v Delfii jsem měl místo na konci baru, posílali mě kupovat sendviče a tak. Jim, co míval dopolední, mě do baru pouštěl o půl šesté ráno, když vytíral podlahu, a já jsem si dal vždycky pár panáků, než se tam v sedm všichni nahrnuli. ve dvě ráno jsem bar zavíral, takže jsem toho moc nenaspal. ale tehdy jsem se nijak nenadřel - spal jsem a jedl jsem a tak podobně. bar to byl strašně starý a otřískaný, smrdět močí a smrtí, a když k nám zavítala kurva, aby si narazila, znamenalo to pro nás obzvláštní poctu. ani nevím, jak jsem tehdy platil nájem a o čem jsem přemýšlel. někdy v té době mi v PORTFOLIU III vyšla povídka vedle lidí jako Henry Miller, Lorca, Sartre a tak
podobně. Portfolio stálo deset dolarů. obrovské desky plné samostatných listů, každý vytištěný v jiném písmu na barevném drahém papíře, šíhené ilustrace, když jste se do nich zadívali. redaktorka Caresse Crosbyová mi napsala: "nanejvýš neobvyklá a skvělá povídka. kdopak JSTE?" odepsal jsem jí: "Milá paní Crosbyová, já nevím, kdo jsem: se srdečným pozdravem Charles Bukowski." krátce poté jsem na deset let zanechal psaní. tomu ale předcházela deštivá noc, kdy strašně foukalo, strunky PORTFOLIA se mi rozletěly po ulici, lidé se za nimi rozutíkali, a já tam stál a opile to pozoroval; obrovský umývač oken, co snědl šest vajec na snídani, svou obrovskou nohou přišlápl celou jednu stránku: "hej, tady! mám ji!" "serte na to, nechte to být, vyserte se na to!" hulákal jsem na ně. šli jsme zpátky do
baru. vyhrál jsem takovou jako sázku. to stačilo. kolem jedenácté dopoledne mi obyčejně Jim oznámil, že už mám dost, že už mi nenalije, a že se mám projít. obešel jsem bar a lehl jsem si dozadu do aleje. chodíval jsem tam rad, protože tam jezdily hodně náklacYáky a já jsem cítil, že kdykoli by mohl nastat můj čas. ale štěstí mi nepřálo. den co den mě malí černoušci š~ouchali do zad klacíky, a pak bylo slyšet, jak na ně volá matka: "tak už dost, tak dost, nechte toho pána na pokoji!" po chvilce jsem vstal, vrátil se do baru a pil dál. průser spočíval ve vápnu, kterým jsem se zasypával. vždycky se našel nějaký pečlivec, který se rozhodl mě oprášit, a přehnal to. jednou jsem tam tak seděl a někoho se zeptal: "jak to, že nikdo tady nechodí do tamtoho báni na konci ulice?`` a on na to: "tam chodě] gangsteři. jak tam vlezeš, tak tě zabijou." dopil jsem, zvedl se a šel jsem tam. bylo tam mnohem čistěji. bar byl plný mladých vazounů s takovým zachmuřeným výrazem. všichni do jednoho ztichli. "dám si skotskou s vodou," obrátil jsem se na barmana. dělal, že mě neslyší.
přidal jsem na hlasitosti: "pane vrchní, povídám, že chci skotskou s vodou!"
dlouho nic, pak se otočil, vzal skleničku a postavil ji přede mne. obrátil jsem ji do sebe.
"dám si ještě jednu."
u jednoho stolu seděla sama jedna slečna. vypadala opuštěně. vypadala dobře, vypadala dobře a opuštěně. měl jsem s sebou něco peněz. nevzpomínám si, kde jsem je schrastil. vzal jsem skleničku a slezl ze stoličky a posadil se vedle ní.
"co chceš pustit z jukeboxu?"
"to je jedno. vyber, co chceš."
naházel jsem tam mince. nevěděl jsem, kdo jsem, ale s jukeboxem jsem to uměl. vypadala dobře. jak to, že vypadala tak dobře a seděla sama? "vrchní vrchní! ještě dva panáky! jeden tady pro slečnu a jeden pro mě!"
zasmrdělo to tam smrtí. v té chvíli jsem si už nebyl tak jistý, jestli to, co cítím, mi stojí za to, nebo ne.
"co piješ, zlato? si řekni!"
tak půlhodinku jsme popíjeli, když tu jeden ze dvou vazounů sedících na konci baru vstal a pomalounku ke mně přistoupil. postavil se za mě a naklonil se. ona odešla na hajzl. "hele, kámo, rád bych ti něco ŘEKL."
"jen do toho. potěšení je na mé straně."
"tohle je šéfova holka. ještě chvilku tady vopruzuj a seš tuhej."
přesně tohle řekl: "tuhej." úplně jako ve filmu. vrátil se na stoličku. ona vyšla z hajzlu a posadila se vedle mě. "pane vrchní,`` oznámil jsem, "ještě dva panáky.`` pořád jsem to sázel do automatu a povídal si s ní. potom
jsem musel jít na hajzl já. vešel jsem do dveří s nápisem MUŽI a zjistil jsem, že tam vedou dlouhé schody dolů. mužské hajzly byly dole pod schodištěm. divné. sešel jsem pár schodů a zaregistroval jsem, že za mnou jdou ti dva vazouni od
konce baru. nebylo to ani tak děsivé jako spíš divné. nezbývalo mi než jít dál po schodech dolů. postavil jsem se k pisoáru, rozepnul jsem poklopec a začal chcát. jak jsem byl opilý, rozmazaně jsem viděl, jak mi na hlavu dopadá takový
ten zabijácký obušek. kousek jsem ucuknut a místo přes ucho jsem to chytl přímo do týla. zajiskřilo se mi před očima, ale bylo to docela v pohodě. dochcal jsem, strčil jsem ho do kalhot a zapnul jsem se. otočil jsem se. stáli tam a čekali, až sebou seknu. "s dovolením,` řekl jsem a prošel mezi nimi a vyšel po schodech a posadil se. zapomněl jsem si umýt ruce.
"pane vrchní,`` požádal jsem, "ještě dvakrát."
tekla mi krev. vytáhl jsem kapesník a přidržel si ho u týla.
vazouni vyšli z hajzlu a sedli si.
"pane vrchní," kývl jsem k nim, "tady ti dva pánové si dají také."
a další songy a další kecy. děvče se ode mě ani nehnulo. většinu z toho, co říkala, jsem vůbec nepochopil. pak se mi chtělo zase chcát. zvedl jsem se a namířil si to opět k pánské toaletě. když jsem šel kolem, jeden ten vazoun poznamenal k druhému: "tohodle čuráka asi nezabiješ. je to magor."
tentokrát dolů nešli, ale když jsem vylezl zpátky nahoru, už jsem si k ní nesedl. svoje jsem si ověřil a o víc už jsem neměl zájem. chlastal jsem tam až do zavíračky a pak jsme šli všichni ven a bavili jsme se a smáli a zpívali. posledních několik hodin jsem popíjel s takovým černovlasým mladíčkem.nakonec mi povídá: "hele, bereme tě do gangu. máš kuráž. takovej chlápek, jako seš ty, se nám hodí."
"díky, kámo. to mě těší, ale nic pro mě. stejně dík."a šel jsem pryč. jako vždy - ten můj starý smysl pro dramatičnost.
o několik ulic dál jsem zastavil policejní auto. řekl jsem jim, že mě zmlátili a okradli nějací námořníci. vzali mě na pohotovost. doktor a sestřička mě posadili pod ostré elektrické světlo. "teď to bude bolet," řekl mi doktor. vzal jehlu a pustil se do toho. vůbec nic jsem necítil. měl jsem pocit, že mám sebe a vůbec všechno úplně parádně pod kontrolou. když mi na hlavu dávali nějaký obvaz, natáhl jsem se a vzal jsem sestru za nohu. zmáčkl jsem jí koleno. prima pocit.
"hej! co to má sakra znamenat!"
"no nic. to byl jenom fór," řekl jsem doktorovi.
"máme ho sbalit?" zeptal se ho jeden z policajtů.
"ne, vezměte ho domů. má za sebou drsnou noc.``
policajti mě hodili ještě domů. dobrá služba. kdyby to bylo v L. A., vzali by mě na záchytku. když jsem se dostal na pokoj, vypil jsem láhev vína a šel spát.
tentokrát jsem o půl šesté svůj starý bar neotevíral. někdy se mi to stávalo. někdy jsem celý den proležel v posteli. kolem druhé odpoledne jsem vyslechl rozhovor dvou žen dole pod oknem. "já o tom novým nájemníkovi nic nevím. někdy
ani nevyleze celej den z pokoje, rolety má stažený a poslouchá rádio. a nic jinýho nedělá.``
"já už jsem ho viděla," povídá ta druhá, "většinou je namol, příšernej chlap."
"no myslím, že ho budu muset požádat, aby se odstěhoval," řekla ta první.
achjo, do hajzlu, pomyslel jsem si. achjo, do hajzlu, do hajzlu do hajzlu do hajzlu do hajzlu.
vypnul jsem Stravinského, oblékl jsem se a šel jsem k baru. vešel jsem dovnitř.
"hej, tady ho máme!!!"
"sme si mysleli, že tě vodkrouhli!``
"dostal ses do toho gangsterskýho báru?“
"jo.
"tak vyprávěj."
"nejprv se musím něčeho napít.``
"jasně, jasně.`
přistála přede mnou skotská s vodou. sedl jsem si ke stolu
na konci baru. špinavé slunce na rohu 16. a Fairmountovy se
propracovávalo dovnitř. začal mi den.
"povídá se," začal jsem, "že jde o velmi drsný lokál. tyto pověsti se nesporně zakládají na pravdě..." a tak jsem jim pověděl zhruba to, co právě vám.
příběh končí tím, že jsem se ještě dva měsíce nemohl učesat, jednou dvakrát jsem se ještě mezi gangstry vrátil, chovali se ke mně slušně, a nedlouho poté jsem z Philadelphie odjel, abych si vykoledoval nějaké nové potíže nebo co jsem to
vlastně hledal. potíže jsem si vyhledal, ale zbytek toho, co jsem hledal, jsem dosud nenašel. možná to najdeme, až umřeme. možná ne. máte přece svoje filozofické traktáty, svoje kněze, kazatale a vědce, takže mě se neptejte. a vyhýbejte se barům, kde se na pánské hajzly chodí dolů po schodech.