Osamělost

Edna kráčela ulicí s plnou taškou nákupu, když si všimla nápisu na bočním okně automobilu, kolem kterého procházela:

HLEDÁ SE ŽENA.

Zastavila se. V okně byl veliký kus kartónu a na něm cosi přilepené. Většina textu byla napsaná na stroji. Z místa, kde stála, to Edna nemohla přečíst. Viděla jen ta velká písmena:
HLEDÁ SE ŽENA.
Bylo to luxusní nové auto. Edna popošla na trávník, aby si přečetla část psanou strojem:

Muž ve věku 49 let, rozvedený, by se rád seznámil s ženou za účelem sňatku. Věk 35 až 44. Televize, biograf, dobré jídlo. Jsem provozní účetní s perspektivním zaměstnáním. Bankovní konto. Ženy mám rád spíš při těle.

Edně bylo sedmatřicet a byla spíš při těle. Bylo tam telefonní číslo. Taky tam byly tři fotografie toho pána, který hledal ženu. V kravatě a obleku vypadal dost usedle. Taky jako trouba a trošku zle. A asi pěkný dřevo, pomyslela si Edna.
Odcházela a trochu se usmívala. Taky cítila jistý odpor. Než došla domů, úplně ho pustila z hlavy. Vzpomněla si na něho až za pár hodin, když seděla ve vaně, a napadlo ji, jak hrozně asi musí být osamělý, když udělá takovou věc: HLEDÁ SE ŽENA.
Myslela na něj, jak přijde domů, ve schránce najde účty za plyn a za telefon, svlékne se, vykoupe a pustí si televizi. Následuje četba večerníku. Pak do kuchyně něco si uvařit. Stojí tam ve spodkách a zírá do pánve. Vezme si jídlo a přejde ke stolu, kde jí.
Vypije kávu. Pak zase televize. A snad osamělá plechovka piva
před spaním. Po celé Americe byly rozesety milióny takových
mužů.
Edna vylezla z vany, utřela se ručníkem, oblékla se a odešla
z bytu. Auto tam pořád stálo. Zapsala si mužovo jméno (Joe Lighthill) a telefonní číslo. Znovu si přečetla část psanou strojem.
“Biograf.” Jak příšerný výraz. Říká se přece “kino”. Hledá se žena. Inzerát byl dost drzý. V tomhle byl tedy originální.
Edna se vrátila domů. Než vytočila číslo, vypila tři kávy. Telefon zazvonil čtyřikrát. “Haló?” ozval se.
“To je pan Lighthill?”
“Ano?”
“Viděla jsem váš inzerát. Ten na tom autě.”
“Ach, ano.”
“Jmenuju se Edna.”
“Jak se máte, Edno?”
“Ale jo, dobře. Je tak příšerný vedro. To počasí je prostě nesnesitelný.”
“Ano, špatně se v tom žije.”
“Tedy, pane Lighthille...”
“Říkejte mi prostě Joe.”
“Tak dobře, Joe, hahaha, cítím se hrozně pitomě. Víte proč vám volám?”
“Viděla jste mé oznámení?”
“No, teda, co to s váma jako je? Vy nemůžete sehnat ženskou?”
“Myslím, že ne, Edno. Řekněte mi, kde všechny jsou?”
“Ženský?”
“Jo.”
“No přece všude, ne?”
“Kde? Řekněte mi, kde?”
“Tak třeba v církvi. V církvi jsou určitě ženský.”
“Já nemám rád kostely.”
“Aha.”
“Poslyšte, nechcete přijít ke mně, Edno?
“To jako k vám?”
“Jistě. Mám to tu pěkný. Můžeme se napít, popovídat si. Žádný násilí.”
“Je pozdě.”
“Tak pozdě zase není. Podívejte, četla jste to oznámení. Takže máte přece zájem.”
“No...”
“Vy se prostě bojíte, to je jasný.
“Ne, nebojím se.”
“Tak tedy přijďte, Edno.”
“Ale .. “
“No tak.”
“Dobrá. Jsem tam za čtvrt hodiny.
Bylo to v nejvyšším patře moderního činžáku. Byt číslo 17.
V bazénu dole se odrážela světla. Edna zaklepala. Dveře se otevřely a v nich se objevil pan Lighthill. Nad čelem mu začínala pleš; zahnutý nos, z kterého čouhaly chloupky; rozepnutý knoflíček u košile.
“Pojďte dál, Edno.”
Vešla a dveře se za ní zavřely. Měla na sobě modré pletené šaty. Byla naboso v sandálech a kouřila cigaretu.
“Posaďte se. Donesu vám něco k pití.
Byt byl pěkně zařízený. Všechno v modré a zelené a dokonale čisté. Slyšela, jak si pan Lighthill při míchání koktajlů prozpěvuje, hmmmmmmm, hmmmmmmmm, hmmmmmmm... Vypadal uvolněně a jí to pomohlo.
Pan Lighthill - Joe - přišel s koktajly. Jeden podal Edně a pak se posadil do křesla na protějším konci pokoje.
“Ano,” řekl, “je vedro, příšerný vedro. Ale já mám klimatizaci.”
“Všimla jsem si. To je příjemný.”
“Napijte se.”
“Ach, ano.”
Edna upila ze sklenky. Bylo to dobré pití, trošku silné, ale chutnalo skvěle. Dívala se, jak Joe zaklání hlavu, když pije. Všimla si, že má na krku hluboké vrásky. A kalhoty trochu příliš
volné. O několik čísel větší. Jeho nohy v nich vypadaly legračně.
“To jsou pěkné šaty, Edno.”
“Líbí se vám?”
“Moc. Taky je pěkně vyplňujete. Padnou vám jako ulitý,
opravdu.”
Edna na to neřekla nic. Joe nepokračoval. Jen se dívali jeden na druhého a popíjeli koktajl.
Proč nemluví? myslela si Edna. Je přece na něm, aby mluvil. Fakt je trochu dřevěnej. Dopila.
“Naleju vám ještě jednu sklenku,” řekl Joe.
“Ne, opravdu bych neměla.”
“Ale no tak,” řekl, “ještě jednu. Potřebujeme oba něco na uvolnění.”
“Dobrá, ale potom už půjdu.”
Joe odešel se sklenicemi do kuchyně. Už si nezpíval. Přišel, podal Edně její sklenku a sedl si zase do křesla přes celý pokoj od ní. Koktajl byl silnější.
“Víte,” promluvil, “jsem na tom dobře, co se týče sexuálních kvízů.”
Edna upila ze sklenice a neodpověděla.
“Jak vám vycházejí kvízy o sexu?” zeptal se Joe.
“Já si nikdy žádnej nedělala.”
“To byste měla, zjistíte, kdo jste a jaká jste.”
“Myslíte, že tyhle věci mají cenu? Vídám to v novinách. Nikdy jsem je nedělala, ale viděla jsem je,” řekla Edna.
Samozřejmě, že mají cenu.”
“Asi nejsem na sex moc dobrá,” pokračovala Edna, “možná proto jsem sama.” Dlouze se napila.
“Každý z nás je nakonec sám,” řekl Joe.
“Co tím myslíte?”
“Myslím, že bez ohledu na to, jak to jde v sexu nebo v lásce nebo v obojím, přijde den, kdy je všechno pryč.”
“To je smutný,” pravila Edna.
“Samozřejmě. Přijde den, kdy je to pryč. Buď dojde k rozchodu, nebo celá záležitost vyústí v příměří: dva lidé žijí spolu, aniž by cokoli cítili. Věřím, že žít sám je lepší.”
“Rozvedl jste se se ženou, Joe?”
“Ne, ona se rozvedla se mnou.”
“Co nefungovalo?”
“Sexuální orgie.”
“Sexuální orgie?”
“Víte, sexuální orgie je to nejosamělejší místo na světě. Tyhle orgie - cítil jsem tam úplnou beznaděj - vidět všechny ty ptáky se hejbat sem tam - promiňte...”
“Mně to nevadí.”
“Vidět ty ptáky se hejbat sem tam, zaklesnuté nohy, pracující prsty, ústa, všichni v objetí a zalití potem a odhodlaní si to udělat, jak se dá.”
“Já o těchhle věcech moc nevím, Joe,” řekla Edna.
“Myslím, že bez lásky je sex k ničemu. Věci můžou mít smysl, jenom když mezi zúčastněnými existuje nějaký cit.”
“Myslíte, že se lidi musejí mít rádi?”
“Pomáhá to.”
“Chcete říct, že unaví jeden druhýho? Nebo že musí zůstat spolu? Kvůli penězům? Dětem? Všemu dohromady?”
“Orgie nepomáhají.”
“A co pomáhá?”
“To nevím. Možná čenž.”
“Čenž?”
“No, když se dva páry navzájem dost dobře znají a vymění si partnery. Přinejmenším v citové oblasti je to šance. Například řekněme, že jsem měl vždycky rád Mikeovu ženu. Měl jsem ji
rád celé měsíce. Pozorovával jsem ji, jak přechází pokojem. Líbilo se mi, jak se pohybuje. Její pohyby ve mně probouzely zvědavost. Zajímalo mne, chápete, jak se tyto pohyby projevují. Viděl jsem ji už naštvanou, viděl jsem ji opilou, viděl jsem ji střízlivou.
A pak přijde čenž. Jseš s ní v ložnici, konečně ji poznáváš. Je to šance prožít něco skutečného. Samozřejmě, Mike je s tvojí ženou v jiném pokoji. Hodně štěstí, Miku, řekneš si, doufám, že jsi stejně dobrý milenec jako já.”
“A funguje to?”
“No, nevím... Čenž může způsobit potíže... později. Musí se to celé domluvit... musí se to moc dobře předem domluvit. A taky o tom možná lidi nevědí dost, a pak nezáleží na tom, jak dobře je to domluvené...”
“Vy o tom víte dost, Joe?”
“No, tyhlety čenže... Myslím, že pro někoho to může být dobrý... možná pro většinu. Ale pro mě by to asi nebylo. Já jsem příliš prudérní.”
Joe dopil. Edna odložila nedopitou sklenku a vstala.
“Podívejte, Joe, já budu muset jít.”
Joe přešel pokojem směrem k ní. Vypadal v těch kalhotách jak slon. Všimla si, že má velké uši. Pak ji popadl a začal ji líbat.
Dech mu byl cítit pitím. Páchl strašně kysele. Ústa měl pootevřená. Byl silný, ale nebyla to čistá síla, loudil. Odvrátila hlavu a on ji pořád držel v náručí.
“Joe, pusťte mě! Jdete na to moc zhurta. Nechte mě!”
“Tak proč sem přišlas, kurvo?”
Pokusil se ji znova políbit a podařilo se mu to. Bylo to strašné. Edna zvedla prudce koleno. Zasáhla ho přesně. Zapotácel se a spadl na koberec.
“Panebože... proč muselas tohle udělat? Pokusila ses mě zabít...”
Svíjel se na podlaze. Ten zadek, pomyslela si, má tak hnusnej zadek. Nechala ho svíjet se na koberci a seběhla ze schodů. Vzduch venku byl čistý. Slyšela, jak si lidé povídají, slyšela puštěné televizory. K jejímu bytu to nebylo daleko pěšky. Cítila, že se musí znova vykoupat, svléknout si modré pletené šaty a vydrhnout se.
Pak vylezla z vany, vytřela se ručníkem a natočila si vlasy na růžové natáčky. Rozhodla se, že už za ním nepůjde.

Z knihy: Všechny řitě světa i ta má.