Tudy se nejde do ráje

Seděl jsem v baru na Western Avenue. Bylo kolem půlnoci a já se nacházel v obvyklém stavu zmatení mysli. Jistě znáte ten stav,kdy nic správně nefunguje: ženský, zaměstnání, nezaměstnání,počasí, kámoši. Nakonec jen sedíte poněkud sklíčení a čekáte, jako byste na autobusové zastávce čekali na smrt. No dobrá, seděl jsem tam a najednou přichází tahle tmavovláska s ucházejícím tělem, dlouhými vlasy, smutnýma hnědýma očima. Nezačal jsem ji svádět. Ignoroval jsem ji dokonce i tehdy, když si vybrala židličku vedle mne, třebaže tam byl tucet jiných volných míst. Popravdě řečeno jsme byli kromě barmana sami dva.
Objednala si suché víno. Pak se mě zeptala, co piju.
„Skotskou se sodou.“
„Dejte mu skotskou se sodou,“ řekla barmanovi.
No, bylo to neobvyklé.
Otevřela kabelku, vyndala z ní drátěnou klícku, ze které vytáhla jakési miniaturní lidičky, a posadila je na barový pult. Měli všichni něco kolem tří palců, byli živí a normálně oblečení.
Byli čtyři, dva muži a dvě ženy.
„Tohle teď dělají,“ řekla, „přijdou hrozně draho.
Když jsem si je pořizovala, stáli něco kolem 2 000 dolarů jeden. Podražili teď na 2 400. Nevím přesně, jak je vyrábějí, ale asi je to něco protizákonného.“ Malí lidé se promenovali po baru. Najednou jeden malilinkatý chlapík vrazil jedné z malilinkatých žen facku.
„Ty kurvo,“ řekl, „s tebou jsem skončil!“
„Ne, Georgi, to nemůžeš,“ brečela, „já tě miluju! Já se zabiju! Musím tě mít!“
„To je mi jedno,“ řekl malilinkatý chlapík a vytáhl malilinkatou cigaretu a zapálil si. „Mám právo normálně žít.“
„Jestli ji nechceš,“ řekl ten druhý malý chlápek, „tak já si ji vezmu. Já ji miluju.“
„Ale já tě nechci, Marty. Jsem zamilovaná do George.“
„Jenže to je mizera, Anno, opravdovej mizera!“
„To vím, ale stejně ho miluju.“
Malilinkatý mizera šel a políbil druhou malilinkatou ženu.
„Funguje mi tady trojúhelník,“ řekla dáma, která mi koupila pití. „To jsou Marty, George, Anna a Ruthie. „S Georgem to jde z kopce, pěkně z kopce. Marty je tak trochu trouba.“
„Není to smutné, dívat se na to všechno? Hm, jak se jmenujete?
„Jitřenka. Je to hrozné jméno. Ale tohle matky někdy dětem dělávají.“
„Já jsem Hank. Ale není to smutné . . . “
„Ne, dívat se na to není smutné. Neměla jsem moc štěstí na vlastní lásky, spíš jsem tedy měla hroznou smůlu . . . “
Všichni máme hroznou smůlu.“
„Asi ano. Tak jsem si koupila tyhle malinký lidi a teď je pozoruju a je to, jako když máte a zároveň nemáte svoje problémy. Akorát mě hrozně vzruší, když se začnou milovat. To pak jsou problémy.“
„Jsou sexy?“
„Strašně, příšerně sexy. Bože, to mě vzrušuje!“
„Proč nám to nepředvedou? Myslím přímo teď. Podíváme se na ně společně.“
„Ach, to nejde, nutit je. Dělají to, když chtějí oni.“
„Jak často to dělají?“
„No, jsou docela dobří. Tak čtyřikrát, pětkrát týdně.“
Procházeli se po baru. „Poslyš,“ řekl Marty, „dej mi šanci. Dej mi jedinou šanci, Anno.“
„Ne,“ odpověděla Anna, „má láska patří Georgovi. Nic jiného pro mě neexistuje.“
George líbal Ruthie a osahával jí prsa. Ruthie začínala být vzrušená.
„Ruthie začíná být vzrušená,“ upozornil jsem Jitřenku.
„Začíná. Fakt začíná.“
Začínalo mě to taky vzrušovat. Objal jsem Jitřenku a dal jí pusu
„Poslyšte,“ řekla, „nemám ráda, když se milují na veřejnosti. Vezmu je domů a nechám je to udělat.“
„Ale to se nebudu moct dívat.“
„Tak to budete muset jít se mnou.“
„Dobrá,“ řekl jsem, „půjdeme.“
Dopil jsem a vyšli jsme spolu. Nesla malinké lidi v drátěné klícce. Nasedli jsme do jejího auta a lidičky jsme dali mezi sebe na přední sedadlo. Podíval jsem se na Jitřenku. Byla úplně mladičká a krásná. Vypadalo to, že má něco do sebe. Jak to, že jí to nevycházelo s mužskýma? Je tolik způsobů, jak se tyhle věci mohou zamíchat. Ty čtyři lidičky ji stáli 8000 dolarů. Tolik ji stálo, aby se zbavila všech vztahů a přitom se nezbavila všech vztahů.
Měla pěkný dům nedaleko kopců. Vystoupili jsme a šli ke dveřím. Když Jitřenka odemykala, podržel jsem klícku s malinkatými lidmi.
„Minulý týden jsem slyšela Randyho Newmana v Trubadúrovi.
Není skvělý?“ zeptala se.
„Ano, to jistě.“
Šli jsme do obýváku a Jitřenka vytáhla lidičky ven a dala je na konferenční stolek. Pak odešla do kuchyně, otevřela ledničku a vytáhla láhev vína. Přinesla dvě sklenice.
„Odpusťte,“ řekla, „ale vypadáte poněkud výstředně. Co děláte?“
„Jsem spisovatel.“
„Napíšete o tomhle?“
„Nikdo tomu neuvěří, ale napíšu.“
„Podívejte,“ řekla Jitřenka, „George svlíká Ruthie kalhotky.
Dělá jí to prstem. S ledem?“
„Ano, ano. Ne, bez ledu. Jdou na věc.“
„Nevím,“ řekla Jitřenka, „ale fakt mě strašně vzrušuje se na ně dívat. Možná je to tím, že jsou tak maličcí. Pořádně mě to rozehřívá.“
„Vím, co máte na mysli.“
„Podívejte, teď na ni George leze.“
„Leze, že jo?“
„Koukněte na ně!“
„Bože všemohoucí!“
Chňapnul jsem Jitřenku. Stáli jsme a líbali se. Oči jí přitom klouzaly ze mě na ně a zase zpátky ke mně.
Malý Marty a malá Anna se dívali taky.
„Podívej,“ řekl Marty, „budou to dělat. Mohli bychom to taky dělat. I ti velcí lidi to budou dělat. Koukni se na ně!“
„Slyšelas to?“ zeptal jsem se Jitřenky. „Říkali, že to budeme dělat. Je to pravda?“
„Doufám, že to je pravda,“ řekla Jitřenka.
Odnesl jsem ji na gauč a vyhrnul jí šaty nad boky. Líbal jsem ji na krku. „Miluju tě,“ řekl jsem.
„Opravdu? Opravdu?“
„Ano, tak nějak, ano.“
„Dobrá,“ řekla malá Anna malému Martymu, „můžeme to taky dělat, i když tě nemiluju.“
Objali se uprostřed konferenčního stolku. Zbavil jsem Jitřenku kalhotek. Jitřenka zasténala. Malá Ruthie zasténala. Marty se přivinul k Anně. Dálo se to všude. Napadlo mě, že to právě dělají všichni lidi na světě. Pak jsem na zbytek světa zapomněl. Nějak jsme se dostali do ložnice. Pak jsem se dostal do Jitřenky na dlouhou, pomalou jízdu . . .
Když vyšla z koupelny, četl jsem si úplně pitomou povídku v Playboyi.
„Bylo to moc bezva,“ řekla.
„Potěšení na mé straně,“ odvětil jsem.
Vrátila se ke mně do postele. Odložil jsem časopis.
„Myslíš, že to můžeme dát dohromady?“ zeptala se.
„Co máš na mysli?“
„Jestli to můžeme dát dohromady na delší dobu.“
„Nevím. Dějí se různé věci. Začátek je vždycky nejlehčí.“
Náhle se z obýváku ozval výkřik. „Proboha,“ vyjekla Jitřenka.
Vyskočila a vyběhla z místnosti. Běžel jsem za ní. Když jsem tam vešel, držela George v dlaních.
„Ach, bože!“
„Co se stalo?“
„Anna mu to udělala!“
„Co mu udělala?“
„Uřízla mu koule! George je eunuch!“
„Fiúú!“
„Podej mi kousek toaletního papíru, rychle! Mohl by vykrvácet!“
„Ten hajzl,“ řekla Anna z konferenčního stolku, „když nemůžu mít George já, nebude ho mít nikdo!“
„Teď obě patříte mně!“ prohlásil Marty.
„Ne, budeš si muset mezi námi vybrat, řekla Anna.
„Která z nás to je?“ zeptala se Ruthie.
„Miluju vás obě,“ odpověděl Marty.
„Přestal krvácet,“ řekla Jitřenka. „Je studený.“ Zabalila George do kapesníku a položila na krbovou římsu.
„Víš,“ otočila se Jitřenka ke mně, „jestli si myslíš, že nám to spolu nevydrží, nechtěla bych to už víckrát opakovat.“
„Myslím, že tě miluju, Jitřenko.“
„Podívej,“ řekla, „Marty objímá Ruthie!“
„Budou to dělat?“
„Nevím. Zdá se, že jsou vzrušení.“
Jitřenka zvedla Annu a dala ji do klícky.
„Pusťte mě odsud! Oba je zabiju! Pusťte mě odsud!“
George sténal z kapesníku na římse. Marty svlékl Ruthie kalhotky. Přitáhl jsem si Jitřenku k sobě. Byla mladá, krásná a měla něco do sebe. Mohl jsem se zase zamilovat. Bylo to možné. Políbili jsme se. Propadl jsem se do jejích očí. Pak jsem se nadzvedl a začal se hýbat. Věděl jsem, kde jsem. Miloval se šváb s orlicí. Čas byl šašek s banjem. Nepřestával jsem se pohybovat. Její dlouhé vlasy mi padaly přes obličej.
„Všechny vás zabiju!“ vřískala malá Anna a rumplovala svojí drátěnou klíckou. Byly tři hodiny ráno.

Z knihy: Všechny řitě světa i ta má.