Politika

Na městském gymnáziu v Los Angeles jsem se těsně před druhou světovou válkou vydával za nacistu. Sotva jsem rozeznal Hitlera od Herkula a bylo mi to jedno. Jenom mě začínalo nudit sedět ve třídě a poslouchat všechny ty patriotický kecy, jak bychom se do toho měli pustit a tu bestii odkráglovat. Rozhodl jsem se přejít do opozice. Nikdy jsem se neobtěžoval přečíst si něco o Adolfovi, prostě jen ze mě tryskalo vše, co jsem považoval za hnusné a maniakální.
Nechoval jsem však žádná politická přesvědčení. Byl to jen způsob, jak se nechat unášet svobodou.
Ale jsou chvíle, kdy člověk, který nevěří v to, co dělá, může udělat mnohem důležitější práci, neboť není ve své Věci citově angažován. Bylo to nedlouho předtím, než všichni urostlí blonďáci utvořili brigádu Abrahama Lincolna, aby vyhnali fašistické hordy ze Španělska. A pak jim vycvičené jednotky rozstřílely prdel. Někteří tam šli za dobrodružstvím a brali to jako výlet do Španělska, ale prdel jim rozstříleli stejně. Já měl svou prdel rád. Nebylo toho moc, co jsem měl na sobě rád, ale určitě jsem měl rád svou prdel a svůj ocas.Vyskakoval jsem ve třídě a vykřikoval cokoli, co mě napadlo. Obvykle to mělo co dělat s vyvolenou rasou, což jsem považoval za obzvlášť humorné. Neházel jsem to přímo na černochy a na Židy, protože jsem viděl, že ti jsou stejně ubozí a popletení jako já sám. Ale povedlo se mi pár zapálených řečnických vystoupení ve třídě i mimo a láhev vína, kterou jsem měl zamčenou ve své skříňce, mi v tom hodně pomáhala. Překvapovalo mě, jaká spousta lidí mi naslouchala a jak málo z nich, jestli vůbec někdo, se nad mými výroky pozastavilo. Já jen mlel pantem a měl potěšení z toho, jak zábavné může být městské gymnázium v Los Angeles.„Budeš kandidovat na předsedu studentského svazu, Chinaski.“ „Do prdele, nee.“
Nechtělo se mi nic. Nechtělo se mi ani chodit do tělocviku. Popravdě řečeno, chodit do tělocviku, potit se, nosit suspenzor a porovnávat si délku ocasů se mi chtělo ze všeho nejmíň. Věděl jsem, že mám středně velký ocas. Nemusel jsem chodit do tělocviku, abych se o tom přesvědčil.
Měli jsme štěstí. Škola se rozhodla na nás uvalit dva dolary zápisného. My se rozhodli - tedy aspoň několik z nás se rozhodlo -, že je to protiústavní a odmítli jsme. Protestovali jsme proti tomu. Škola nám dovolila navštěvovat vyučování, ale sebrala nám některá privilegia. Jedním z nich byl tělocvik.
Když přišla hodina tělocviku, my tam stáli v civilních šatech. Tělocvikář dostal příkaz, aby nás nechal pochodovat po hřišti v sevřeném útvaru. To byla jejich pomsta. Nádherný. Nemusel jsem běhat dokola po dráze se zpocenou prdelí nebo se snažit prohodit debilní basketbalový míč debilním košem.
Pochodovali jsme sem tam, přespříliš bujní a sebevědomí, přespříliš divocí, hlavu přeplněnou sexem, bez ženských, na pokraji války. Čím míň věříš v život, tím míň máš co ztratit. Neměli jsme moc co ztratit, já ani můj středně velký ocas.
Pochodovali jsme dokola a vymýšleli si oplzlé písničky a dobří američtí hoši hrozili, že nám rozbijí držku, ale nějak se k tomu nikdy nedostali. Asi proto, že jsme byli větší a zlejší. Pro mě bylo nádherné předstírat, že jsem nacista a pak obrátit a stěžovat si, že byla porušena má ústavní práva.
Občas jsem se do toho opravdu vžíval. Pamatuji si, jak jsem jednou ve třídě, když jsem trochu přebral vína, řekl se slzami v očích: „Slibuji vám, že tohle sotva bude poslední válka. Jen co je zlikvidován jeden nepřítel, najde se druhý. Je to nekonečné a nesmyslné. Věci jako spravedlivá nebo nespravedlivá válka neexistují.“
Jindy mluvil jeden komunista ze stupínku na prázdném parkovišti v jižní části kampusu. Byl to velice seriózní chlapec s brýlemi bez obrouček a s uhry, měl na sobě černý svetr s dírami na loktech. Stál jsem tam a poslouchal spolu s několika svými nohsledy. Jedním z nich byl bělogvardějec Zircoff, jehož otec i dědeček byli za revoluce zavražděni bolševiky. Ukázal mi pytlík shnilých rajčat. ,Jak řekneš,“ pravil, „začneme je házet.“
Bylo mi náhle jasné, že moji učedníci neposlouchají řečníka, ale že i kdyby ho poslouchali, nehrálo by nic z toho, co řekl, žádnou roli. Jejich duše byly rozhodnuté. Většina světa byla taková. Mít středně velkého ptáka se náhle nejevilo jako ten největší hřích na světě.
„Zircoffe,“ řekl jsem, „zahoď ty rajčata.“
„Do háje,“ procedil, „kdyby to tak byly granáty.“
Ztratil jsem toho dne vládu nad svými učedníky a odešel ve chvíli, kdy začali házet svými shnilými rajčaty.
Doslechl jsem se, že má být založena nová strana Předvoj. Dostal jsem adresu kamsi do Glendale a hned večer jsem tam jel. Seděli jsme ve sklepě velkého domu s různými lahvemi vína a s různě velkými ptáky.
Byl tam stupínek a řečnický pultík a obrovská americká vlajka na zadní stěně. Zdravě vypadající americký chlapec vystoupil na stupínek a navrhl, abychom začali vzdáním pocty vlajce a přísahali jí věrnost.
Já jsem vždycky nesnášel vzdávání poct vlajce. Bylo to otravné a stupidní. Vždycky mi připadalo, že bych měl vzdát poctu spíš sám sobě, ale vstali jsme a provedli obřad. Potom bylo chvilku ticho a všichni si sedli a měli pocit, jako by jim právě někdo udělal nemravný návrh.
Ten zdravý Američan začal mluvit. Poznal jsem v něm tlouštíka, který sedával v první lavici v dramatické třídě. Těmhle týpkům jsem nikdy nevěřil. Buzíci. Prostě buzíci. Začal: „Nebezpečí komunismu musí být učiněna přítrž. Sešli jsme se zde, abychom podnikli kroky k tomuto cíli. Podnikneme kroky zákonné, ale možná i nezákonné, abychom toho dosáhli . . . “
Moc víc si z toho nepamatuji. Nezajímalo mě komunistické nebezpečí stejně jako nacistické nebezpečí. Chtěl jsem se opíjet, chtěl jsem souložit, chtěl jsem dobré jídlo, chtěl jsem zpívat nad půllitrem piva ve špinavém baru a kouřit doutník. Nebyl jsem uvědomělý. Byl jsem hlupák, blbec.
Někdy později jsme se Zircoffem a dalším bývalým učedníkem šli do Westlake Parku, půjčili si loďku a pokusili se ulovit k obědu kachnu. Podařilo se nám pěkně se opít, nechytit kachnu a zjistit, že nedáme dohromady peníze za půjčovné.
Pluli jsme po mělkém jezírku a hráli ruskou ruletu se Zircoffovou pistolí a všichni jsme to šťastně přežili. Pak se opilý Zircoff postavil do měsíčního světla a prostřelil záď lodi. Do loďky začala vnikat voda a my veslovali ke břehu. Ve třetině cesty se loďka potopila a my museli vylézt a namočit si zadek, abychom se dostali na souš. A tak noc skončila dobře a nebyla promarněna . . .
Hrál jsem si na nácka ještě nějakou chvilku a přitom se nestaral ani o nacisty, ani o komunisty, ani o Američany. Ale přestával jsem mít zájem. Po pravdě řečeno, těsně před Pearl Harborem jsem to vzdal. Přestala to být legrace. Cítil jsem, že válka je na spadnutí a moc se mi do ní nechtělo, ale nechtělo se mi ani být odpíračem z mravních důvodů. To byla blbost. Nebylo to k ničemu. Byli jsme s mým středně velkým ptákem v maléru.
Seděl jsem ve třídě, byl jsem zticha a vyčkával. Studenti i učitelé si mě dobírali. Ztratil jsem elán, páru, svou šťávu. Cítil jsem, že se mi celá věc vymkla z rukou. Bylo to na spadnutí.
Všichni ptáci byli v maléru.
Moje učitelka angličtiny, docela pěkná ženská s krásnýma nohama, mě jednoho dne požádala, abych po vyučování zůstal. „Co je s vámi, Chinaski?“ zeptala se. „Vzdal jsem to," odpověděl jsem. „Myslíte politiku?“ vyptávala se. „Myslím politiku,“ přisvědčil jsem. „Bude z vás dobrý námořník,“ řekla. Vyšel jsem ven.
Seděl jsem se svým nejlepším přítelem, námořníkem, v baru dole ve městě a pili jsme pivo, když se to stalo. V rádiu hrála hudba, která najednou přestala. Říkali, že byl právě bombardován Pearl Harbor. Oznámili, že všichni vojáci se mají neprodleně vrátit ke svým vojenským útvarům. Přítel mě požádal, abych s ním jel autobusem do San Diega, protože to možná bude naposled, co se vidíme. Měl pravdu.

Z knihy: Všechny řitě světa i ta má.