl placku. „Marsh Hutchinson, kriminální policie.“
Pak se zadíval na Denninga a vytáhl si pero a notýsek.
„Kdo jste vy?“
„Marvin Denning, host.“
„Jednoho z těch lupičů poslal k zemi,“ oznámila Diana.
„Je to tak?“ ujistil se podsaditý týpek.
„Jo, kopl jsem ho do koulí,“ řekl Marvin.
„Proč?“
„Znáte snad lepší místo?“
„Jak vypadal?“
„Vypadal jako chlap s punčochou na ksichtě.“
„Výška?“
„Asi 165 centimetrů.“
„Váha?“
„Tak 70 kilo.“
„Něco zvláštního?“
„Co tím myslíte?“
„Co na něm bylo nejnápadnější?“
„Měl v ruce magnum ráže 0,357.“
Podsaditý muž se nadechl a vydechl. „Denningu, něco se mi na vás nelíbí.“
„Hutchinsone, jsme si vyrovnaní. Taky se mi na vás něco nelíbí.“
„OK, zůstaňte kde jste.“
Začal vyslýchat majitele restaurace.
Diana se podívala na Denninga.
„Nevadilo by, kdybych si přisedla? Je toho na mě nějak moc.“
„Jasně, sedněte si.“
Denning ucítil, jak se celá kóje prohýbá pod vahou Dianiných hýždí.
„Jste statečnej,“ usmála se, „statečnej chlap. Já jsem viděla, co jste dokázal.“
„Jasně,“ řekl Denning.
„Vím, že vás to bude škokovat, a je mi jasný, že to zní potrhle a bláznivě, ale... ráda bych pro vás udělala něco pěknýho. Jste v šoku?“
„Ne.“
„Dovolíte mi, abych pro vás udělala něco pěknýho?“
„Jistě.“
„Až to tady skončí, půjdeme ke mně domů. Nechte ten stejk. Já vám uvařím něco lepšího. Nepřipadá vám, že jsem trochu drzá?“
„Ne.“
„Víte,“ zasmála se Diana, „jak mi strčil tu pistoli k hlavě, tak jsem si řekla, teďka třeba umřu, i když... i když jsem v životě neměla chlapa. Není to hrozný?“
„Počítám, že se to občas stane.“
„Vím, že jsem tlustá... to je trapas.“
„To je v pohodě.“
„Asi bych vám měla přinýst ještě víno.“
„Tak proč to neuděláte?“
Diana se těžce odlepila od sedačky a razila si cestu ke kuchyni.
Později, ve tmě Dianiny ložnice, makal jako blázen. Takovou fušku nezažil od té doby, co po střední škole a před výškou dělal někde na stavbě. Diana vzdychala a sténala.
„Proboha, buď zticha!“ zapřísahal ji.
Makal dál, ještě dobré čtyři minuty, a v hlavě si přehrával jednu sexuální fantazii za druhou. Nakonec se odvalil. Byl zlitý potem, těžce dýchal. Rána na hlavě se mu otevřela, vzadu na krku cítil stékat pramínek krve.
„Marvine,“ vzdechla, „já tě miluju.“
„Děkuju, Diano.“
Vstal a šel do koupelny. Namočil si ručník, utřel se, pak vzal suchý roh ručníku a pustil se do krve na krku a na hlavě.
Kolik chlapů už odešlo na věčnost, aniž by měli pannu. Ale to nebude jeho případ.
Hodil ručník na podlahu, vyšel z koupelny a ložnicí prošel do kuchyně. Tam si u dřezu napustil sklenici vody a vypil ji na ex.
Rozhlédl se kolem sebe. Diana měla pěkný byt. Asi jí ze soucitu dávali vysoké spropitné.
V ledničce našel plechovku piva. Otevřel si ji, sedl si k rohovému stolu, popíjel a kouřil cigaretu, kterou našel v krabičce na stole. Dopil, dokouřil a vrátil se do ložnice. Diana byla v koupelně. Začal se oblíkat. Slyšel, jak si v koupelně zpívá. Pak se dveře otevřely a do pokoje vešla Diana v županu. Když uviděla, že se obléká, šťastný výraz ve tváři se jí dočista vytratil.
„Ty odcházíš?“
„Ano.“
„Uvidím tě ještě někdy?“
„Ne.“
„Ach jo...“ Pomalu přešla k posteli. Sedla si na kraj, zády k němu. Jenom tam seděla a vypadala obrovsky. V ložnici bylo zhasnuto, jediné světlo přicházelo z pootevřených dveří od koupelny.
Denning seděl na židli a zavazoval si tkaničky.
Uprostřed mozku se mu uhnízdila představa mostu, most ho vábil, vábil ho jako už jednou předtím.Ta voda ho přitahovala jako magnet.
denning si zavázal tkaničky a vstal.
„Tak čau, Diano.“
Neodpověděla. Jenom tam seděla. Denning viděl, jak jí tělem probíhají malé záchvěvy. Tichounce vzlykala, polykala slzy. Bylo to téměř obscénní. Měla skloněnou hlavu. Z jeho pohledu to vypadalo, jako kdyby se díval na záda obrovského bezhlavého těla.
„Hele,“ řekl po dlouhé odmlce, „máš tady něco na jídlo?“
„Cože?“
„Ptal jsem se, jestli tady nemáš něco na jídlo.“
Zvedla hlavu, otočila se.
„Aha. Jo, Marvine, mám láhev vína a pár kotlet a nějakou zeleninu.“
„Dáme si večeři?“ zeptal se Denning.
Diana se zvedla z postele, jako kdyby byla lehoučká jako pírko. Bylo to velmi zvláštní. Pak odběhla do kuchyně.
Denning si sundal kabát, sedl si zpátky na židli, vyzul se, sundal si ponožky a kalhoty, a když se vrátila, měl na sobě jenom košili a trenky.
Diana připlula s lahví vína, dvěma skleničkami a vývrtkou. Měla s tím vším co dělat a smála se, ale ne nahlas, spíš se jen tak v jednom kuse vesele a bláznivě chichotala.
Její tělo, tvář, obě skleničky, láhev vína a vývrtku rámovalo světlo z polootevřené koupelny.
Za celých 46 let svého života neviděl Marvin Denning krásnější ženskou.

Z knihy: Kam zmizela ta roztomilá, rozesmátá holka v květovaných šatech